Žádná digitální tréninková data neumí spolehlivě určit, zda byl váš trénink v reálných podmínkách dobrý. Některé tréninky bývají lepší než jiné, a to způsobem, který nemusí nutně vykazovat konvenční statistické metriky jako tempo, výkon, tepová frekvence nebo kadence.
Co tedy znamená, když ukončíte tréninkovou jednotku s pocitem, že to byl skvělý – nebo alespoň kvalitní – trénink? Snadná odpověď zní, že jste šli rychleji, zvedali těžší váhy nebo cítili menší námahu než při srovnatelných předchozích trénincích. Ale to může být past. Přemíra tréninků ve špatnou dobu může zhatit celou sezónu a torpédovat vaše soutěžní cíle.
Když australští vědci letos v létě vyzpovídali své elitní plavce za účelem zjistit, jak vnímají kvalitu tréninku, podle slov jednoho z nich bylo společným tématem „zda dosahujete časů, které byste měli dosahovat“ – tedy ne nutně rychlejšího tempa, ale zda se drží zamýšleného tempa. Plavci také zdůrazňovali méně kvantifikovatelná měřítka kvality, jako například „cítím svůj záběr“ nebo „cítím se odhodlaný“.
Na základě toho byla Australským institutem sportu navržena stupnice subjektivní tréninkové kvality (po česku STK), která žádá sportovce, aby ohodnotili od jedné do deseti svůj souhlas se třemi výroky: v tomto tréninku jsem splnil/a své fyzické tréninkové cíle; v tomto tréninku jsem splnil/a své technické tréninkové cíle; v tomto tréninku jsem byl/a mentálně a emocionálně angažován/a. Dále bylo navrženo formální začlenění STK do tréninkových deníků vedle běžných ukazatelů, jako je tempo a subjektivní úsilí, kvůli záznamům, jak dobře se sportovci daří dodržovat tréninkový plán.
Takováto STK však po mém soudu není neděravou metrikou. Co když se vám daří skvěle plnit plán, ale váš plán je špatný? Součástí kvalitního tréninkového plánu je mít tréninky, které jsou dobře zvolené pro daného sportovce v daném čase a pracují na dosažení daného cíle. A i když máte dobrý plán, jeho rigidní dodržování nemá vždy smysl. Pokud se například sportovec nebude cítit ve své kůži, i dlouhý volný výklus, jindy aktivně regenerující, může být nevhodně zatěžujícím; případně, pokud se bude cítit opravdu dobře při intervalech, proč si nepřidat ještě dva nebo tři další? Atd.
Ve své metodice institut definuje kvalitu tréninku jako „stupeň dokonalosti související s tím, jak jsou tréninkový proces nebo tréninky prováděny s cílem optimalizovat adaptace a/nebo zlepšit celkovou výkonnost“. S takto obecnou definicí lze jen těžko polemizovat, ale je také svízelné přijít na to, jak ji prakticky využít. Jak mám posoudit, zda byl dnešní ranní fartlek pro můj celkový výkon v závodě za několik měsíců velmi dobrý, velmi špatný, nebo někde uprostřed?
Namísto plonkového bodování tří vágních oblastí bude možná praktičtější naučit se soustředit na tři klíčové oblasti každodenní sportovní přípravy: Před zahájením každé tréninkové jednotky si neomylně ujasnit její účel, ujistit se, že jste správně najezeni, hydratováni a vybaveni, a správně se naladit. Během tréninku sledovat, jak dobře se držíte svých cílů, ať už pomocí chytrých hodinek, nebo sledováním subjektivního úsilí; provádět úpravy podle toho, jak se cítíte; a zůstat soustředění, hydratovaní a případně i průběžně doplňovat energii. Po tréninku je třeba se dobře zotavit a – což je neméně důležité – zhodnotit, jak trénink probíhal vzhledem k vašim cílům.
Velké klišé éry Stravy, převzaté od guruů podnikového managementu, tvrdí, že „co se měří, to se řídí“. Ale i svět byznysu ví, že to není celý příběh. Mám za to, že velká část tréninkových dat, která shromažďují všemožná chytrá zařízení, může spadat do této kategorie. Ale nejširší definice kvality tréninku se ocitají na opačném konci spektra, jsou tak vágní a obecné ve svých pokynech, že hrozí, že budou ignorovány. Abychom mohli řídit kvalitu tréninku nebo ji alespoň udržet v povědomí, možná opravdu potřebujeme něco, co bychom mohli měřit.
A tak se nabízí jakási zjednodušená modifikace výše zmíněné STK: Jak blízko jste se přiblížili k tomu, co jste chtěli při tréninku udělat? Můžete to kvantifikovat pomocí průměrného tempa, výkonu nebo tepové frekvence. Nejjednodušší a nejobecnější možností je však vaše subjektivní vnímání úsilí. Jak náročný, na desetibodové stupnici, měl být trénink? A jak moc jste se skutečně snažili? Tento přístup funguje, ať už jste v posilovně, na kolcích, dlouhé hodiny ve stopě nebo někde drtíte krátké intervaly. Přizpůsobuje se tomu, zda se cítíte lépe, nebo hůře, než jste očekávali. Poskytuje vám rychlý a snadno pochopitelný ukazatel toho, zda jste na sebe tlačili v takové míře, jakou vyžadoval váš tréninkový plán. A pokud si začnete všímat vzorce selhávání vůči plánu, spolehlivě vám zaalarmuje, že máte problém.
Ambicí této úvahy není popírat přínos sledování kvantifikovatelných metrik kvality; snad je zrelativizovat. Jsou totiž podle mě jen částí příběhu. Jádro kvality tréninku je – kvalitativní. Zahrnuje silný pocit odpovědnosti za proces tréninku, motivaci, odhodlání a tréninkovou inteligenci. To jsou vlastnosti, o které se sportovci a trenéři snaží celou kariéru nebo možná celý život a které se nedají vyřešit pomocí kontrolních seznamů a zkratek. Ale záleží na nich. Tréninková kvantita znamená pramálo bez tréninkové kvality – a jedním z dobrých způsobů, jak zlepšit kvalitu, může být pokračovat v mudrování o tom, co to znamená. Koneckonců, pokud nikdo neví, co to je, pak to pro všechny praktické účely neexistuje.