Pokud lidi ve všední dny nelyžují, protože musí být v práci…

…co kdyby přesto odjeli na hory lyžovat – a pracovat?

Součástí mého polonevolnického socialistického dětství byla každých pět let spartakiáda. Nijak extra si tu dobu nevybavuju (nějak se mi nechce), ale vím, že přinejmenším dvě poslední spartakiády nás dostaly až na strahovskou grand šou. Nejlíp si pamatuju tu úplně poslední v roce 85, to jsem byl dorostenec.

Nešlo tam jen o cvičení a zase cvičení, ale i o různou oficiální a tedy povinnou „kulturu“, na níž jsme stádně museli, aniž se nás někdo ptal a/nebo dal vybrat. Jako s mnohým dalším v tehdejší nesvobodě – zvlášť, když jste malej usmrkanec.

Jak si toho pamatuju z té doby málo, až nehezky ostře mi z mlhy vystupuje to, co tehdy bylo zlatým hřebem jedné takové povinné estrády.

Na podium vlítlo (myslím, že už tehdy tak zvané) Janečkovo obludárium a vedle samozřejmých Poupat, hymny té doby, spustili přesně tohle;

No nářez. Až se tomu skoro nechce věřit, jak se mi to zdá být dávno.

Z pana Davida je dneska vážený pan skladatel a producent, z pana Horňáka vážený pan soudce, z paní Muchové Markéty nevím, a radši to ani nebudu zkoušet zjišťovat.

Vlastně jediným, který za tu dobu nepovyšplhal po kariérním žebříku ani vo šprušli, se zdá být pan Janeček; tehdy boss, dneska boss. Vždycky na nejprominentnějším místě v záběru kamer, uměl se u svých kláves tak rozdovádět, že hlavní interpret měl kolikrát co dělat, aby strhnul nějakou tu pozornost zas zpátky na sebe.

Až o dost později jsem se doslechl, že ty klávesy byly vždycky odpojené a že technici v kapele potají mezi sebou žertovali, že mu je jednou normálně zapnou.

Ale pryč z těch dob do současnosti.

Jenže ani ta není kdovíjak zlatá. (Ale to máloco je.)

Umím si představit, kolik zaměstnanců kdejakého korporátního molocha zase zanedlouho porázuje na vánoční či jinou firemní párty, na kterou by radši nešli, ale bojí se. Porázujou ne nepodobně nevolnicky, jako já za jinošských časů rázovával.

Aby jim tam slavný moderátor s kožešinovým límcem, makající jak šroub vánoce nevánoce (zatracené leasingové splátky na jachtu!) uvedl pana Tomáše Kluse, jenž zaměstnancům zazpívá, že jsou napojeni a svět že je jejich továrna na sny.

Ani si to radši nepředstavuju.

Zkusím si ale představit následující.

Co kdyby firmu napadlo své dobré lidi projednou překvapit něčím, co chtějí a ocení?

A nakoupila by na horách u skiareálu (pravděpodobně strádajícího nedostatkem lyžujících uprostřed všedního jarního týdne) ubytování u sjezdovek na týden a časové skipasy platící na první dvě hodiny ráno a na dvě na večerní ježdění.

A poslala své dobré lidi pracovat na hory. Dvě hodiny ráno by lyžovali, pak si vzdálenou formou odpracovali svoje, a večer mohli opět lyžovat nebo se třeba opít. (Nebo obojí, pokud ve správném pořadí.)

Dobří lidi od firmy by se nalyžovali, aniž by je to stálo dovolenou. Firma by od nich dostala svůj díl práce a nestálo by jí to o moc víc, než rok co rok se opakující připitomělá párty s podřadným cateringem a o nic lepšími interprety. Skiareál by se přetrhl ochotou spolupracovat. Myslím, že na takový týden by ti dobří lidi jen tak nezapomněli a dál by chtěli být dobrými. Možná by i firmu začali mít rádi, nejenom naoko.

Ta akce by se mohla jmenovat „Týden s novým kancelářským výhledem z okna“, kdyby firma potřebovala poradit, oukej?

Ačkoli zas asi zabookujou na vánoce Kluse, to dá rozum.

Třeba nezaměstnávají žádný dobrý lidi, kdoví.

Tom

Přejít nahoru