Tendence budovat si sebeomezující koncepty jsou tak běžné, že si většinou ani neuvědomujeme, že se jich dopouštíme. Proces může začít zdánlivě nevinně tím, že si zvykneme ztotožňovat se se svým výkonem.
Představme si mírně pokročilého lyžaře před svou první jízdou dne. V minulosti zažíval dobré lyžařské dny i ty špatné; a protože si není sám sebou jistý, je napjatý, jak se mu povede dnes. Pokud jeho několik prvních oblouků bude spíš těžkopádných, nejspíš si v jejich průběhu řekne, že mu lyžování dobře nezačíná. A taky že ano; po dojezdu dolů začne přemítat, že celý den nebude lyžařsky stát za moc. V další jízdě si může všimnout, že při zatáčení nevhodně rotuje trupem – chybu, o níž si myslel, že zvládnul napravit už minulou sezónu. Spílá sám sobě, jak zle jezdí, a doufá, že se na něj nikdo nedívá. V průběhu dne zažije i několik pádů – dost potupy na to, aby se uvnitř tichým hlasem začal přesvědčovat, že jako lyžař se nejspíš nikdy příliš neposune.
Během několika hodin, ne-li minut, se lyžař ve své hlavě sám odsoudil k omezujícím definicím, že (1) pojede špatně, jednu jízdu za druhou, všechny ústící ve špatný lyžařský den; (2) že jako lyžař nestojí za moc; a (3) že ze sebe nikdy dobrého lyžaře neudělá. Jakmile těmto negativním konceptům lyžařova hlava uvěří, je nepravděpodobné, že dovolí tělu, aby se přičinilo o opak.
Jak se může lyžař postavit těmto negativním myšlenkovým konceptům? Nikoliv vědomou snahou tvořit si pozitivní koncepty, nýbrž netvořením si konceptů žádných.
Získá lyžař něco přesvědčením, že čelí novému špatnému dni na svahu a že jezdí mizerně? Nanejvýš snad ubezpečení se v tom, že zažívá, co si předpověděl; čímž se vyhne možným zklamáním. Na konci lyžařského dne si aspoň může říct: „Věděl jsem, že zas budu jezdit bídně.“ Anebo pokud jej někdo spatří padat, bude se v duchu bránit pocitu ponížení: „Věděl jsem, že jsem k ničemu. No a co?“ Namísto potenciálu ke zlepšení dobrovolně přijme pohodlí vlastního úsudku o své výkonnosti.
Tento chybný přístup aplikuje tolik mnoho z nás: máme tendenci ztotožňovat se s vlastním výkonem. Pokud lyžujeme špatně, máme tendenci se cítit zle a považovat se za méněcenné lyžaře, v horším případě nejen lyžaře. Na druhé straně, pokud se nám daří lyžovat nad své očekávání dobře, budeme se cítit adekvátně dobře a nabydeme přesvědčení, že si proto zasloužíme respekt a přijetí od našeho okolí. Dokazujeme si svou hodnotu zlepšováním svého lyžování. Zájem vědomého já ohledně stanovení si hodnotné sebeidentifikace vede spoustu lyžařů k takzvanému dokazovacímu lyžování. Tím, že jde striktně o proces zaměřený na sebenahlížení, potlačuje náš přirozený proces ke zlepšení a prakticky nás od něj odvádí.
Vnitřní dokazování
Pro většinu lidí nastává nutkání si dokazovat s příchodem konkrétního, byť nejednou nerozpoznaného pocitu, že „nejsem dost dobrý tak, jak právě jsem“. Hlavní myšlenkou konceptu je získat respekt a obdiv sebe sama i svého okolí pozoruhodným osvojením si nějaké kompetence: „Ukážu jim, co ve mně je, a dokážu tak svou hodnotu!“
Základní pointou vnitřního dokazování bývá opodstatňování něčeho, o čem uvnitř sebe pochybujeme, zda je pravdivé. Pokud lyžař začne jezdit agresivněji a pouštět se do rizik, aby si dokázal, že je „správný borec“, musí o takovém vnímání sebe sama pochybovat, pokud potřebuje takovýto důkaz. Obecně ti s potřebou vnitřně si dokazovat mají tendenci pochybovat o své hodnotě a ve svém životě zkouší demonstrovat opaky toho, jak sami sebe vnímají.
Když lyžař věří, že dokáže na lyžích zatočit, nezkusí to, ale jednoduše zatočí. Nezkoušíme si sednout; zkrátka se posadíme. „Zkusit to“ je nadměrnou kompenzací mysli pochybující o našich schopnostech a skoro stále vede k zatuhlosti příliš mnoha svalů – zřejmě nejběžnějšího důvodu sportovního selhání. Sjet kopec technicky solidně si vyžaduje své úsilí a dovednosti, ale ne „zkusit to“. Zkoušení zapojuje zbytečné svalové partie, které nevyhnutelně sabotují kýženou plynulost provedení a nastolují tenzi a pohybovou nepřirozenost, které překáží našemu provedení. Dodnes si pamatuju slova starého atletického trenéra z osmdesátých let, že zaťaté pěsti a sevřená čelist jsou jistým znakem pomalého běžeckého času. (Nejlepších výkonů jeho svěřenci dosahovali, když na jeho pokyn běhali z 90 % úsilím namísto na plný plyn.)
„Nezkoušet to“ si vyžaduje víru v potenciál podvědomého já.
Pod ortelem druhých
Proces vnitřního dokazování zahrnuje potřebu nalézt si jednoho či více soudců, kteří lyžaři schválí či neschválí jeho lyžování. Nezřídka pak lyžař skončí tak, že větší pozornost věnuje jim než svému vlastnímu výkonu na svahu; tím však ztrácí kontakt s jemnou zpětnou vazbou nezbytnou k vlastnímu zlepšování. Výsledkem toho může jejich lyžování uvíznout na dovednostním platu stagnace a schvalující verdikt, který hledají, se stává o to obtížněji dostupným.
Většina (těch mladších) dokazujících si lyžařů začíná hledat podporující názor u rodičů, aby se vzápětí seznam posuzujících nejspíš rozrostl o přátele, učitele, trenéry – až nakonec o skoro každou živou duši na svahu. Čím víc lidmi se lyžař nechá posuzovat, tím víc musí docilovat obvykle konfliktních standardů tzv. správného a špatného. Pokud lyžař udělí autoritu druhým, aby posuzovali jeho hodnotu, bude u nich vystaven na milost a nemilost – podobně jako starověcí gladiátoři žijící pod rozmary císaře.
Nejnemilosrdnějším z císařů je pak lyžařovo vlastní vědomé já, jehož oblíbenou rolí je soudit vše, co lyžař je a co dělá. Kdo dal lyžaři autoritu k tomu soudit – byť sám sebe?
Neúčastnit se
Zkoušet uspět v disciplíně vnitřního dokazování je nikdy nekončící úsilí; jakmile je jednoho cíle dosaženo, další se vzápětí vynoří. Pořád je na pomyslném žebříku kam stoupat, přičemž člověk může být konfrontován s jakoukoli kvantitou dalších žebříků, po nichž touží lézt.
Jeden ze základních přírodních zákonů nám praví, že vnější stav reflektuje stav vnitřní, což je primárním důvodem, proč je nemožné kdy ultimativně uspět ve svém vnitřním dokazování. Nemůžeme se nijak zdokonalit tím, že budeme krášlit svou vnější podobu.
Protože vnitřní dokazování je založeno na falešné domněnce, že „já jsem má výkonnost“, jediným způsobem, jak v této hře zvítězit, je přestat ji hrát. Jak? Nejdřív rozpoznáním, že ji hraju, a pak naznáním, že jde o hru, kterou hrát nechci. Začnete se ptát sami sebe: „Proč mi připadá můj vlastní vjem sebe sama tak důležitý? Proč se cítím tak mizerně, když mi lyžování nejde, a proč tak zářím, když mi někdo mé lyžování pochválí? Zakládá se má spokojenost a sebevědomí na víře, že jsem dobrý lyžař a ostatní mě tak vidí, anebo na skutečnosti, že opravdu dobře lyžuju?“
Tyto dva druhy spokojenosti jsou navzájem odlišné. Prvním je vědomé já, které si oprašuje svůj iluzorní obrázek o sobě, což nás vede přímo do chřtánu vnitřního dokazování. Druhý vychází z osobní praktické zkušenosti a vede nás ke hře, již nazvěme vnitřní objevování – kde je lyžařovou ambicí zažít svůj potenciál (spíš než si jej dokazovat).
Vnitřní objevování
V lyžování jednoduše znamená objevování lyžařova už existujícího potenciálu přirozeně se zlepšovat. Namísto zkoušení potvrdit si něco o sobě tím, jak lyžuju, či předvídat, jak si lyžařsky povedu následující jízdu, hodím všechna svá očekávání a koncepce za hlavu a uvidím, co se stane. Mou ambicí je plnohodnotně si užít své lyžování, přebývat mentálně v rámci svých možností co nejvíce v přítomném okamžiku a být si vědom všech svých pohybů, pocitů z lyží, ze sněhu, vnímat svůj rytmus, rovnováhu. Podaří-li se mi epická jízda, užiju si ji, ale neočekávám, že ji svedu duplikovat vzápětí znovu – avšak ani, že nesvedu. Podobně, když se mi jízda nepovede, nebudu soudit svůj um, natož sebe. Dovolím minulosti zůstat v minulosti a budoucnost nechávám otevřenou. Uvědomuju si, že opuštění mých konceptů mi může přivodit nejistotu, ale akceptuji tento drobný nekomfort pro požitek stavu neustálého překvapení pokaždé čerstvou zkušeností. Záměrem vnitřního objevování není zjistit, jak dobrý jsem, nýbrž zažít svůj potenciál tak, jak se mi stále odhaluje. Na rozdíl od mnoha dokazovačů nemá vnitřní objevitel ambici lyžovat nad svůj potenciál; jeho záměrem je překonávat své existující mentální limity. Nepřeje si být něčím víc, než čím je; chce jen umožnit všemu už přítomnému plnohodnotnou manifestaci.
Nahoře na kopci se snažím odolat inklinaci k vědomé snaze o cokoliv. Nezkouším lyžovat skvěle, nezkouším být extra uvolněný ani nadmíru koncentrovaný; nezkouším ani všechno vypustit a nechat na intuici. Věřím si a udržuju zdravé povědomí o své situaci. Naučil jsem se nedovolovat žádnému vnějšímu konceptu, aby mi do lyžování zasahoval; pouze lyžuju tak, jak umím, a zůstávám otevřený k tomu, co se stane. Je dost pravděpodobné, že pokud zanecháme svého vědomého snažení, budeme lyžovat líp než obvykle, ale neformujme si žádné závěry, nakolik bylo lepší a co musíme udělat, aby lepším zůstalo. Nesnažme se lyžovat stejně nebo vylepšovat svou první jízdu; jednoduše akceptujme, co se stane.
Pokračujme v tomto procesu, dokud neucítíme, že jsme se vzdali všech svých vědomých snah. Záměrem je zažít a užít si své lyžování takové, jaké je, bez „asistence“ vědomého já.
Lyžujme způsobem, jenž maximalizuje radost z pohybu. Zapomeňme na všechny musy a zákazy, lyžujme pro čiré potěšení. Nepředpokládejme, že způsob, jakým si můžeme užívat své první jízdy, zůstane v průběhu dne konstantní. Dostaňme se za hranice svých konceptů o tom, co si myslíme, jak by radostné lyžování mělo vypadat; zaměřme se jednoduše na to, co působí radost právě nám právě teď. Dovolme svému tělu chovat se, jak chce; ať si hraje, zatímco nás to baví. Může nás bavit zrychlit svou jízdu, stejně jako ji zpomalit, či alternovat obojí. Můžeme se chtít zaměřit na plynulost, ladnost, jezdit záměrně divně, zvlášť agresivně (přičemž stále bezpečně). Experimentujme se zvyšováním své kontroly nad hraněním – i to je velmi zábavné.
Kýžená vyváženost
Ztotožnění se s vědomým já nás často vede k Sophiině volbě zaměření se na protežování jediné charakteristiky na úkor těch ostatních potenciálně existujících. Například, pokud se považuju za opatrnického, neuvěřím, že mohu být dobrodruhem. Pokud se mám za agresivního lyžaře, nejspíš se nebudu vnímat jako toho, kdo dovolí terénu, aby mu určoval styl jeho lyžování. Ale ve skutečnosti má každý z nás kapacitu vyjádřit všechny či většinu svých vlastností. Můžeme být asertivní i vnímaví, opatrní i dobrodružní, klidní i výbušní. Protože jsme si nicméně některé vlastnosti sami v sobě zdůraznili, současně jsme si tyto rozvinuli víc než ty ostatní.
Cílem vnitřního objevování je nezdůrazňovat určité vlastnosti nad ostatní; nýbrž vědět, že jsme víc než všechny vlastnosti dohromady, a umět si správně zvolit, kterou vlastnost projevit v který čas. Dosáhnout harmonie ve všech svých vlastnostech nám pomáhá vyjádřit, kým jsme. Čínská kultura to nazývá rovnováhou Jin a Jang – harmonií ženské a mužské energie, vnímavé a agresivní, měkké a tvrdé. Osoba, jež rozpoznává a umí rozvíjet všechny své vlastnosti, dokáže vyjádřit každou zvlášť podle nabízejících se příležitostí za různých podmínek a okolností.
Kdo jsem?
Ti, co vnitřně objevují, obvykle nachází, že objevování individuálních schopností a talentů podvědomého já je mnohem přínosnější i radostnější než dokazování svému vědomému já – a současně mnohem víc napomáhající růstu. Co však ve skutečnosti získávají, uspějí-li v lyžování podle svých potenciálů? Bezpochyby radost ze zážitku a uspokojení z výkonu na hranici svého nejlepšího; je to však dost na to, aby to nasytilo jejich očekávání? A pokud ve svých lyžařských ambicích nesvedou zplna uspět, skutečně selhali?
Touha po zdokonalení se je přirozená; naneštěstí člověk je vybaven unikátní tendencí zasahovat do svého přirozeného vývoje – zejména výrobou limitujících představ o sobě a snahou dokazovat svou hodnotu. Proč si to děláme? Proč jsme tak netrpěliví akceptovat představy o sobě samých, ztotožňovat se se svou výkonností, vzhledem a vnímanými rolemi? Proč jsou naše vlastní představy o sobě a přijetí naším okolím pro nás tak důležité? Proč potřebujeme ostatním dokazovat vlastní hodnotu? Dělají to snad ostatní živočichové? Dělají to malé děti? Protože potřebuju prokázat svou hodnotu v oblasti, kde si sám sebou nejsem jist, nabízí se mi jediná logická odpověď: Nevím, kdo jsem! A pokud to nevím, jak mám znát svou hodnotu?
Co se jeví být ještě zajímavějším, je uvědomění si, že musím skutečně chtít dozvědět se, kdo jsem. Proč bych jinak trávil tolik času a energie při pokusech ztotožňovat se s tolika povrchními zevnějšky? Snad je to začátek cesty k sebepoznání. Chci vědět, kdo jsem; liším se tím od všech ostatních živých organismů na planetě, které fakt, že neví, kdo jsou a kam směřují, nijak neotravuje.