Vím – zbytečná, provokativní otázka. Častěji než ne si každý z nás spojuje čekání v zástupech na vleky s neustále přišlapávanými lyžemi, strkanicemi, předbíháním a dusnou a nervózní atmosférou všeobecně. Na hory si jezdíme zalyžovat a ne trávit čas v necivilizovaných frontách, byť mnohdy to v (zejména tuzemských) resortech vypadá, jakoby tomu bylo přesně naopak.
Následuje pár osvědčených tipů, jak tuto nepříjemnost co nejvíce eliminovat.
Všední dny
Naprostá většina lidí musí být o pracovních dnech přítomna v zaměstnání či ve svých firmách, a právě z tohoto důvodu zůstává nemálo lyžařů, kteří tam být nemusí, nádále věrných našim areálům, o víkendech zoufale přecpaným. Osobně jsem vypozoroval, že nejprázdnější bývají hory v pondělí a úterý, nejméně příznivým všedním dnem je v tomto ohledu pátek. Coby vášnivý vyznavač bílých svahů i běžeckých stop zároveň, mé víkendy, jsou-li lyžařské, bývají výhradně zasvěceny běžkám. Za „víkend“ samozřejmě v tomto ohledu považuji i exponovaná období svátků mezi Vánocemi a Silvestrem, Velikonoce a termín jarních prázdnin.
Ranní ptáče
Téměř garantovaně bývá prakticky ve všech resortech nejméně úvodní hodina, občas i dvě, ve znamení prázdných sjezdovek, žádných front, a navíc kvalitně vypreparovaných tratí. Většina návštěvníků hor časně ráno buďto ještě dospává noční flámování, pomalu procitá při snídani v hotelu či z mnoha důvodů opožděni ještě sedí ve svých autech či autobusu. A dalších nemálo teprve hledá, a poté stojí frontu v místní půjčovně lyží. Kdo si nechce nechat ujít nejlepší část lyžařského dne, čeká spolu s hrstkou ostatních u lanovky již minutku předtím, než se roztočí.
Pravé poledne
Úderem dvanácté se často jako mávnutím kouzelného proutku na zhruba hodinu sjezdovky vylidní a fronty od vleků zmizí. Důvody jsou dva: řada návštěvníků si koupila jízdenku platící pouze do 12:00 hodin, a pro ještě více ostatních znamená dvanáctá hodina dobu přestávky na oběd, bez ohledu na to, že takto přemýšlí převážná většina všech lyžujících v resortu. Tito lidé pak okolo sebe vidí ty samé tváře z front od vleků, nyní čekající ve frontách v bufetech a horských restauracích. Prozíravý lyžař si vychutná pravidelné polední odlidnění svahů čekajíc, až se návaly z restaurací přesunou zpět k lanovkám. Teprve pak přichází doba odpočinku a oběda i pro něj.
Vedlejší lanovky
Je známou skutečností, že v každém areálu se tvoří nejdelší fronty u hlavních, páteřních lanovek – jednoduše proto, že k nim bezmyšlenkovitě automaticky zamíří téměř každý. Zejména ve velkých areálech, kde existuje vždy několik variant dopravit se na to samé místo, bývá dobrým nápadem použít namísto hlavní gondoly (na kterou se čeká dlouhá fronta) o kousek dále stojící polopráznou sedačku, která je možná o minutku-dvě pomalejší než gondola, zato však u ní není žádná fronta. Zejména za dobrého počasí, kdy nefouká a nesněží (a tudíž je nám jedno zda jedeme na křesle nebo v kabině), jde o spolehlivě fungující trik.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2004