Nástup carvingu do rekreačního lyžování polil živou vodou pozvolna uvadající odvětví možná v příslovečné hodině dvanácté. Jakkoli se vykrojené lyže na masovém trhu prosadily asi v polovině devadesátých let, motor carvingové evoluce běžel zažehnut už dlouho předtím. Ten správný vítr změn nakonec zavál z málokým čekaných končin.
Na přelomu 70. a 80. let začaly procházet závodní lyže pro obří slalom změnami. Bratři Mahreové a jejich hlavní soupeř Ingemar Stenmark začali najíždět rychlejší, přímější linie od branky k brance s těsnějším obloukem podobným slalomovému. Stavitelé tratí na to reagovali přesazováním branek dále přes spádnici: podle technického šéfa K2 Jima Vandergrifta se koncem 80. let staly z obřáků Světového poháru „závody oblých zatáček napříč kopcem“. Konstruktéři závodních lyží začali uvažovat o prohloubení bočního vykrojení na 9 nebo 10 mm. U závodních sériových GS lyží, používaných výhradně na tvrdém sněhu, nebylo těžké zúžit střed lyže; většina evropských továren začala dodávat svým závodníkům nové lyže z limitované produkce s šíří středu kolem 62 mm a poloměrem R kolem 32 m.
V roce 1990 přišly na svět hliníkové lyže K2 GS Race s 10mm bočním vykrojením a v roce 1991 laminátový model Velocity pro rekreační lyžování. V roce 1992 přišel Volant s modelem Zmax G, rychlými závodními lyžemi s radikálním 12mm bočním krojením. V roce 1993 měl Dynastar také 12mm vykrojení u svých závodních G9. K2 pak přepracovala model Velocity na MSL, který měl ve druhém roce výroby rovněž 12mm vykrojení.
Předvečer revoluce
Skutečný průlom však přišel odjinud. Jurij Franko absolvoval v roce 1983 univerzitu v Lublani a v roce 1987 nastoupil do společnosti Elan jako vedoucí laboratoře. V roce 1988 začal experimentovat s hlubokým bočním krojením a jeho kolega Pavel Skofic vypočítal vhodný flexní vzor. Zorganizovali projekt nazvaný Sidecut Extreme (SCX) a pustili se do stavby prototypů. (Jurij Franko bývá často zaměňován se svým spolužákem Jurem Frankem, jehož úspěšnou kariéru ve SP završila stříbrná medaile v obřím slalomu na ZOH 1984 v Sarajevu.)
Během několika následujících let vycházely z Frankovy laboratoře velmi zvláštní lyže. Už v roce 1977 vyrobil Elan sérii lyží s variabilním systémem vykrojení (Variable Sidecut System, VSS), s drážkami podél středové osy přes špičku a patku. V horní části každé drážky byl šroub, jímž mohl lyžař nastavit šířku špičky a patky, a tím i boční krojení. Byl to hrubý experiment, ale přinesl údaje, které Frankovi a Skoficovi pomohly najít nový tvar krojení. V roce 1991 Franko a Skofic dokončili formu 203 cm dlouhé závodní lyže GS s profilem 110-63-105 mm (tj. 22,25 mm bočního krojení, tedy třikrát více, než v té době používala většina závodníků pro slalom). Poloměr R byl 15 metrů – asi 35 % medailových Elanů Jure Franka z olympiády 1984.
Obřačky SCX se ukázaly být neuvěřitelně rychlé. V prvních místních závodech obsadili lyžaři na SCX osm z prvních deseti míst. Lidé na okruhu Světového poháru se probudili.
V rakouském Tyrolsku se Kneissl snažil vrátit zpět na mezinárodní trh. Koncem 70. let tyrolská továrna zkoušela zefektivnit výrobu tím, že přešla u všech svých lyží na vstřikovanou konstrukci z pěnového jádra. Výsledkem však bylo marketingové fiasko a bankrot. Společnost prošla několika změnami vlastníků a v letech 1986 až 1989 byla partnerem společností Olin a Trak jako součást Tristar Sports. Konstruktéři z Kneisslu možná viděli starou dokumentaci prototypů Olin Albert; v roce 1990 se Kneissl omezil na místní tyrolskou značku a začal vyrábět lyže Bigfoot, podivná 80cm prkna pro laické lyžaře. Bigfoot, který měl špičku ve tvaru prstů na nohou, se dal připevnit k běžným botám stejně snadno jako k lyžařským a měl hluboké krojení ve stylu snowboardu. Počátkem roku 1992 napadlo konstruktéra Wolfganga Wagnera, že by s hlubokým bočním vykrojením mohly vzniknout zajímavé rekreační lyže, a přišel se 180cm modelem Kneissl Ergo s rozměry 100-62-100 mm, bočním krojením 19 mm a poloměrem R 14 m. Na jaře toho roku vystavil Kneissl svůj prototyp Ergo na mnichovském veletrhu ISPO.
Carving pro každého
V podobném duchu jako lidi z Elanu uvažoval i další balkánský závodník. Ivan Petkov v roce 1976 ukončil kariéru v bulharském lyžařském nároďáku a začal se věnovat windsurfingu. Navrhl a vyrobil úspěšnou řadu plachetnic Bora a třikrát na nich vyhrál národní mistrovství. V roce 1987 odjel do USA, kde strávil léto v Oregonu a zimu výukou lyžování v Aspenu. V roce 1989 řídil maloobchodní prodejnu Robbieho Naishe na havajském Oahu a při sledování tamních řemeslníků, kteří vyřezávali zakázková surfová prkna, dostal nápad na radikálně tvarovanou lyži.
Na jaře 1992 se vrátil do bulharského letoviska Pamporovo, kde si Atomic zřídil továrnu na výrobu některých svých levných konstrukcí. „Nechal jsem si u nich vyrobit formu na 187cm lyži s profilem 113-61-91,“ vzpomínal Petkov. „Nemohli jsme najít dostatečně široký materiál na skluznici, ale vyráběli tam i vodní lyže, takže jsme sehnali zelenomodrý polyetylen a skluznici vyřízli z něj. Vzal jsem čtyři páry v různých flexích a vyrazil do Oregonu na Mount Hood ty lyže testovat na sněhu. Byli jsme překvapeni, jak dobře držely.“
Petkov nazval svůj nový výrobek S-Ski a požádal o patent na jeho geometrii. Doma v Bulharsku si objednal další lyže v délkách 183 a 193 cm a na jaře 1993 se vydal na americký oborový veletrh SIA. Vzorek S-Ski z roku 1993 o délce 183 cm v Coloradském muzeu sněhových sportů měří 115-61-85 mm, což znamená hloubku bočního krojení 19,5 mm a rádius 15 m. Pro rok 1994 pak Petkov připravil i kratší délky 163 a 178 cm a prodal celkem 1 200 párů své S-Ski. Petkov však nebyl spokojen s kvalitou výroby v Pamporovu a zahájil jednání s Blizzardem o zakázkové výrobě své lyže u nich.
Jen výstřelek?
Tři jmenovaní pionýři Wagner, Franko i Petkov inklinovali ke kratším délkám z jednoduchého důvodu: když se špička a patka rozšířily, lyže plné délky se staly nesnesitelně těžkými – na konci páky bylo prostě příliš mnoho hmoty. Vzrostla-li průměrná šířka lyží o 13 % (ze 72 mm na 83 mm), délka musela klesnout o 13 % (z 204 cm na 178 cm); nosná plocha zůstala stejná, rovněž hmotnost materiálu. Ale poloměr zatáčení se dramaticky snížil. Dodatečná hmotnost na špičce a patě v kombinaci s lepším kontaktem hran v oblouku znamenala, že nové 180cm lyže mohly být stejně stabilní jako staré rovné 205ky.
Značky Atomic, Fischer a Head si toho všimly a v tichosti začaly navrhovat vlastní lyže s 15mm bočním krojením. Vznikly lyže Fischer Revolution Ice (92-62-92 mm), Head Cyber 24 (94-61-90 mm) a celá skupina identických lyží prodávaných ve skupině Atomic: Atomic, Dynamic, Hart, Rohrmoser, Colt. „Ukazuje se, že všechno, co jsme si mysleli, že víme čtyřicet let, bylo špatně,“ přiznal jeden rakouský lyžařský designér. Ale velké západní továrny – zejména Rossignol/Dynastar, Salomon a K2 – se tváří v tvář blížící se revoluci zdály být netečné. „Ty tvary jsou jen další módní výstřelek,“ odfrkl si prý vedoucí pracovník jednoho francouzského výrobce lyží.
Jejich zpoždění mělo svůj ekonomický důvod. V roce 1990 přišel Salomon na trh s lyžemi s capovou technologií (bezešvým plastovým vrškem z jediného kusu). Uspořádaný vzhled byl ve skutečnosti jen jednodušším způsobem výroby lyží, ale marketingově označovaný jako monokoková konstrukce vzal svět útokem. V roce 1993 továrny po celém světě viděly, že jim invaze Salomonu ubírá na obchodu, a rozhodly se investovat miliony do nových forem na výrobu vlastních capových modelů. Vzhledem k tomu, že probíhaly programy na výrobu lyží, které měly konkurovat firmě Salomon, jen málo manažerů továren chtělo utrácet další miliony za výrobu forem pro hluboké boční výkroje. Ještě v roce 1994 postavil Rossignol celou továrnu na rychlou výrobu vstřikovaných capových lyží 4SV s bolestně rovným 7mm profilem 83-64-73 mm – a to značka ještě neměla rozpracované tvarované lyže.
Mnoho lyžařských výrobců v devadesátých letech zkrachovalo ve snaze udržet krok s tehdy agilním Salomonem. Byl mezi nimi i Blizzard, který v letech 1994 a 95 sklouzl pod nucenou správu bank. Továrna však již měla Petkovu formu S-Ski a na jaře toho roku začala vyrábět vlastní verzi capové lyže. Jak to ve světě nesmlouvavého obchodu chodí, Petkovem opuštěné Pamporovo mezitím vyrábělo verze původních S-Ski pro jiné značky. Jen Elan – pozoruhodnou malou továrnu ve slovinském Begunje, monokok od Salomonu nikdy neohrozil. Již v roce 1990 Slovinci vyvinuli vlastní capové lyže Elan MBX Monoblock. V roce 1994 prodej Monoblocku dotoval vytvoření kompletní sady forem na capy SCX. Elan měl nejen náskok v oblasti tvarovaných lyží, ale také pro ně měl chytlavý název. Slovy tamního manažera: „Když se Jurij snažil novinářům popsat tvar oblouku, použil slovo parabolický. A tak jsme lyže pojmenovali.“
Mainstreamové přijetí
Uprostřed devadesátých let už carving začínal vládnout lyžařským světem, a nejen tím závodním: pokud chtěl typický rekreační lyžař kroužit čisté oblouky, potřeboval k tomu vedle zvládnuté jízdní techniky i nové vykrojené lyže. Tradiční 7mm rovná prkýnka se začala hromadit ve skladech. Salomon a Rossignol měly stovky přepravních kontejnerů plných úzkých, rovných, silně zlevněných capových lyží. V roce 1996 začal Salomon pracovat na řadě Axendo (99-64-89 mm; 15 mm) a najal si Mikea Adamse z firmy Elan. Rossignol vytvořil sérii lyží ve tvaru Cut 10.4 (104-62-94; 19 mm) za dramaticky sníženou cenu a nacpal je do všech půjčoven, na které dosáhl.
Tu zimu si Petkov uvědomil, jak ho Blizzard a Pamporovo podrazily: obě továrny mu hodlaly konkurovat s použitím jeho vlastní formy. V Americe se obrátil na společnost K2, která mu nabídla výrobu lyží v jeho rozměrech. Jenže ouha – i K2 od dohody odstoupila, když Petkov po svých tristních zkušenostech smluvně trval na tom, že bude vymáhat svůj patent po všech továrnách, včetně svého vlastního dodavatele. Když tento protřelý světoběžník nenašel na planetě nikoho, kdo by mu lyže vyrobil, nedávno ještě zářná průkopnice S-Ski jako by se vypařila do vzduchoprázdna zapomnění.
V textu je citováno z údajů dokumentace Colorado Snowsports Museum and Hall of Fame, Vail, USA
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě