Ve svěží éře časných devadesátek na byznys kurzech UCLA Anderson přednášela řada osobností svých oborů. Já měl štěstí na (mezi dalšími) Sira Johna Templetona. Nikdy nezapomenu jeho větu, která – nejen mně – dělala díru do hlavy: „Čím víc budete studovat spiritualitu, tím úspěšnější lidi z vás budou.“
Sir JT věděl, jak vzbudit a udržet tu nejvyšší hladinu pozornosti. Seminář začal větou: „Teď vám ukážu, jak si v akciích vydělat milion dolarů. Šťastnými vás to ale neudělá.“
Nejdřív se podělil o svůj životní příběh, včetně zlomové epizody ze svých studií na Yale, kdy přišel o finanční podporu rodičů – což se ukázalo být jeho určujícím životním požehnáním v přestrojení; blessing in disguise, jak to sám nazval.
Aby pak pokračoval v úvahách, co ohrožuje úspěšné obchodování typického investora. Co jej nutí pochybovat o dostatečnosti vlastní přípravy, plánování, schopností. Co sabotuje obchodníkovo sebevědomí.
Byl neobyčejně praktickým psychologem. Dokázal srozumitelně demontovat myšlenkový proces nejistého, nesebevědomého investora způsobem, kdy my posluchači jsme sami spontánně přinášeli odpovědi a konstruovali definice.
Jeho uvažování, do jehož dimenzí nás podvědomě vlákal, se ubíralo po jasně čitelné lince selského rozumu.
Následující si i po tolika letech živě vybavuju: „Co je to vlastně obchodníkovo, ale i obecné lidské sebevědomí? Absence strachu, je to tak? A strach je v tom případě co? Nedostatečné či špatné pochopení dané věci, souhlasí všichni?“
Plno obličejů se tvářilo zmateně.
Sir John empaticky stoupl na brzdu: „Fajn. Řeněte mi, bojíte se plynového kotle nebo kamen, co máte doma? Jistěže nebojíte, hloupá otázka. Jenže, co kdybyste měli doma na návštěvě domorodce z tropického pralesa, jehož myšlenkový systém je na jiné úrovni a který kamna v životě neviděl? Nebál by se jich třeba? Nepovažoval by je za děsivě hučící stvůru, plivající plameny?“
Atakdál. Jeho investiční přednáška se ukázala být celá o psychologii. Přesně, jak slíbil: ukazoval, jak vydělat peníze – ale způsobem, jakým to spoustu z nás neudělalo spokojenými, natož šťastnými.
Zdánlivá odbočka na druhou polokouli.
Co žil, rád jsem na satelitu Astra sledoval australskou TV show Steva Irwina, proslulého lovce krokodýlů. V tom, co dělal, byl až do své náhlé smrti na vrcholu světové slávy.
Obdivoval jsem, co dělá, přirozeně. Mířím však maličko jinam: často se v podobných situacích snažím vžít do úlohy protagonisty. Jak bych se asi na jeho místě cítil sám? Dokázal bych, co on?
Fyzicky bych zvládal dělat to samé, podle mého názoru. Neumím si představit, čeho bych nebyl schopen z pohybů, které prováděl.
Psychologicky bych ale nesahal Stevovi po kolena. On krokodýlům (a nejen jim) rozuměl. Kdežto já ani za mák.
On se jich nebál, já bych nejspíš zmrznul strachy.
Kdybych chtěl dělat, co Steve dělal, musel bych začít hlubokým poznáním těch zvířat. Až potom by moje nové porozumění (snad) vytlačilo můj paralyzující strach.
Steve by pro mě mohl napsat kompletní manuál „Jak chytat krokodýly, vole“, ale bylo by mi to málo platné, dokud bych se neodvážil ven, postavit se – tváří v tlamu – živé bestii.
Aby mě má vlastní, nepřenosná zkušenost naučila důležitý zbytek lekce.
A právě v téhle fázi to lidi na celém světě běžně vzdávají. Málokdy dokážou přestoupit práh mezi svou intelektuální a praktickou vědomostí. Ať se to týká čehokoli – lovu krokodýlů, tradingu nebo postavení se jakékoli překážce, předsudku či třeba sázce, cojávím.
Po světě chodí tak málo ryzích frajerů McMurphyů, co můžou říct: „Aspoň jsem to kurva zkusil.“
Chci tu teď pověsit do vzduchu pár dotěrných otázek.
Čím to je, že bohatí na tomhle světě dál bohatnou?
Zatimco chudí chudnou?
Proč všechno, na co něktěří z nás sáhnou, se promění ve zlato a voní jak růže?
Zatímco jiní, na co se podívají, zvořou – lhostejno, jak moc se budou snažit?
Pokud je trading tak skvělý (jak někteří z nás tvrdí), proč ho nedělá každý?
Jestli je ale trading bezedná černá díra, v níž nelze uspět (jak mnozí tvrdí), proč ho všichni neopustí? Co tam ty miliony lidí pořád hledají?
Proč většina výherců multimilionů v loteriích zanedlouho skončí finančně i osobně v troskách – mnohem hůř, než na tom byli před výhrou?
A nakonec – jak to, že obchodník trénuje poctivé měsíce nebo roky na papíře, má v malíčku systém, grafy, přetéká sebedůvěrou… aby v okamžiku, kdy položí do hry vlastní peníze, se shledal být na jiné planetě: „Co se to se mnou stalo? Všechno co jsem věděl a uměl, vyletělo oknem!“
Život jako by se vždycky hnul vlevo, když čekáme zatáčku doprava. A naopak. Jako by se Pánbůh škodolibě vysmíval našim plánům a očekáváním, a neměl dost. Neznáme to snad každý?
Všechno proto, že nerozumíme své hlavě a jak funguje. Jsme obětí vlastní ignorance.
Na zadní obálce mého EPO manuálu stojí něco, co čtenáře dráždí: „Kdybych dnes o všechno přišel a zůstalo mi jen to, co mi sotvakdo může vzít – tedy zdravý rozum a prázdné ruce – s klidem začnu zítra z ničeho odznovu, v čemkoli mě napadne. A vím, že koncem roku už budu vydělávat víc, než potřebuju ke spokojenému životu.“
Některé lidi tenhle výrok straší. Ekluje jim, překáží, vadí. Nesouhlasí s ním, považují ho za arogantní, stojí jim za námahu mi o něm napsat a polemizovat s ním.
Proč?
Podle mého nerozumí tomu, co jsem se – já sám, z první ruky – dozvěděl, naučil, ověřil si z VLASTNÍ ODŽITÉ zkušenosti. Z překročení toho kritického prahu mezi intelektuálním a praktickým.
Prahu, který nikdy nepřestoupím – aspoň v to kurva doufám! – co se krokodýlů týče.
Morální pointa?
Zaměřme se na to, jak funguje naše vlastní hlava. Vždycky. Bez výjimky.
Vím, zní to jako klišé, ale těžko jsem mohl napsat univerzálně pravdivější větu.
Věřím, že každý z nás může dělat (ve skutečnosti by MĚL dělat!) jenom to, co milujeme. Co bychom chtěli dělat do konce života, i kdyby neexistovaly žádné peníze. Pokud TO neděláte už teď, opět – všechno, co vám stojí v cestě, je neporozumění vlastní hlavě, a jak funguje.
Žádný nedostatek příležitostí, peněz, štěstí, okolností. Žádná jiná osoba, žádná podmínka nebo faktor s tím nikdy nemají co dělat.
Jen VY a VY SAMI jste tím, co stojí v cestě ke všemu, co opravdu chcete.
Tom