Koncem padesátých let se v tehdy stále mladistvém lyžování začal odehrávat zajímavý sociogeografický experiment: snaha dostat lyžování co nejblíž k čím dál víc solventnější městské populaci.
V párhodinové dojezdové vzdálenosti z Manhattanu začala vznikat nová lyžařská střediska, velkoryse vybavená tehdy zbrusu novým vynálezem technického zasněžování, jež jim ve spolehlivě mrazivém podnebí Nové Anglie dovolovalo otevírat už v polovině listopadu.
Sportem nepohrdající newyorská zlatá mládež si oblíbila zejména Hunter Mountain v horách Catskills, přezdívaných Židovské Alpy. Táhlo ji tam nejen nezvykle komfortní lyžování na v té době exotickém umělém sněhu, ale i vibrující sociální život v obrovské chatě parametrů a vybavení, jaké hory neznaly. Hunter původně vlastnil Jimmy Hammerstein, syn slavného hudebního textaře a producenta Oscara Hammersteina; vzápětí kopec prodal hlavním stavebním dodavatelům prudce se rozvíjejících Catskills, židovským bratrům Slutzkým. Ti kopec z valné části nesjízdný na lyžích roztrhali dynamitem, vyplanýrovali sjezdovky a v údolí postavili největší chatu, jaká do té doby v amerických horách stála.
V těch časech horské chaty na úpatích středisek znamenaly obvykle jednoduché turistické boudy, kde si lyžař mohl sednout, ohřát se, dát si párek a čaj či se přezout na cestu domů. Nová Hunter Lodge se od nich lišila podobně, jako se obrovské nákupní centrum odlišuje od rodinné večerky. Na ploše téměř 5 000 m2 pod vysokým sedlovým stropem byl rozlehlý bar a gigantická samoobslužná restaurace, po budově hrála centrálně reprodukovaná hudba. Na svou dobu nevídané prostředí lákalo zejména metropolitní mládež, která by jinak víkend trávila v centrech měst na diskotékách s všudypřítomným rokenrolem. Takto mohli lyžovat přes den a noc prohýřit při stejném typu zábavy v chatě pod kopcem.
Přelomová investice bratří Slutzkých v jistém smyslu šokovala provozovatele ostatních skiresortů po celé Americe – věštila totiž, jak bude v jednom z ohledů vypadat budoucnost lyžařského průmyslu. A že uspokojit životní styl nově příchozích generací městských zákazníků bude stát hodně, hodně peněz. Psal se rok 1965 a budoucí statný strom lyžařské mekdonaldizace právě zapustil další ze svých kořenů.
← Snobský piknik ve Snowmass Village, 1967 / Aspen Skiing Co.
Na konci šedesátých let už americké skiareály poměrně běžně využívaly technické zasněžování i pásové rolbování. Na oborovou scénu nově příchozí designéři horských středisek přišli s teorií, že odvětví čeká revoluční krok opačným směrem: namísto lyžníků cestujících daleko na hory by se měly kopce stěhovat na dosah velkých aglomerací. Metropole po celé Americe jako Los Angeles, Chicago, Seattle, Filadelfie, Toronto, New York nebo Boston měly být obestavěny osvětlenými osjezdovkovanými svahy i s umělým povrchem pro letní využití a branži měla čekat světlá lyžařská budoucnost. Jenže sotva se s realizací vize začalo, rozjel se kolotoč stížností obyvatel noblesních amerických předměstí na budoucí hluk ze sněžných děl, ampliónů a dopravy. Do debaty se vložili tehdy noví a zatím nezprofanovaní ekologové se svými skepsemi ohledně nedostatku vody a nastupujícího globálního oteplování; v kombinaci se stále víc tepla generujícími populačními centry měst činily v jejich pesimistických projekcích ze zasněžování v nízkých nadmořských výškách marnotratnou utopii. Velkolepé metropolitní projekty tak zůstaly jen na papírových plánech. Oboroví developeři se ale nevzdali; obrátili svou pozornost zpátky do hor.
← Takto prázdně vypadalo centrum Vailu v roce 1968 / Vail Resorts
Začali přesvědčovat provozovatele hlavních vysokohorských resortů, že jejich návštěvníci se už nespokojí s přespáváním v jednoduchých horských boudách a ubytovnách vesměs spartánského stylu poválečných roků. Jenže jen málo horských podnikatelů bylo ochotno zadlužit se a investovat do výstavby hotelů. Developeři, už tehdy podporovaní lačnými investory z Wall Street, jim nabídli řešení: postaví pro střediska apartmány na okrajích sjezdovek a společně s připravenými bankéři přesvědčí lyžaře, aby celou stavbu předem zaplatili tím, že si koupí budoucí vlastnictví těchto kondominií – která, když je nebudou využívat, developer pronajme dalším hostům. Pro lyžaře to znamenalo podobnou věc jako vlastnit sedadlo v kině, avšak nadto ještě platit filmové společnosti pokaždé, když se na její film přijdou dívat.
← Pohled do prázdného vailského údolí, 1968 / Vail Resorts
Přesto se marketérům developerských firem dařilo implantovat do hlav slušně vydělávající střední třídy babyboomerů podobu jejich novodobého statusového symbolu; v roce 1967 otevřel Snowmass nedaleko Aspenu coby první účelově postavené lyžařské apartmánové město světa. V těsném závěsu následovaly Vail, Steamboat, Park City, v Kalifornii Kirkwood nebo Northstar, na svou dobu počátku sedmdesátých let vizionářská horská aglomerace bez automobilového provozu – něco, co se vinou předčasné smrti nepodařilo zrealizovat Waltu Disneymu v nedaleké Sekvojové rezervaci. Na jaře 1974 pak bylo dokončeno kondominii vybavené středisko Big Sky v Montaně, důchodová investice slavného moderátora televize NBC Cheta Huntleyho – jenž se však o tři dny nedožil slavnostního otevření střediska a ve svých 62 zemřel na rakovinu plic; podobně jako Walt.
← Dobový vailský inzerát z konce šedesátých let / Vail Resorts
Rodiny investující do kondominií byly sugestivní agitací developerů přesvědčeny, že spoluvlastnictví apartmánu je pro ně výhodnější než bydlení v hotelovém pokoji. Byla to však na spotřebitele nalíčená účelová nepravda – jako ostatně dost jiných v horském oboru. Roční splátky hypotéky, daň z nemovitosti a poplatky developerovi za správu a opravy typicky výrazně převýšily sumu, za niž by si rodina užívala svou dovolenou v prvotřídním all-inclusive hotelu. Často dokonce ani příjem z nájmu v době, kdy rodina objekt nevyužívala, nedokázal zaplnit mezeru cenové nevýhodnosti. Rodiny nicméně věřily, že stále jezdí lyžovat dlouhodobě výhodně, jelikož tržní cena horských realit jde a vždycky půjde jen nahoru. Což v sedmdesátých letech ještě bylo svatou pravdou: tyto rekreační nemovitosti se rodinám v průběhu dvou až tří dekád zdvoj-, ztroj- či ještě zvícenásobily v ceně. (Něco, na co doplatila přespousta jejich rádoby následovníků v novém miléniu. Což je však zgruntu odlišný příběh na jindy.)
Spoluvlastnictví horského apartmánu nebylo nicméně jedinou cestou, jak si cenově výhodně zalyžovat. Doktoři, právníci a jiné nóbl profese si za asistence svých účetních a podnikavých cestovních agentů v šedesátých a sedmdesátých letech běžně odečítali svou lyžařskou dovolenou z daní; výměnou za nepohodlí, že jeden večer stráví namísto v baru na ortopedické přednášce o úrazech kolen, si mohl lékař odepsat náklady na hotel a skipasy ze svého hrubého příjmu. Pro mnoho takovýchto šťastných lyžařů vskutku zlatý věk oboru začínal pozvolna kulminovat ke svému horizontu.