Když se v roce 1993 objevily v lyžařských obchodech první radikálně krojené lyže, byly zjevením. Carvingové tvary, pomáhající lyžařům čistě vyjíždět krátké oblouky, se však do oboru plíživě prosazovaly celé století.
Vlastní boční vykrojení – tedy jemný půdorys lyže ve tvaru přesýpacích hodin – se narodilo už v té nejranější historii lyžování. Vynalezli jej dnes již zapomenutí řemeslníci někdy po roce 1800 a všeobecně se ujalo poté, co ho kolem roku 1856 zpopularizoval Sondre Norheim a jeho přátelé v norském Telemarku. První lyžaři, kteří si sami vyráběli lyže, brzy přišli na to, že zúžení středu lyže usnadňuje její zatáčení. Od té doby jsou skutečně rovné sjezdové lyže s paralelními hranami relativní vzácností; trvalé oblibě se rovné tvary těší pouze u běžeckých lyží určených do moderních, strojově upravovaných tratí a u skokanských lyží. U sjezdových lyží se tvar bočního krojení v průběhu dekád postupně prohluboval, přičemž od roku 1936 se na zhruba půl století zastavil, aby pak od roku 1988 nevídaně akceleroval.
Už před sto lety
Původní telemarkové lyže se vyřezávaly ručně v domácích dílnách a jejich rozměry se mohly značně lišit. Typická lyže z Norheimovy éry, jak ji představují moderní repliky od firmy Morgedal, však měřila 81 mm ve špičce, 67 mm ve středu a 70 mm přes patu, což představuje hloubku bočního prořezu 4,25 mm (tyto lyže, které byly vyrobeny podle vzoru Sondre Norheima, byly postaveny na památku olympijských her v Calgary v roce 1988 a dnes jsou vystaveny ve Vailu v Coloradském muzeu zimních sportů). Telemarkové rozměry se osvědčily Fridtjofu Nansenovi a Roaldu Amundsenovi a tento standardní tvar byl aktuální i v polovině 20. století, kdy producenti lyží začali uvažovat o výrobě lyží z kovu a skelných vláken ve složitých formách.
Hloubka vykrojení 4 mm znamená, že poloměr oblouků lyže (dnes udávané R číslo v technických údajích parametrů lyže) byl asi 83 metrů – na moderní poměry velmi vysoký poloměr, rozhodně však ne rovný. Tato geometrie fungovala dostatečně dobře pro běžecké a skokanské lyže a jen málo se změnila až do 30. let 20. století, kdy typická 230cm skokanská lyže (91-77-80 mm) měla stále ještě boční vykrojení 4,25 mm a tehdejší 192cm dámská turistická (či chceme-li, „běžecká“) lyže mohla mít 88-73-80 mm, což znamená hloubku bočního oblouku 5,5 mm a poloměr zatáčení 47 m – přibližně poloviční než u skokanských lyží. (Pro rychlé srovnání, soudobé slalomové lyže mívají hloubku vykrojení kolem 15 až 20 mm.)
Výše zmíněný základní tvar byl ještě používaný v padesátých letech, kdy Američan Howard Head vyrobil své první hliníkové standardy. Verze těchto lyží o délce 203 cm měřila 81-68-77 mm, hloubka bočního vykrojení byla 5,5 mm a R 62 metrů.
Poválečný klid
Když se lyže vyráběly z vyřezávaného hikoru (druhu ořešáku), pro řemeslníky mohlo být poměrně snadné experimentovat s bočním krojením. Dělníci Thora Groswolda (norského emigranta, který se usadil v americkém Coloradu a otevřel si tam továrnu na výrobu lyží) patřili k nejinovativnějším; rádi vyráběli lyže podle požadavků sportovce a nikoho, kdo jej sledoval na lyžích, by nemělo překvapit, že například sjezdařská legenda čtyřicátých let Dick Durrance měl rád velmi točivé, tedy na svou dobu radikálně vykrojené lyže. Jeho model dlouhý 206 cm z roku 1939 nese míry 74-54-62 mm: na sjezdové lyže pozoruhodně úzké, pokud nebyly určeny výhradně pro slalom na extrémně tvrdém povrchu. Tato lyže vykazovala boční krojení 7 mm (rádius 42 metrů). V Coloradském muzeu zimních sportů je vystavena i širší lyže pro obří slalom, 212cm model pro Barneyho McLeana z roku 1950, nesoucí krojení 90-73-81 mm, bočního vykrojení 7,25 mm a R 48 metrů.
Hloubka bočního vykrojení kolem 7 mm se stala novým standardem pro závodní lyže, jenž pak platil po následující čtyři desetiletí. Slalomky Kastle, které používali medailisté z roku 1964 Pepi Stiegler, Billy Kidd a Jimmie Heuga, měly hloubku 6,75 mm při 64mm středu lyže; Rossignol Strato a Dynamic VR17 z roku 1968 měřily 6,75 a 6,5 mm na 69mm středu; a ještě v roce 1983 lyže Rossignol SM GS používaly tvar Strato (tehdejší slalomky byly užší a rovnější). Velkou novinkou, kterou v roce 1967 představila firma Dynamic, bylo posunutí tvarového středu lyže o asi 15 cm dozadu, zpod boty směrem k její patě. Tato změna byla na lyži pouhým okem sotva patrná, skvělým francouzským závodníkům té doby však pomáhala zrychlovat z konce oblouku.
Napodobovací mánie
Bratři Mahreové závodili a vyhrávali na slalomových a GS lyžích K2 s hloubkou bočního krojení 7 mm po vzoru francouzských závodních lyží. V délkách pod 204 cm kopírovaly formy K2 slalomový tvar lyží Dynamic VR17. Od 207 cm nahoru se používal tvar Rossignol Strato GS. Zkraje osmdesátých let byli Mahreové na svých proslulých oranžovo-modrých slalomkách K2 710 a K2 VO tak úspěšní, že se jejich tvar začal hojně napodobovat v rakouských továrnách – první slalomka Fischer Vacuum Technique tak byla zrcadlovým obrazem K2 VO, která zas byla věrnou kopií původní VR17. Všechny tyto lyže se vyznačovaly tuhou patkou, bočním krojením kolem 7 mm a šířkou středu okolo 68 mm. I ostatní silné brandy té doby – Atomic, Kastle a Blizzard – vyráběly vlastní verze zmíněných vzorových modelů.
Ingemar Stenmark měl oproti Mahreům tu výhodu, že lyžoval na lyžích Elan s hloubkou bočního krojení 8 mm, což mu umožňovalo o 20 % kratší poloměr zatáčení, tedy asi 41 metrů (později vyšlo najevo, že Stenmark rád ubíral z každé hrany ve středu milimetr navíc, čímž by získal hloubku krojení 9 mm a poloměr 37 m). Mnozí výrobci lyží si v této éře oblíbili jednu sadu forem (částečně kvůli úspoře financí), takže pokud chtěl zákazník lyže Elan v plné délce, dostal standardní firemní tvar bočního profilu Uniline. Velké rozdíly mezi jednotlivými modely byly ve flexích a materiálech – slalomky mívaly tužší patky, GS lyže měly hliníkové vrstvy, rekreační lyže mívaly měkčí flexi.
Snowboard otřásá scénou
V polovině 70. let se v oboru přihodilo cosi dramatického: začala sériová výroba snowboardů. První Burton Backhill Board z roku 1975, překližkové prkno dlouhé 140 cm, bez ocelových hran a plastové skluznice, mělo radikální tvar 302-265-295 mm, což znamenalo hloubku bočního krojení 17 mm a rádius pouhých 6 m. Tento průkopnický Burtonův tvar se stal v snb odvětví vzorem – moderní freeridové prkno o délce 155 cm má obvykle rozměry 302-257-302 mm a R kolem 7 m.
Většina návrhářů lyží tento jev ignorovala, ačkoli lze slýchat mýtus, že výrobci lyží se prý naučili vše důležité o sidecutu od snowboardistů. Kolem roku 1979 přišli hlavní inženýr firmy Head John Howe a šéf marketingu Gary Kiedaisch s konceptem Natural Turning Radius, podle kterého měly mít krátké, hbité rekreační lyže o něco hlubší boční výkroj než dlouhé lyže pro rychlou jízdu. Tato myšlenka pronikla na trh v roce 1981, kdy 180cm lyže Head Yahoo (92,5-71,5-80 mm) s bočním vykrojením 7,3 mm nabízela poloměr zatáčení R přibližně 35 m.
Tajemné Albertky
V roce 1984 měl jeden z vedoucích pracovníků americké korporátní chemičky Olin problémy naučit se lyžovat. Zeptal se Franka Meatta, tehdejšího inženýra v lyžařské divizi této silné, na burze obchodované společnosti, proč by továrna nemohla vyrobit něco jako tenisovou raketu Prince pro lyžaře – tedy něco, co by proces učení značně usnadnilo. Meatto spolu s Edem Pilpelem pracovali na návrzích lepších závodních lyží a napadlo je, že klíčem k efektivní výukové lyži by bylo hluboké krojení. Podle Pilpela Meatto přišel s lyží nazvanou Albert, jež je mnohými v odvětví považována za neoficiálního předskokana moderních carvingových lyží. Albert, lyže pojmenovaná po plastové hračce Meattova psa – měla nezvykle širokou špičku a až směšně úzký střed: podle Pilpela zněly rozměry 128-40-79 mm!
Prototyp Alberta měl mít hloubku bočního krojení 31 mm a rádius 8 metrů; nabobtnalá špička by se však nevešla do stávajících lisů ve výrobně lyžařské divize Olinu, proto Meatto potřeboval vymyslet, jak lyži zúžit, aniž by obětoval hluboké vykrojení. V té době závodníci lyžovali dominantně jednostopou technikou, přeskakovali z vnitřní hrany na vnitřní hranu; Meatto si kladl otázku, zda vůbec potřebují vnější hranu. Rozřízl tedy podélně Alberta téměř v polovině a vytvořil prototyp asymetrické 150cm lyže s rovnou vnější hranou a radikálním bočním vykrojením na vnitřní hraně o poloměru 10 metrů. Taková lyže nebyla dostatečně široká, aby se do jejího úzkého středu vešly lyžařské boty, proto Meatto zkonstruoval zvýšenou platformu, která nesla vázání.
Olin vyrobil sérii 150 párů Alberta, které byly představeny na americkém oborovém veletrhu SIA 1986. Reakce na veletrhu měla rozhodnout o osudu novinky a taky rozhodla. Instruktoři, kteří lyže testovali, je považovali za báječný nápad, ale konzervativní obchodníci měli asymetrický tvar přesýpacích hodin za přespříliš podivný a karikaturní; odmítli tuto novinku objednávat.
Jak se náhle zrodily, podobně rychle Albertky upadly v zapomnění. Vystavované prototypy zmizely ve vlastnictví testérů a personálu Olinu; nikdo tehdy netušil, že se žádné další páry už nikdy nevyrobí. Kupodivu ani na internetu nelze dohledat podobu byť jediného exempláře tohoto revolučního počinu, jenž – jak se později ukázalo – jen o pár let předběhl svou správnou dobu.
V textu je citováno z údajů dokumentace Colorado Snowsports Museum and Hall of Fame, Vail, USA
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě