Zimní olympijské hry se během života většiny čtenářů tohoto magazínu přetransformovaly bez nadsázky měrou šokující.
Hned první poválečná zimní olympiáda učarovala všem přítomným kouzelnými panoramaty zasněžených engadinských Alp v okolí švýcarského Svatého Mořice. Následovaly hry v kolébce lyžování, norském Holmenkollenu, v roce 1952, vystřídané majestátními scenériemi italské Cortiny d’Ampezzo v roce 1956. Přímí účastníci pak do smrti nezapomenou na magické načasování zahájení her 1960 v americkém Squaw Valley, kdy předlouho nehybné nízké mraky a mlhy nad jezerem Lake Tahoe se přes poslední noc rozpustily, aby slavnostní ceremoniál pod taktovkou samotného Walta Disneyho ozářilo mnoho dní absentující slunce a azurová obloha lemovaná netknutým sněhem pocukrovaných vrcholků Sierra Nevady.
Jakési nepsané pravidlo prakticky celého dvacátého století, že dostatečný sníh, mráz a vysoké hory musí být primárně tím, co definuje lokalitu olympiád, vzalo definitivně za své záhy po přelomu milénia. Tehdy Mezinárodní olympijský výbor přiřkl pořádání her kanadskému Vancouveru při mořské hladině s prakticky konstantní mlhou a předpokládaným teplým počasím, jež se vyplnilo a zhusta ovlivňovalo sportovní kvalitu řady disciplín sjezdových i klasických.
Následovaly hry 2014 v Soči – opět přímořském letovisku. Uvést, že jejich organizace byla zvládnutá skvostně, pomalu zavání staroanglickým understatementem; šlo o nejlépe zrežírovanou sportovní masovou akci v historii možná nejen olympiád. Však taky málokterý jiný organizátor měl kdy k dispozici přes 50 miliard dolarů, osobně garantovaných všemocným vládcem Ruska. Světová lyžařská celebrita a tehdejší vrchní delegát MOV pro sjezdové disciplíny Jean-Claude Killy prohlásil pro Wall Street Journal, že klíčovým zaklínadlem při řešení jakýchkoli potíží byl přístup k Putinovi. „Vždycky jsme znali cestu, jak se k němu dostat,“ vzpomínal Killy do novin. „Když se s Putinem spřátelíte, pak nastane s čímkoli nějaký zásadní zádrhel, vy jej požádáte o pomoc a během dvou hodin je problém vyřešen, je to vážně něco.“
Paul Matthews, šéfdesignér firmy Ecosign z Whistleru, jež měla na starosti plánování a realizaci sjezdařských tratí ve středisku Rosa Chutor, byl citován ve stejných newyorských novinách: „Udělal se tam neuvěřitelný kus práce; něco takového jsem ještě nezažil. Rusové jsou dost chytří na to, že když nemají šanci dosáhnout úspěchu vlastními schopnostmi, neváhají použít libovolně vysoké peníze a najmout si nejlepší experty na světě, aby jim úspěch zajistili. V Soči bylo vybudováno víc uměle tvarovaného terénu než na všech ostatních předešlých olympiádách dohromady.“
Ruská zimní olympiáda přilákala 88 účastnických národů, v markantním kontrastu k letní moskevské olympiádě v roce 1980, již bojkotovalo na 60 států světa. A přestože Rusové do infrastruktury nalili přes 50 miliard dolarů (je veřejným tajemstvím, že pocházely ze všudypřítomné tamní korupce), dnes má Soči, tradiční letní dovolenková destinace mnoha Rusů, dohromady 4 lyžařská střediska světových parametrů, 50 tisíc hotelových pokojů, zbrusu nový přístav a mezinárodní letiště, stejně jako moderní železnici a dálnici přímo spojující moře s vysokými horami Kavkazu.
Zimní absurdita Peking
Moloch zimních olympiád, jenž během půlstoletí zmutoval z 35 medailových disciplín na dnešní trojnásobek (adekvátně musely narůst hotelové kapacity a veškerá další související infrastruktura), jakoby už chtěl natrvalo emigrovat z pohádkového světa překrásných panoramat zasněžených horských štítů do plošně se rozlézajících velkoměstských center, kde sníh nevidí, jak je rok dlouhý. Asi už máloco jiného na světě může překonat kontroverzi volby čínského Pekingu za dějiště ZOH 2022. Více než dvacetimilionová čínská metropole porazila v hlasování MOV těsným poměrem 4 hlasů kazachstánskou Alma-Atu, obklopenou majestátními čtyřtisícovkami a preferovanou většinou hlasujících z řad tradičních lyžařských států. Pro Čínu zvedli ruku převážně zástupci zemí zimním sportům se nevěnující.
← Alpské disciplíny ZOH 2022 se mají konat ve vyschlé horské poušti, kde nesněží / WSJ
Pekingské ovzduší je jedním z nejznečištěnějších na světě; podle výzkumné organizace Berkeley Earth se otrávený pekingský vzduch podílí na úmrtí pěti tisíc Číňanů den co den. Na jihozápad od metropole situované továrny spalující uhlí významným dílem přispívají k zamořenosti atmosféry, přičemž nejhorší situace nastávají právě v zimních měsících. Necelých sto kilometrů severozápadně od Pekingu leží navrhované svahy pro sjezdové disciplíny. Jde o studenou, suchou, neporostlou horskou poušť s dlouhodobým průměrem sněhové nadílky 5 cm za zimu. To i v horách Arizonské pouště, kde by málokoho soudného napadlo chtít uspořádat olympiádu, sněží významně víc.
Günter Hujara, technický delegát FIS pro sjezdové disciplíny, novinám potvrdil, že v hrubém, nerovném, jižně orientovaném terénu je závody uspořádat technicky možné. Bude k tomu však potřeba masivních zdrojů vody, stlačeného vzduchu, rozvodů potrubí a z uhlí vyráběné nezelené elektřiny – extrémně silná vrstva technického sněhu od úpatí svahů až na vrchol je zde nezbytností. „Naším úkolem je zajistit, aby tam zkrátka závodit šlo,“ komentoval to Hujara do amerických novin a zdůraznil, že šéfům MOV neváhal vyjádřit své znechucení nad volbou místa. Terénní designér Matthews z Ecosignu dokonce předpokládá, že alpské soutěže pekingské olympiády budou nakonec přestěhovány někam jinam: „Nebývá neobvyklé, že navržené lokace soutěží se po definitivním přidělení her mění.“
← Delegát FIS Günter Hujara dvakrát šťastný z volby čínského pořadatelství her nebyl / Laola1.at
Kanadští designéři z Ecosignu už udělali mamutí kus práce v čínském regionu Chongli, kde se budou odehrávat soutěže ve snowboardingu a klasickém lyžování, rovněž bezezbytku na technickém sněhu. Oblast leží necelých 300 kilometrů severozápadně od Pekingu, odkud do ní bude jezdit rychlovlak za pořadateli udávaných 50 minut.
Nedostatek přírodního sněhu, jakkoli neatraktivně znějící pro tradičního zimního srdcaře, není z funkčního hlediska nutně špatnou zprávou. Zejména v alpských disciplínách bývá při nahodilých sněhových bouřích obtížné připravit regulérní soutěžní podmínky; v Číně lze vzít jed na to, že se nic takového nestane, přičemž klimatické okolnosti pro výrobu technického sněhu lze očekávat solidně vyhovující. Klimatické podmínky a do jisté zobecněné míry i topografie jsou podobné těm z letošního Pchjongčchangu, kde stran zasněžování (opět bez pomoci přírodní nadílky) proběhlo technické zajištění her navenek bez obtíží. V zákulisí však bylo nutno řešit trable značné, jak do novin prozradil alpský delegát FIS Hujara: „Bylo to o nervy, v přípravě na hry jsme čelili obrovským problémům. Korejci nedokázali včas zajišťovat prostředky ani další potřebné kapacity pro nepředvídatelné změny, jež bylo nutné provést zejména v infrastruktuře. Po většinu času jsme byli až několik měsíců ve skluzu vůči plánu.“
Olympiádu? Ne, díky
Snad už od olympiády v Grenoblu 1968 veškerá následující hostitelská města musela utrácet miliardy dolarů za nové budovy, komunikace a ostatní nutné zázemí, často s mizernou využitelností po skončení her. Šílená výše těchto nákladů a nezbytně související daňová zátěž místních obyvatel bývají tím rozhodujícím argumentem k odmítání pořadatelských nominací od čím dál víc západních států. Naposledy letos na sklonku jara položil kandidaturu pro ZOH 2026 švýcarský Wallis. Švýcaři mimochodem odmítli pořadatelství her v domácím referendu už popáté od vzpomínaného roku 1968. Olympijského černého Petra si tak v posledních třech případech tahali Asiati. Olympiádu, kterou vymyslel západní svět, nikdo na Západě už, zdá se, nechce.
Nejde totiž zdaleka jen o devastující finanční břemeno, nýbrž i ekologické. Noviny Wall Street Journal citovaly studii, podle níž z 19 dosavadních pořadatelských měst ZOH jich v polovině století nebude schopno z důvodů oteplování uspořádat hry deset. Nebudou mít zkrátka dostatečný chlad na zasněžování. Žádné z těchto deseti, nejspíš nikoli náhodou, nefiguruje na neustále fluktuujícím seznamu zájemců o budoucí pořadatelství. Na vysoké standardy pětihvězdičkových hotelů navyklým bafuňářům MOV přesto nezbývá než ex-pořadatelská města k novým kandidaturám zkoušet stimulovat. Nově začínají vyzdvihovat výhody destinací s již zavedenou vybaveností, akceptují dřív stěží myslitelný koncept pořadatelství rozděleného mezi více států. Jejich megalomanský apetit mít hry stále větší a větší, stojící víc a víc peněz, dojel na vlastní neudržitelnost. To když necháme stranou fakt, že jejich poptávka po komerčně úspěšných, masových olympiádách přispěla svou nikoli zanedbatelnou měrou ke globálnímu oteplování, na něž nyní sněhové sporty i potenciál pořadatelského zájmu doplácejí.
Zda se olympiáda v roce 2026 přecijen vrátí do některých fotogenických horských scenérií západního světa, bude nabíledni zanedlouho, na podzim 2019. Po vypadlých Švýcarech se totiž kandidatury vzdaly už další čtyři nominované destinace: v červenci 2018 rakouský Graz, v září 2018 japonské Sapporo, v říjnu Turecko a v listopadu 2018 kanadské Calgary (více o něm v následujícím článku). Ještě zbývá Švédsko a Itálie.