Ve Skalistých horách státu Montana, v pomyslném stínu obřího střediska Big Sky, stojí už přes sedmdesát let nenápadný skiareál, který se v nynějších časech hospodářské recese jako zřejmě jeden z mála nemusí obávat o svou budoucnost. Nestraší ho žádné dluhy, nevytížené superlanovky ani prázdné hotelové postele – nikdy totiž žádné významné investice nepodstoupil a ani podstupovat neplánuje. Namísto o co největší podnikatelský záběr se soustředí na jedinou věc – poskytovat kvalitní, avšak obyčejné lyžování za férovou cenu. Se svým přístupem zaznamenává ve zhýčkané Americe pozoruhodný úspěch.

Ne v každém skiresortu se snaží přijít s něčím jako první.

O malém východoamerickém skiareálu Labrador Mountain se rozhodně nedá tvrdit, že se hrne smočit si nohy v pomyslných vodách lyžařského byznysu mezi prvními. Když už se však odhodlá ke skoku, šplouchne to natolik silně, že si toho nelze nevšimnout.

Na řadě míst planety preferovat vyrolbovaný manžestr před čerstvým prašanem není ničím jiným, než bohapustým lyžařským rouháním. Existují však i střediska, kde jakoukoli vrstvu shůry poslané nadílky ihned bez milosti zažehlují. V jednom z takových – kde rolby jezdí dokola celý den i noc – si svou strategii nemohou vynachválit. Zachránila je před pravděpodobnou ekonomickou záhubou a učinila z nich jeden z nejdynamičtěji rostoucích skiareálů světa.

V jednom z nejstarších a nejzastrčenějších skiareálů Kanady vás to snad ani nemůže překvapit. Úzké, lesem prokácené strmé sjezdovky, na nichž vyrůstala kanadská hvězda Nancy Greene, a které musí nutně vystrašit většinu začátečníků. Nikam nespěchající staré lanovky, dole pod kopcem snad ještě starší restaurace a zašlý bufet s odpovídající nabídkou. Dech atmosféry sedmdesátých let jako vyšitý.

Zdá se být tuctovým lyžařským střediskem hustě obydleného amerického východu, postiženým díky nevelkým dojezdovým vzdálenostem velkoměst New York a Boston pravidelnými víkendovými návaly. Na první pohled v něm nevidíte nic neobvyklého – nic, o čem psát do časopisu. Přesto je v jednom specifickém ohledu skiareál Jiminy Peak světovým unikátem.

O české Americe mnoho z nás slyšelo. Jak si ale představit americké Česko?

Začalo se rozednívat, nový den klepe na dveře. Přes noc opět nasněžilo téměř dvacet čísel nového. Kolikátý už prašanový den v řadě? Desátý, dvanáctý? Těžko říct. Na rozlehlém parkovišti zůstalo stát překvapivě mnoho aut a karavanů, zasypaných čerstvou vrstvou bílé nadílky. Ta auta tu evidentně stojí přinejmenším od včerejška. Z prvních zanedlouho začnou vylézat ještě ospalí pasažéři; skrz zasněžená čelní skla dotírající ostré ranní slunce zakrátko vytáhne ven většinu osádek. Rychlým prvním pohledem přejedou prudké stráně přilehlého kopce, než se jejich zraky setkají v nevyřčeném, avšak přesto naprosto srozumitelném souhlasu: Ano, dnes to bude dobré. Zatraceně dobré. Další den v řadě.

Obřími kaktusy porostlá suchá poušť a hory plné vysokých lesů s prašanem po kolena. Dva odlišné světy? Ne nezbytně!

Chutná vám představa lyžování ve strmých a prašanem zasypaných terénech vysokých jehličnatých lesů, s exotickými výhledy na subtropickou poušť Nového Mexika z liduprázdných sjezdovek? V tom případě může být Taos vaším vysněným resortem. Pouze však, nejezdíte-li na prkně.

Lidský život je zázrak. Měl by být jedno veliké dobrodružství, měl by se skutečně žít, dokud je mu přáno. Je obrovskou příležitostí učit se, objevovat a nevycházet z údivu – den za dnem… Ruku na srdce: kolik z nás si ve svém rutinním, každodenním shonu tyto pravdy uvědomuje? A kolik z nás se jimi řídí? V každém případě – pokud ve vás začne tlouct srdce lyžařských dobrodruhů, pálit touha objevovat nepoznané a být za to královsky odměňováni – severní Amerika vás v tomto ohledu nemůže zklamat.