Sotva v minulém díle zmiňovaný aspenský realitní megaprojekt Wildcat zkolaboval vinou megalomanie svého promotéra a jedna potenciální ekologická hrozba tamní horské přírodě tím byla sama od sebe zažehnána, ochranáři začali bít na poplach nanovo – nyní proti nikomu menšímu než Waltu Disneymu.
Bohatá, a tedy mocná The Disney Company plánovala vystavět velký destinační skiresort v kalifornských horách Sierra Nevady v údolí Mineral King, v přímém sousedství světoznámého Sekvojového národního parku. Autorem projektu byl samotný Walt Disney, celoživotní rekreační lyžař, který už předtím investoval do jiných lyžařských středisek (zejména kalifornského Sugar Bowl svého rakouského přítele, lyžařského šampiona Hanse Schrolla). Už když v roce 1958 točil v Zermattu film s horskou tematikou, zamiloval si tamní světoznámou scenérii. Koupil si tam pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohou instrukcí: „Tohle postavte.“ Rok nato v jeho Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu ve zmenšeném poměru 1 : 10, jež je populární atrakcí v anaheimském parku dodnes.
Když se pak v roce 1960 na zimní olympiádě ve Squaw Valley, kde měl na starosti režii slavnostních ceremoniálů, poznal s bavorským lyžařským expertem Willy Schaefferem, začal pod dojmem z velkolepě vyvedených her uvažovat o vlastním lyžařském středisku. Přítel Schaeffer pro něj prozkoumával řadu míst, až objevil Mineral King. Napsal Disneymu zprávu, že dál už hledat není třeba. V roce 1965 státní Lesní správa, pod jejíž jurisdikci oblast spadala, vypsala tendr na využití oblasti pro rekreační účely. Požadovala třímilionovou investici. Přihlásilo se šest uchazečů – pět jich nabídlo požadované 3 miliony, šestý Walt Disney naznačil, jak vážným zájemcem o pronájem údolí Mineral King je, a nabídl víc než desetinásobek. Místo mu na 30 let pronajali.
Disney si představoval do té doby nevídaný skiresort bez automobilového provozu, kam by posledních dvacet kilometrů vozila lyžaře zubačka, kterou viděl v Zermattu. Až 14 zamaskovaných lanovek mělo obsluhovat celkem šest kotlin s převýšením přes tisíc metrů, plně soběstačná umělá vesnice měla mít svou kompletní infrastrukturu v podzemí a pojmout až dvacetitisícovou denní návštěvnost. Mineral King měl umožňovat raritní lyžování mezi největšími stromy planety.
Zpočátku byli všichni včetně ochranářů Disneyho plánům nakloněni; koneckonců zakladatel proslulého ekologického Sierra Clubu a veterán z Desáté horské divize David Brower se s Waltem Disneym přátelil a jeho lyžařský projekt osobně podporoval. Jenže na konci šedesátých let Browera z vlastního spolku vyštípali a nové vedení stále vlivnější neziskovky Sierra Club se proti lyžařskému projektu Mineral King kategoricky postavilo a napadlo jeho předloženou verzi u soudu. Spor se táhl přes deset let a vedení Disneyho společnosti od realizace nadobro odradil.
Disneyův Mineral King nebyl zdaleka jediným lyžařským projektem, proti němuž se ekoaktivisté postavili; Sierra Club v té době veřejně vyhlásil, že půjde do opozice proti každému plánu lyžařského střediska na veřejné půdě. Skutečný rozměr závažnosti takové výstrahy líp nastíní statistický fakt, že víc než polovina veškerého lyžování v Americe se odehrává na pozemcích spravovaných federální Lesní správou. Více než 120 skiresortů, včetně těch největších jako Aspen, Vail nebo Mammoth Mountain, funguje pod státními leasingovými kontrakty – zpočátku dvaceti- a třicetiletými, od roku 1986 pak čtyřicetiletými (na žádost samotných provozovatelů, jež by kratší doby nájmů nemotivovaly investovat prostředky či získávat investiční kapitál). Veškerý státem pronajatý lyžařský terén přitom představuje mírně přes jednu desetinu jednoho procenta z celkové plochy státních lesů v USA.
Americký magazín SKI přinesl v roce 1969 k tématu rozsáhlý rozhovor s tehdejším ředitelem federální Lesní správy Richardem Costleym. Ten v něm načrtl kontury debaty, jež nevyřešena prakticky pokračuje dodnes: „Většina námitek proti Disneyovu projektu lyžařského resortu v Mineral King pochází od relativně nepočetné skupiny militantních ekoaktivistů, jejichž krédem je zakonzervovat co nejvíc divoké přírody bez ohledu na cokoli. Já s takovým přístupem nesouhlasím. Zákon nám ukládá vyváženě rozvíjet všestranně využitelný program, jehož jedním účelem je – ano – ochrana divoké přírody. Dalším je těžba dřeva. A dalším rekreační využití.“
A zatímco státní Lesní správa chápala svou misi poměrně jasně, většina tehdejšího obsazení Kongresu vnímala věci rozdílně. Američtí zákonodárci jako by se zalekli stále agilnější a na veřejnosti hlasitěji znějící ekologické lobby a předložili prezidentu Nixonovi ke schválení na svou dobu nezvykle přísný zákon na ochranu přírody NEPA (National Environmental Policy Act). Prezident jej v roce 1970 podepsal. Od toho data každý plán na výstavbu či rozšíření lyžařského střediska na státních pozemcích podléhal schvalovacímu řízení v rámci nového NEPA zákona; prakticky to znamenalo, že doslova jakýkoli subjekt, který se sám považoval projektem za dotčený, měl zákonný nárok být vyslyšen a jeho odůvodněné nároky měly být schvalovací agendou brány v potaz.
A v potaz opravdu brány začaly být. S uzákoněním NEPA vstoupilo lyžování do nepokojné éry. Ani Nixonův nástupce v prezidentském úřadu, Gerald Ford – sám vášnivý lyžař, nedokázal svému milovanému sportu kloudně pomoci. Americká Lesní správa se pomalu měnila z agentury propagující všestranné využití státních lesů, včetně hojného lyžování, v agenturu povinně zvoucí všechny možné oponenty rekreačního rozvoje v přírodě k hlučnému jednacímu stolu, u nějž málokdy proběhla hladká domluva bez nutnosti mnohdy bolavých kompromisů. Prakticky jakýkoli plán na rozšíření skiareálu mohl být zablokován donekonečna se vlekoucí veřejnou debatou – po čertech zastrašující vyhlídka pro každého uchazeče o dlouhodobé povolení k výstavbě nebo expanzi lyžařského střediska.
Typická schvalovací agenda se naráz musela zabývat vším od socio-kulturních dopadů na 50 mil vzdálenou indiánskou rezervaci po vliv na podmínky pro páření pstruha potočního v místních tocích. Do té doby velkorysí investoři do oboru se začali obávat, že potenciál horských středisek na státních pozemcích se utopí v nákladných a nikdy nekončících veřejných slyšeních. Zdroje ochotné financovat rozvoj lyžařských oblastí náhle vyschly.
Začalo se toho dít ale víc. Zkraje sedmdesátých let uhodily jisté s ekologií související okolnosti, které už tak negativní vyhlídky budoucnosti rozvoje lyžařských středisek ještě ztemnily. Ropné embargo v letech 1972–73 a s ním související nedostatek pohonných hmot nastínil, jak zranitelný umí být cestovní ruch vůči nedostatečným základním zdrojům, v tomto případě energetickým. Ve stejné době coloradští obyvatelé v referendu odmítli pořádání Zimních olympijských her 1978. Nedůvěřiví voliči se mimo jiné báli, že olympiáda by podél coloradských silnic a na místních kopcích podnítila nekoordinovaný stavební rozvoj – ve státě nechvalně známém nefunkčním plánováním.
Jedním z Coloraďanů znepokojených z projevených občanských postojů byl tamní kongresman Floyd Haskell, předsedající senátní komisi zabývající se nakládáním se státní půdou. V roce 1977 Haskell navrhl, aby expandující skiresorty musely vypracovat detailní studie, jak jejich rozšíření ovlivní životní prostředí uvnitř i mimo jejich hranice na státních pozemcích; s tím, že vlastní povolení by bylo zásadně závislé na posudku státních a lokálních vlád. Současně Haskell usiloval, aby tyto vládní úřady dostaly pravomoc regulovat zvyšování cen skipasů ve střediscích provozovaných na federální půdě. Chtěl, aby horská střediska stavěla nenákladné vleky a zařízení pro méně zámožné lyžaře – nezávisle na statistických výstupech stabilně ukazujících preferenci sedačkových lanovek před kotvami a rolbovaných svahů před neupravovanými. Většina oborových subjektů se proti návrhu postavila; ten, nikdy legislativou neakceptován, zemřel svou tichou smrtí.
Haskellovo silně medializované veřejné slyšení přimělo horský obor k obavám, že Kongres by jednoho dne mohl předefinovat podmínky pro výstavbu a rozšiřování skiareálů provozovaných na státních pozemcích. Znepokojení to bylo tak akutní, že v roce 1977 ustanovený Výbor pro budoucnost lyžování (FSC, Future of Skiing Committee) rozhodl, že lyžování potřebuje mít své sídlo ve vládním Washingtonu DC, a dvě v té době vůdčí oborové organizace, American Ski Federation a Ski Industries America, se přestěhovaly z New Yorku do hlavního města USA. Šlo o nevídanou změnu paradigmatu; prakticky přes noc začaly být pro obor důležitější udržované kontakty v Kongresu a vládních organizacích než propagace lyžování stálou přítomností na Manhattanu, kde sídlila většina hlavních mediálních a PR agentur nejštědřejších inzerentů bílého sportu.
Vizualizace Disneyova plánovaného skiresortu Mineral King v Kalifornii // WDI
V září 1966 uspořádal Walt Disney tiskovou konferenci, na níž oznámil vybudovat velkolepý, k přírodě šetrný celoroční resort, jaký Amerika ještě neviděla. Něco však nesedělo. Novináři si všimli Waltovy neobvyklé chatrnosti, která naznačovala jediné. Šlo o jeho poslední veřejné vystoupení. Za čtvrt roku už nebyl // WDI
Zakladatel proslulé ekologické neziskovky Sierra Club David Brower (první zprava) v Bílém domě u prezidenta Kennedyho // Sierra Club