Pokud čtenář lyžuje, pravděpodobně ví, kdo je Glen Plake – i kdyby si měl jen říct, že je to ten svérázný chlápek s čírem. On je ale mnohem víc než to. Oborem respektovaný člen Síně slávy, vytrvalý a ikonický vyslanec lyžařského sportu, jeho punkových kořenů a i úcty k jeho minulosti.
Dnes, ve svých 57 letech je Glen Plake pro lyžařský svět stejně důležitým symbolem jako kdykoli předtím. Stejně dobře se cítí a je uznávaný na pařížských ulicích jako na parkovišti u zapadlého lyžařského areálu doslova kdekoli na světě. Těm, kteří si Plakeho spojují s hlučným neurvalcem, jenž se proslavil ve filmu The Blizzard of Aahhh’s z roku 1988, se může zdát, že je jeho současná zdánlivá usazenost poněkud v rozporu. Ale každý, kdo na Plakeho narazil v posledním, řekněme, čtvrtstoletí, ví, že je to typický chlápek z lidu, kterého pohání především čistá láska k lyžování ve všech jeho podobách.
Blizzard of Aahhh’s
Úzké dlouhé lyže, neonové oblečení, dlouhé vlasy, vlasový gel, hodně gelu. Ale především lyžování – extrémní lyžování. Každý prvek lyžařského snímku Grega Stumpa The Blizzard of Aahhh’s byl předurčen k tomu, aby se film stal okamžitě klasikou. Lyžařské filmy existovaly i před Blizzardem, ale ne takové. Blizzard přinesl pojem „extrémní“ do slovní zásoby mnoha běžných lyžařů.
Pět měsíců poté, co Stump uvedl svůj pátý film, byly jeho dvě hvězdy, radikální psanec Glen Plake a skromný Američan Scot Schmidt, pozvány do pořadu Today Show televize NBC, aby s nimi Bryant Gumbel udělal rozhovor. Tihle lyžaři nikdy nevyhráli žádnou soutěž ani závod a nebyli na olympiádě. „Ten den se všechno změnilo,“ řekl Stump. „Extrémní lyžování se dostalo do povědomí amerického mainstreamu.“
Když Glen vyrůstal na jižním břehu jezera Tahoe, bylo to tam trochu divočejší a bouřlivější než dnes. Místo, kde byly k dispozici grily, na kterých si hosté mohli sami ugrilovat jídlo. Lyžařská destinace, kde hotdogáři John Clendenin a Wayne Wong v podstatě vynalezli sport freestyle. Právě tato lyžařská energie pomohla vytvořit člověka známého jako Glen Plake.
Kromě účinkování ve filmu The Blizzard of Aahhh’s si Glen v průběhu let zahrál v mnoha dalších lyžařských filmech, včetně několika cameí ve snímcích Warrena Millera, jako jsou Cold Fusion, Journey, Impact, Higher Ground nebo jeho posmrtného Timeless z roku 2019. Jelikož Glen zůstává po dekády jedním z příslovečných kluků z plakátu lyžařského sportu, pro obor je cenné i vzrušující, že se stal velvyslancem nejen střediska Mammoth Mountain, ale také majákem pro horské vůdce a lyžařské instruktory po celém světě. Například ve zmíněném filmu Timeless se k němu v Mustang Powder připojili lyžařští instruktoři 3. úrovně AJ Oliver a Brenna Kelleher, aby lidem ukázali, že i obyčejní učitelé lyžování mohou být skvělí lyžaři. Sám Glen dodnes lyžuje, jak jen může, a Nevadu nazývá svým tajným základním táborem a město Chamonix zas svým domovem během sezóny.
Začátky
Pan Glen Plake se narodil v Livermore nedaleko San Francisca v Kalifornii a vyrůstal v South Lake Tahoe, kde začal v přilehlém resortu Heavenly lyžovat v asi třech letech. „Žili jsme v lyžařském městě, takže to bylo ono. South Lake Tahoe bylo zábavné místo, bylo to pohraniční město s hazardem a sportem a spoustou zdrojů v přírodě. Zároveň to bylo prázdninové letovisko. Byl jsem na jižním pobřeží jezera Tahoe, tam určitě panuje rivalita. Sever a Jih – určitě když jsem byl mladší – měly tendenci se často střetávat. Na severním pobřeží měli všichni lidé z města prázdninové domy a dívali se na nás svrchu, protože jsme byli město hazardu. Všichni to byli lidé z vyšších vrstev, vysokoškolsky vzdělaní, a my dole na jižním pobřeží jsme banda podělaných flákačů, což nám nevadilo, bylo nám to jedno!“
I když vstřebával lyžařskou techniku (snad i nějaké mravy?) od rakouských trenérů v tamním proslulém lyžařském týmu Blue Angels, čerpal inspiraci i daleko za hranicemi jejich vlivu. V lyžařském časopisu SKI četl o rebelovi Dicku Buekovi, v úžasu sledoval, jak Hermann Gollner ve filmu Ski the Outer Limits předvádí majestátní Moebiovo salto, připojil se k hédonistickým Face Rats, kteří se prodírali boulemi na ikonické sjezdovce Gunbarrel v Heavenly, a oceňoval nesamozřejmou svobodu, s níž se mohl vydat na túru za oblouky se svým otcem, kdekoli a kdykoli se mu zachtělo.
„Z lyžařského hlediska jsem vyrůstal v docela typické lyžařské škole, pak jsem přešel do juniorského závodního týmu. Nikdy jsem nebyl žádný závodnický zázrak, to vůbec, ale určitě jsem se tomu věnoval. To v dnešní době děti odmala vyrůstají v lyžařských týmech a programech, a pokud nejste nejlepší závodník nebo freerider, tak se vás všichni začnou ptát: Co budeš dělat teď? Půjdeš na školu nebo na to či ono? Byl jsem přesvědčený, že moje velké lyžování teprve přijde, a ono potom skutečně přišlo. Jak mí vrstevníci postupně přestávali závodit a opouštěli lyžařské programy, moje lyžování začalo vzkvétat. Po technické stránce jsem byl krapet opožděný. Když děti kolem mě začaly z těchto programů odpadávat, bylo to pro mě něco jako: Co dál? Objevoval jsem si pro sebe hory čím dál víc a víc.“
Lyžovat naplno a ještě víc pařit se brzy stalo Plakeho životním stylem, zatímco jeho závodní zaměření se přesunulo od branek do boulí. Se svými vrstvenými košilemi Izod a vysokým čírem byla tato nadějná, nikde nepřehlédnutelná ikona na střední škole považována za nezvladatelnou, a přestože Glen prokazoval své schopnosti sjíždět boule na tratích Světového poháru, určité povinné skoky sestav shledával příliš omezujícími svou osobnost.
Potížista
V roce 1986 se Plake a lyžující filmař Greg Stump seznámili na boulařských závodech v Coloradu. Brzy poté se objevil ve Stumpově filmu Maltese Flamingo. Glenův velký zlom přišel, když se zranila Lynne Wielandová, jedna ze tří lyžařek obsazených do Stumpova filmu The Blizzard of Aahhh’s. Plake dostal nabídku a odletěl do Chamonix. Film vyšel v roce 1988 a zbytek je historií extrémního lyžování: „Greg lyžoval ve filmu Dicka Barrymora a dali se dohromady. Díky jejich spojení jsem byl požádán, abych lyžoval ve filmu, který zas natáčel Greg. V té době se prostě natáčelo s kamarády a cokoliv, o tom to je. Oni říkali: Aha, musíme tam mít Plakeho na lyžích! Je z Kalifornie, zná to tu a je zatraceně dobrej! Má svoje číro. Je to šílenej klouček! Musíme ho nechat natočit! Rozhodně jsme byli skupina vyděděnců. Byl jsem požádán, abych ve filmu lyžoval, lyžoval jsem dobře a všem se líbil můj styl. Sakra, najednou jsem lyžoval ve filmu!“
„Paradoxem je, že film jsem viděl až po spoustě let po natočení, až s živým publikem, poprvé s živým publikem. Zmeškal jsem všechny premiéry, nedělal jsem žádné promo filmu, celou tu dobu jsem byl v Evropě. Teď bylo docela fajn sedět s publikem a křičet a řvát a dělat všechny ty super věci, které děláme, když se díváme na film se skupinou spřízněných lidí na velkém plátně. Opravdu si myslím, že bychom to měli dělat častěji. Mít premiéru v baru nebo tak něco , kde v pozadí hraje film, nemít nic jiného než si sednout a dívat se na ten zatracený film. No a až před pár lety dělali velkou projekci v Chamonix a požádali mě, abych film uvedl. Byl jsem doslova na pódiu, když mi došlo, že jsem se na to nikdy předtím vlastně nedíval.“
Navzdory nečekaně silné celosvětové odezvě si Plake i spoluúčinkující lyžaři dobře uvědomovali, že to, co dělají, je spíš namachrované skákání ze skalek než to, čemu by se dalo říkat opravdový extrém. Po natočení filmu Plake zůstal v Chamonix, aby se vyhnul svým problémům doma a aby se začal skutečně učit jezdit ve velkých horách. „Uvědomoval jsem si evropský vliv na tento sport a věděl jsem, že pokud se chci stát profesionálním lyžařem, tak raději pojedu tam, kde je lyžování respektovanou aktivitou. A to ve Spojených státech nebylo. Musel jsem se dostat tam, kde bylo lyžování platné . Měl jsem za sebou spoustu problémů se zákonem, měl jsem fakt potíže, vyrůstal jsem ve městě hazardu, takže jsem měl v životě trable s drogami. Nejen osobní, ale i soudní!“
„Hrozilo mi poměrně dost let ve vězení a to jsem ve své budoucnosti nerad viděl, takže jsem musel utéct. Když je člověk mladý, dělá snadná rozhodnutí a já se rozhodl utéct, a tak jsem vzal čáru. Budu upřímný, nepoznal jsem Chamonix od Zermattu, nevěděl jsem, kam mířím, jen jsem věděl, že jedu do Francie. Kdybyste mi dali pistoli k hlavě, když jsem byl tři nebo čtyři dny v Chamonix, a zeptali se mě, kde jsem? řekl bych: Tyvole, jak že se to tady jmenuje? Fakt nebylo žádné: Musím se dostat do Chamonix!, to k tomu nepatřilo, jen jsem věděl, že musím do Evropy. Je to tak, zdrhnul jsem kvůli vážným právním problémům, které jsem fakticky měl, a asi abych je podpořil, neměl jsem práci, nechal jsem školy, protože jsem lyžoval. Byl jsem umělec, který se potýkal s problémy, ať už mě nazýváte jakkoli.“
„Všechno to souviselo s drogami. Prodával jsem drogy, tak jsem si vydělával. Tedy, dřel jsem jako kůň, ale veškerý příjem, který jsem měl, jsem si doplňoval dealováním a nechal jsem se chytit. Neprodával jsem zbraně nebo tak něco, dělal jsem to, co dělá spousta lidí. Prostě mě chytili. Zrovna jsem viděl zprávy, že propustili z vězení pět set lidí, kteří si odpykávali trest za různé drogy. Přesně to jsem měl i já; hromadu různých obvinění z drog, které, upřímně řečeno, teď ve státě Kalifornie už ani nejsou nelegální.“
V následujících letech po veleúspěšném uvedení filmu The Blizzard of Aahhh’s se Plake objevoval v lyžařském tisku – v reklamách, na titulních stranách, v reportážích – včetně obálky oborové bible, časopisu SKI. Reklamní kampaň Extremely Different (Zcela jiní) pro společnost K2, v níž se Plake a jeho obarvené číro střetli s upjatým zlatým medailistou Philem Mahrem, se okamžitě stala vyhledávanou lyžařskou klasikou a potvrzením toho, že se časy ve světě uctívání lyžařských hrdinů přeci jen krapet mění. Plake si dále budoval pověst člověka, který neváhá posouvat hranice, a to jak ve světě lyžování (například sjížděl s šestnáctikilovou helmou s leteckou kamerou z druhé světové války na jedné straně a obrovskou baterií na straně druhé), tak i v policejních záznamech. Jeho pařící období vyvrcholilo v roce 1992 v Jackson Hole ve Wyomingu, kdy byl na après ski večírku obviněn ze tří trestných činů. V tu chvíli mu došlo, že je vážně nejvyšší čas hodit zpátečku a dát se do pořádku.
V chomoutu
V té době se seznámil s Kimberly Manuelovou, texaskou královnou krásy, lyžařkou a vyznavačkou jízdy v terénu, a oženil se s ní. Na svatební cestu v roce 1991 se Plakeovi rozhodli vyrazit na lyžařskou túru po zapadlých koutech Ameriky a neohlášeně navštěvovat malé lyžařské areály, jako je ten v Severní Karolíně, kde se Kimberly naučila lyžovat na výletech se svou texaskou církevní skupinou. Glena zaujalo setkání s lyžaři, kteří vyrostli v malých, neznámých areálech, jež nikdy nepoznal, a uvědomoval si, jaký pozitivní dopad na tyto komunity může jako osobnost mít. Automobilový závodník Richard Petty mu jednou podepsal čepici a řekl mu, aby se „pořád usmíval a byl na lidi milý“. Tato interakce a rada v něm zanechala hluboký dojem. „Autogram představuje interakci s někým,“ vysvětluje Plake. Chtěl rozdávat autogramy, ale také s těmito lidmi lyžovat, a to na jejich domácí půdě.
Svatební cesta se nakonec protáhla na 68denní šňůru sestávající z asi padesáti zastávek po lyžařských skiareálech v celé zemi. Jedná se o skiareály, nikoliv střediska, a toto rozlišení podle Plakeho znamená vše. „Areály jsou místem, kde se vše odehrává. Co se týče středisek? Golf a lyžařské areály je něco, co mě prostě vytáčí. Jak se to sakra stalo?“
Plake popisuje soudobé konvenční lyžování jako „hloupý buranský sport na konci prašné cesty“ a jeho lidové cítění oslovuje lyžaře po celé zemi. „Zhruba jednou za tři roky dostanu roupy a cítím, že je čas,“ vysvětluje Plake, a když se tak stane, nastartují s Kimberly zakázkový obytňák Freightliner, vybavený naftovým topením, plnohodnotnou ložnicí, koupelnou a kuchyní a dílnou se samostatným vchodem. Jeho cesty nazvané Downhome Tour (Zpátky domů) podněcují jeho fanouškovskou základnu i jeho duši. „Je to můj způsob, jak poděkovat, a také způsob, jak načerpat energii. Po turné se mi do srdce vžene tolik vášně,“ říká.
Do byznysu
Po svém prvním turné se už Plake vystříhal všech ilegálních večírkových neřestí, ale ne hlučného hurónského smíchu a společenského ducha. Jak řekl v jednom ze svých notoricky známých plakeismů: „Uvědomil jsem si, že ve vězení se vůbec nelyžuje, tak jsem prostě přestal (chlastat).“ Známí o znovuzrozeném Plakeovi tvrdili: „Profesionálnějšího sportovce si nemůžete přát.“ Mezitím se Plake stále více věnoval backcountry lyžování a horolezectví, zimy začal trávit v Chamonix, nakonec si tam koupil byt.
Banální potíže s kancelářskou technikou a nadměrné cestování stály za jeho dalším kariérním postupem v roce 2006, kdy se mu ozvali ze slovinské fabriky Elan. „Jediným důvodem, proč jsem ještě nepodepsal smlouvu s K2, byl rozbitý fax,“ vzpomíná Plake. Elan mu nabídl velkorysou smlouvu na pět let a s možností být přítomen výrobnímu procesu v továrně, příslovečně přičichnout tam ke dřevu a navrhovat lyže. Značka K2 prošla mnoha změnami. Jejich lyže se vyráběly kdesi v Číně a rodina ambasadorů K2 se z velké části rozptýlila. Propustili už bratry Mahreovy i Scota Schmidta. Plake nedávno prodloužil smlouvu s Elanem na další tři roky a podílel se na návrhu obou modelů Amphibio i lehkého Ripsticku.
Učitel
S manželkou Kimberly oba nedávno získali certifikáty instruktorů lyžování PSIA. „Ona je mou největší podporovatelkou a nejlepší kamarádkou. Neznám dva jiné lidi, kteří by spolu trávili tolik času jako my,“ komentuje Plake. To zahrnuje spoustu času nejen na sněhu, ale i na vodě a v blátě. Kimberly dostala svou první terénní motorku v sedmi letech a stejně jako Glen je velkou fanynkou jízdy v terénu. Také si ale užívají čas mimo sebe, například když je Glen až na šest týdnů v kuse na horolezeckých expedicích. Plakeovy horolezecké výkony zahrnují prvovýstupy v blízkosti jeho domovských základen v Sierra Nevadě, všude po Evropě, ale i v dalekém Japonsku, Indii a Jižní Americe.
Při jedné takové výpravě v roce 2012, kdy se pokoušel sjet osmou nejvyšší horu světa, nepálskou Manáslu, bez kyslíku, došlo k tragédii. Když byli Plake a jeho partneři Gregory Costa a Remy Lecluse ve stanech, zasáhla je lavina. Costa a LeCluse byli smeteni a patřili mezi 12 lidí, kteří v lavině zahynuli. Plakeovi se jako zázrakem nic nestalo.
Když se Plake později dozvěděl o francouzském projektu, jehož cílem bylo naučit začínající horské vůdce v Nepálu lyžovat, zapojil se do něj a naučil lyžovat 12 dětí. Aby se však tyto děti mohly stát instruktory a učit své kamarády, musel se sám Plake stát instruktorem PSIA. „Všichni, kdo mě znají, se doslova smáli a valili oči,“ vzpomíná Plake.
Nuda? Nikdy!
Profesionální lyžař Tim Petrick, jenž se s Glenem poznal coby ambasador značky K2 v devadesátých letech, byl mu svědkem na svatbě a jsou od té doby nejlepšími přáteli, označuje Plakeho za jednoho z nejzkušenějších lidí, které lyžování zná, a jeho znalosti všeho – od techniky přes historii až po vybavení, střediska a spotřebitele – jsou skutečně jeho vlastním milostným dopisem tomuto sportu. „A navíc na lyžích svede cokoliv včetně všech těch starých baletních pohybů,“ dodává Petrick. „Když jste v jeho blízkosti, cítíte se tak trochu jako on – a lyžování je pro vás tou nejúžasnější věcí v životě.“
Před několika lety, když byla v horách Sierra Nevada vážně mizerná sněhová pokrývka, si Plake objednal slalomové lyže od Elanu. „52 dní v nejhorší zimě všech dob jsem každý den jezdil slalom. Je tolik krásných aspektů tohoto sportu – tratě, touring, boule, slalom, skoky – a žádný není důležitější než ten druhý.“ Jen jedna věc se mu na lyžování nelíbí: „Naše schopnost tak rychle zahazovat trendy. Jiné sporty si své dědictví uchovávají.“
Coby příklady uvádí manévry nazvané hang ten při surfování nebo wheelie na biku. „Wheelie nikdy nevyjde z módy,“ poznamenává Plake. „Ale když dnes na lyžích uděláte spread eagle nebo daffy, vysmějí se vám. Spousta triků a provedení, stejně jako technika potřebná pro jízdu na 204 cm dlouhých slalomových lyžích, jsou součástí našeho dědictví, které je třeba oslavovat a zachovávat.“ Plake vzdává hold minulosti tím, že vytváří a pořádá akce, jako je Glen Plake Hot Dog Tour a Gunbarrel 25 Mogul Marathon, kde se účastníci snaží 25krát objet ikonickou sjezdovku Heavenly s převýšením 550 metrů.
Sleduje zralý padesátník Glen Plake i dnes filmy o lyžování? „Furt! Rád se dívám i na Světový pohár. Myslím, že je to fantastické. Miluji horolezectví. Stejně jako vždycky, prostě velký mix všeho a sakra rád vyhrabu nějaké staré filmy. Dívám se na některé staré filmy, jen proto, že miluju kreativitu samotného filmu a miluju lyžování, které bylo ve filmu předvedeno. Viděl jsem jeden film, je to asi deset let, a viděl jsem ho jednou. Nemohl jsem tomu uvěřit a ptal jsem se a ptal a ptal, ale nemohl jsem sehnat kopii. Jeden můj kamarád mi teď poslal kopii na Vimeo. Jmenuje se to The Ski Racer. Mám velkou sbírku filmů, před pár lety jsme měli deštivý den v Chamonix a dívali jsme se na railové filmy z konce 90. let. Svatá prostoto, tak šílený! Doslova začátek Newschoolers, to, co se dělo, bylo šílené. Mluvíme o neřízených střelách, prostě dělali věci a nikdo netušil, co se děje! Začátky Roryho Silvy, Deschenaux, časy Mercona, všech těch kluků.“
Když byl Plake uveden do Síně slávy amerického lyžování (2010), využil příležitosti, aby se zasadil o větší rozmanitost dovedností v Síni slávy, která je zatím plná závodníků konvenčních lyžařských disciplín. Glen je bezpochyby mistrem propagace, pro sport jako i pro sebe. Lyžařskou sezónu obvykle končívá na červencový Den nezávislosti v kalifornském Mammoth Mountain, kde od roku 2014 působí jako Ski Ambassador (nebo v Plakeově podání „AmBADASSador“), kde žehlí boule ve sněhové břečce a přitom si u piva povídá s publikem. Pro všechny to bývá vždycky ten nejlepší čas.
Výmluvný epilog o něm před lety napsal magazín SKI: „Ač jsou lyžaři, kteří pro tento sport udělali víc, není nikdo, kdo by pracoval tvrději nebo strávil více času v zákopech. Nikdo, kdo by zanechal svou stopu tím, že se dotkl tisíců lyžařů jednoho po druhém, z očí do očí, lyže na lyži na sedačkové lanovce nebo v boulích.“