Lyžující piráti, pověsíme na dráti

Písmo: A ++ A --

Staré známé lyžařské desatero možná už není tou nejlepší doktrínou, jak korigovat bezpečný provoz na sjezdovkách.

Předně – bezpečí na horských stráních je do značné míry pokud ne oxymóronem, pak přinejmenším iluzí. Nejbezpečnějším pro lyžaře by bylo zůstat sedět doma a jíst tam pro jistotu jen lžící tekutou stravu. Střediska nicméně mohou pro relativní bezpečí svých návštěvníků leccos udělat.

Nemám tím na mysli pouze šíření zmíněného desetibodobého evangelia FIS, napsaného někdy v šedesátých letech a od té doby prakticky nezměněného; jak značně se za uplynulé víc než půlstoletí proměnily poměry na svazích, je nasnadě. Ač všechny body desatera platí dál, jejich role je dnes spíš jen připomínací. Mnohá střediska proto začala podnikat své vlastní – nejednou kreativní – kroky, jak se svými hosty komunikovat téma rizika a jeho eliminace.

A jelikož je celá branže (bezpochyby na společenskou objednávku) posedlá tematikou bezpečí, záruk a potírání rizik jako nikdy dřív, nemusí být od věci význam lyžařského desatera a zejména způsob, jakým je sdíleno, revidovat.

Je to o lidech
Kdoví, třeba existují resorty, kde se k sobě sjíždějící chovají ohleduplněji než v jiných střediscích; třeba ne. Každá jedna bezohlednost na sjezdovce či vleku však stojí konkrétní areál (možná ne okamžitě viditelnou) pokutu – odcizuje mu návštěvníky. Typicky když nějaký závodník – spíš však ten, kdo si na takového hraje – natěsno prosviští kolem pomalého začátečníka či rodiče s malými dětmi a vyděsí je k smrti. V takových případech lyžování přichází o zákazníky. Ačkoli v jiných situacích může sportovní styl a bravura expertů působit na okolí motivačně, uznávám. Však ne nepodobné zažíváme denně na silnicích – i po nich jezdí mix empatických lidí i ničemů. A koneckonců nejen tam.

Právě nepřiměřeně vysoká rychlost ovlivňující schopnost v ní zastavit či změnit směr je jedním z problémů, který starý lyžařský kodex už možná dostatečně nepostihuje. Téměř každý mírně pokročilý začátečník dnes jezdí rychleji než jeho vrstevník před dekádou, dvěma, natož půlstoletím. Důvody jsou zřejmé – vybavení, úprava tratí i jejich design přispívají k rychlejšímu sjíždění.

Je důležité, aby každý začátečník společně s prvním klouzáním vstřebával pod kůži i zásady správného chování. Vždyť jak často vídáme shůry křesel lanovek, kolik lidí den co den zastavuje na nepřehledných místech tratí, kolik jich vjíždí do provozu, aniž by se automaticky podívali nad sebe. Kolik zabedněných instruktorů bezmyšlenkovitě vodí dlouhatánský had výukové skupiny, aby za ním šněrovali zaplněnou sjezdovku po celé její šíři od lesa k lesu. Kolik opičí lásku praktikujících rodičů vozí své malé děti uvázané na mnohametrové, neviditelné šňůře. Kolik bezohledných sobců si zapálí na lanovce či ve frontě k ní, připravených ignorovat každou námitku.

Všechny tyhle a bezpochyby i další nezmíněné neduhy by možná mohla nějaká modernizovaná, rozšířená nadstavba kodexu líp ošetřit.


↑ U nás v areálu nekouříme a mluvíme slušně – kanadský Whistler je průkopníkem v budování lyžařské etikety nové generace / Vail Resorts

Kde je vůle, jde to
Protože spoléhat na to, že lidi ve střediscích se naučí k sobě navzájem spontánně chovat v souladu s pověstným zlatým pravidlem, je podobně pošetilou představou jako věřit, že to začne být dobré i na silnicích. Jakkoli příklady řady snowparků naznačují, že teorie přirozené samoregulace ve vyprofilované komunitě dokáže fungovat víc než dobře.

Když před nedávným časem začaly ve střediscích první terénní parky vznikat, většina lidí a koneckonců ani areálů příliš nevěděla, co a jak s nimi. Okolo nich rychle vznikající komunity si osvojily soudržnou mentalitu známou z městských skejtových hřišť; lidi v nich s přirozenou ukázněností čekají, až na ně přijde řada, a respektují se navzájem. Každý je k druhému přátelský, zároveň však zvyklý hlásit chyby a poradit. Pokud se v takovéto organické societě kdokoli chová nepatřičně, ostatní s ním problém vyřeší nejpřirozenějším a nejefektivnějším způsobem hned a na místě.

Něco, co zůstává pro tradiční lyžařské svahy utopií a co mohou parkům závidět.

Experimenty s formou
Obsah desatera bezesporu zůstává dál relevantní, jakkoli povětšinou generalizující až vágní. Na co by se podle mého názoru měla branže líp soustředit, je nalezení způsobů, jak vzkaz dostat k lidem. Zde to už zavání regulérním marketingovým úkolem: kodex nebude efektivní, dokud se lyžaři podle něj nezačnou chovat.

Desatero na ceduli někde u pokladen na úpatí kopce je fajn, ale doručit informaci v pravý čas na správném místě v terénu dává větší smysl. Dnešní technologie vybízejí pustit si fantazii na špacír: lze si představit mobilní aplikaci, jež v kapse bundy zavibruje a vydá zvuk, jakmile lyžař vjede do pomalé zóny, například. Inovativně ale mohou být řešena i staromódní oznámení na cedulích v terénu. Odněkud si pamatuju dvě nepřehlédnutelně obří oči vkomponované do příkazu „Look“ se šipkou mířící ke kritickému místu sloučení dvou sjezdovek. V Aspenu zas pověsili v chronicky přelidněných místech sjezdovek bannery „Relax, it’s Aspen“, před něž postavili pár proutěných křesel. Lyžaři sami od sebe zastavují, sednou a fotí se tam. Spontánně dělají přesně to, co autoři instalace zamýšleli.

Jak se dnešní svět v mnoha ohledech zrychluje, připomínky tolerance a trpělivosti jsou apelujícími víc než kdy dřív. Je však potřeba podat vzkaz stručně a pokud možno pozoruhodnou a pozitivní formou. Klasicky pojatý strohý oznamovací způsob už ne vždy zabere.


↑ Na zelených whistlerských sjezdovkách se netoleruje žádná neadekvátní rychlost / Vail Resorts

Kritické soutoky
Souběhy sjezdovek jsou bezpochyby typem těch nejkritičtějších topografických situací středisek. Co připadá výbornému sjezdaři jako zadržovaná, plně kontrolovaná jízda, bývá začátečníkem obvykle vnímáno jako strašidelná palba. Nezřídka též různé výjezdy ze snowparků nebo U-rampy ústí do dojezdů začátečnických placek směřujících k lanovce – v takových situacích se (často pro aspoň jednu stranu nečekaně) střetávají dva rozdílné demografické druhy. Vhodně nadávkované nápadité značení má v podobných případech moc zachraňovat zdraví a životy.

Dovolím si zdůraznit ono vhodné dávkování – jakékoli nadužívání značení začne být v toku času ignorováno a ztratí svůj praktický význam. Opět, ne nepodobně jako na silnicích. Bez trochy důvtipu provedené a tuctově umístěné cedule budou v areálech viset roky a ve vnímání mnoha lyžařů se stanou součástí krajiny. Jakékoli nápaditě neobvyklé označení typu zde zmíněných gigantických očí nebo bezpečně umístěných odpočívacích křesel (posílené občasnou aktivní přítomností živého personálu střediska) bude plnit své poslání o mnoho líp.

Co nejnázorněji
Do pozoruhodného experimentu se v naznačeném směru pustila před několika lety švýcarská pojišťovna Suva. Záměrem bylo vzpříčit se rostoucímu trendu zranění (a vyplácených pojistných plnění) ve švýcarských střediscích, kdy celá třetina všech sportovních úrazů souvisela se zimními sporty. Coby hlavního viníka si v této kampani marketéři pojišťovny vzali na paškál vysokou rychlost lyžařů na veřejných svazích.

Poblíž terminálů lanovek prémiových švýcarských středisek jako Svatý Mořic, Zermatt nebo Gstaad umístili zasádrované figuríny v životní velikosti připodobňující zraněné lyžaře, sedící vedle cedulí s doporučením, aby lidi nejezdili jak blázni. Takové spektakulární provedení neušlo pozornosti žurnalistů ani televizních stanic, jejichž publicita dál znásobila reklamní efekt. Pojišťovna uvedla, že v sezóně, kdy měla strašáky v terénu (míněno zasádrované atrapy, ne pojišťovací agenty na cestách), se ve Švýcarsku snížil poměr zranění ze sněhových aktivit o 4 %. Kampaň pojišťovnu přišla na 57 tisíc dolarů, na pojistném plnění ušetřila významně víc.


↑ Švýcarská pojišťovna SUVA použila do své outdoorové kampaně zasádrované figuríny lyžařů v životní velikosti / SUVA

Ukazovat obě strany mince
Uveřejňovat příklady špatného chování skrz sociální média bezpochyby pomáhá dostávat téma lyžařské etiky do masovějšího povědomí. Spíš než o adresné bonzování a související veřejnou nástěnku hanby by mělo jít o (k provinilcům přeci jen krapet ohleduplnější) osvětu ve stylu „nechovat se jako tenhle neznámý blb“. Takový status nejspíš dosáhne nezanedbatelné sledovanosti i sklidí nadprůměrnou odezvu; podobně kontroverzní typ obsahu bývá vždy rezonující. A poskytuje třeba dotčeným resortům šanci ve vlákně proaktivně opublikovat video příkladného chování. Čímž by se docílilo vandammovského dvojitého zásahu do jednoho citlivého tématu.

Pointou článku bylo zdůraznit důležitost chápání způsobů, jak vnímají svou přítomnost ve středisku sami hosté. A důležitost doručovat informace z této jejich perspektivy v uživatelsky stravitelném a dál šiřitelném jazyce. Pokud bude nějaký zagipsovaný paňáca stát spoustě lyžařů za to, aby u něj zastavili a vyfotili si jej, vzkaz bude komunikován nejen v daném místě sjezdovky, ale i na displejích široko daleko. V praxi to pro marketingové kreativce může znamenat míň textu (a občas víc sádry), ale o to údernějšího a pravdivějšího, s nímž se většinový návštěvník ztotožní.

Jedním z nejpřirozenějších způsobů, jak se do vnímání optiky svých hostů vžít, je ptát se jich, nejsnáz asi přes sociální média: Jak vnímáte chování ostatních sjíždějících návštěvníků? Kterých bezpečnostních prvků/nápisů jste si při návštěvě všimli? Diskutujete něco z oblasti bezpečnosti a etikety na svazích se svým okolím? Pokud ano, co specificky? Zajímá vás takové téma vůbec? Chybí vám tu něco? Nějaký nápad z vaší strany, co můžeme pro vaši lepší bezpečnost udělat? Atd.

Současně však chci zdůraznit, že nad rámec ankety a/nebo diskuze nepovažuju socmédia za vhodnou platformu ke koherentní komunikaci bezpečnostního kodexu. Sociální publikum je ze své definice navyklé na kusé, stručné, rychlé položky, jimž je ochotno věnovat limitovaně času a zájmu. Vrhnout na ně něco komplexního a dlouhého se téměř jistě mine účinkem.

Preferovat tradiční web/email plus ještě tradičnější print (jak na papír, tak velkoplošný) se jeví být optimální kombinací. Je zjevné, že z hor nelze udělat jeden gigantický billboard; na druhou stranu, udržet či vylepšit praktickou informovanost je důležité – a v zájmu návštěvníků samotných.

Osobně mám za to, že téma etiky zůstává opomíjeno a existuje nevyužitý potenciál vzájemné osvětové spolupráce všech hlavních hráčů odvětví, od resortů přes dodavatele a výrobce vybavení po asociace. Včetně toho, když se do kampaní zapojí i osobnosti jdoucí ostatním příkladem.

Ačkoli tu nejlepší možnou prevenci ani sebevětší celebrita na sebekřiklavějším plakátě nenahradí: zůstat po celou dobu pobytu v horách mentálně vzhůru, v přítomném okamžiku – a vědět, co dělají naše ruce i nohy.