Destilovaný dějepis knih a magazínů o lyžích a lyžování, jejich spisovatelů a redaktorů, i jejich nelehkého protloukání se živobytím na nestabilních svazích oborového publikování.
K přelomu nového milénia, kdy rozpínající se internet začal ředit a zejména stále víc znepřehledňovat stavy i kvalitu do té doby solidně evidovaného tištěného publikování, vyšlo jen v angličtině bezmála tři tisíce různých knih souvisejících s tematikou lyžování. Jak dále uvádí zdroj – Henry Yaple ve své monumentální oborové kronice Ski Bibliography z roku 2004, víc než polovina z nich se nějakým specifickým způsobem týkala sjezdového lyžování.
Dlouhá desetiletí byly nejpopulárnějšími tématy lyžařská technika a výuka lyžování, aby je s příchodem videa a zpřístupněním letecké dopravy vytlačila lavina cestovních průvodců za lyžováním. Lyžařská beletrie – velmi nesourodé kvality – zahrnovala nejrůznější literaturu faktu, fikci, biografie i autobiografie lyžařských závodníků a osobností horského byznysu.
Dávnověk
První čtenáři specificky lyžařských žánrů se rekrutovali z britské vyšší třídy v závěru 19. století; kniha z roku 1890 o epickém přechodu Grónska na lyžích norským polárníkem Fridtjofem Nansenem probudila obrovský zájem v tehdejším epicentru světového publikování, v Londýně. Během následujících deseti let tam pak o tehdy neznámém, novém sportu vyšlo asi deset dalších knih a řada magazínových článků. V jednom z nich z roku 1895 předpověděl tamní sněhomil (a autor příběhů o Sherlocku Holmesovi), spisovatel Arthur Conan Doyle, že „co nevidět začnou davy Angličanů cestovat do Švýcarska na březnové a dubnové sněhové radovánky.“ Nemýlil se: Jak prosté, Watsone!
Další velikán světové literatury Ernest Hemingway, vášnivý boxer, lovec a rybář, si nezadal ani s lyžemi. Rád jezdil na zimní dovolené do Švýcarska, italských Dolomit a rakouského Schrunsu. Tam ve dvacátých letech napsal lyžařské scény pro svou významnou sbírku Sněhy Kilimandžára.
Ve stejné době pobýval známý britský lyžař, horolezec a spisovatel Arnold Lunn ve vedlejším Švýcarsku, kde s tamním lyžařským expertem Hannesem Schneiderem vymýšlel nový závod v alpské kombinaci, vzápětí proslulý Arlberg-Kandahar. Lyžování bylo Lunnovou neplacenou vášní, živilo jej psaní. Z asi čtyřiceti knih, jež za život napsal, zhruba polovina jich pojednávala o jeho lyžaření a horolezectví, zbytek tvořila filozofická a náboženská témata. Byl to právě Lunn, kdo v roce 1931 dokázal motivovat FIS, aby si vzala pod patronát první lyžařské soutěže; rovněž je mu připisován vynález slalomu coby lyžařské disciplíny (1922). V roce 1952 pak mladá, čerstvě korunovaná královna Alžběta povýšila Lunna do rytířského řádu za jeho zásluhy o lyžování a rozvoj anglo-švýcarských vztahů.
Poválečné padesátky
Po druhé světové válce se ruku v ruce s o překot se rozvíjejícím rekreačním lyžováním roztrhl příslovečný pytel i s knihami na téma, jak se pro mnohé novou aktivitu naučit. Mezi nejprodávanější dobové autory patřili Otto Lang, Benno Rybizhka, Taylor Micoleau nebo Fred Iselin. Majitel vlivného newyorského nakladatelství New Directions Press, vášnivý lyžař Jay Laughlin si z výnosů z vydávání knih koupil utažské středisko Alta a nedlouho po válce si našel čas, aby přeložil do angličtiny francouzský bestseller Emile Allaise Jak lyžovat podle Francouzské metody. Kniha se stala trhákem i v Americe a dvojnásobný lyžařský mistr světa Allais se pod vidinou budoucích podnikatelsky tučných časů odstěhoval do Ameriky a otevřel si lyžařskou školu. Moc se mu však nevedlo a za pár let se vrátil nadobro domů do Francie.
Asi nejpoutavěji (a nepochybně nejsrdceryvněji) zachycený příběh z prostředí lyžařského závodění padesátých let lze najít v knize Dlouhá cesta vzhůru od E.G. Valense – jde o upřímně podanou, detailní biografii lyžařské krasavice Jill Kinmontové; později v roce 1972 se stejná kniha stala předlohou pro film Odvrácená strana hory. Osmnáctileté kalifornské krásce z Mammothu po celou její kariéru romanticky nadbíhala dvojice soků a nejbarvitějších sjezdařů tehdejší americké lyžařské scény, Buddy Werner a Dick Buek. Buek, přezdívaný Mad Dog – vzteklý pes, se nebál žádného kopce a na něm žádné rychlosti. Mimo svahy rád předváděl akrobatické piruety ve svém dvouplošníku, závodil i na silnici. V roce 1953 měl těžkou havárii na motorce, při níž si natrhl slezinu, rozdrtil koleno a rozřízl si celou nohu; doktoři jej sešili 250 stehy. Za necelý rok už – ohnutý a zkroucený – startoval v Aspenu na americkém mistrovství s plechovým chráničem jeho stále zraněné nohy. Mistrovský sjezd vyhrál.
Jill Kinmontová si byla vědoma Buekova hazardérského nakládání se životem; a ač Dicka milovala, svou přízeň raději napřela ke svému vrstevníkovi Buddymu Wernerovi, mladé naději ze Steamboatu, aby s ním vytvořila nejromantičtější pár tehdejšího závodního lyžování. V lednu 1955 se okouzlující blonďatá Jill objevila na obálce prestižního Sports Illustrated. Následující den poté, kdy svět spatřil její titulku na pultech novinových stánků, Jill závodila ve sjezdu v utažské Altě. Tam utrpěla katastrofický pád, při němž si přerušila míchu a přestala chodit. Jako by to samo o sobě nebylo dost velkou ranou osudu, dva roky nato se v letadle zabil Dick Buek, když mu nevyšel jeden z rutinních akrobatických manévrů nad scénickým Donner Lake. A o sedm let později pod švýcarskou lavinou dodýchala i její druhá láska, Bud Werner. Jill Kinmontová strávila zbytek svého života upoutaná na invalidní vozík.
Andrea Mead Lawrenceová, slavná vítězka dvou olympijských zlat ze ZOH 1952 v Oslu, byla otřesena krutostí životních ran své kamarádky Jill; její biografii Dlouhá cesta vzhůru veřejně přirovnávala k dojemné Řecké tragédii. Andreina vlastní kniha Praxe z hor je přemýšlivou sbírkou autobiografických reflexí, na zřetelný rozdíl od většiny účelově vytvořených memoárů slavných sportovců. Zatímco autorka stále píše prakticky a do detailu o své kariéře i zákulisích závodní scény, značná část jejích spisků má filozofický podklad s řadou citátů od Platóna, Blakea, Balzaca nebo Chateaubrianda. Jde o exotickou knihu a bezpochyby jednu z nejintelektuálnějších, napsanou kdy sportovcem.
Zlatá šedesátá
Slavný spisovatel James Salter, vlatním jménem James Horowitz, zpracoval v polovině šedesátých let scénář k neméně slavnému filmu Sjezdař (Downhill Racer, 1969). V knihách šedesátých let lze nalézt pravděpodobně nejlepší prózu týkající se lyžování, jež dosud zdánlivě postrádala okázalý styl psaní o golfu nebo rybaření. Světové literární veličiny jako Irwin Shaw, John Updike nebo Art Buchwald, sami lyžaři, pašovali s oblibou lyžování do řady svých fiktivních povídek. Knihami o lyžování se to v této dekádě doslova hemžilo; třeba ročenka amerického magazínu SKI z roku 1965 evidovala 36 knižních titulů, toho času čerstvě na pultech. Polovina z nich byly knihy o lyžařské výuce a technice lyžování, včetně publikací trojnásobného olympijského medailisty Toniho Sailera.
Produkce instruktážní literatury dosáhla své kulminace během sedmdesátých let, pak začala rapidně ustupovat nově příchozím videokazetám s prvními výukovými filmy. Oborové literatuře začaly čím dál zřetelněji dominovat cestovní průvodce s bohatými obrazovými přílohami a vkládanými mapami. Jejich popularita v době stále předinternetové rostla ještě bezmála čtvrt století; v dekádě devadesátých let bylo na západním trhu evidováno v databázi ISBN přes 400 nových nebo revidovaných edicí pod specifickým žánrem Kam za lyžováním, oproti asi polovině titulů moderní době stále vzdorující tematiky Jak lyžovat.
Žurnalistika
Z desítek lyžařských magazínů vydávaných po celém světě má bezkonkurenčně nejdelší časovou osu existence americký SKI. Jeho nesouvislá historie se začala psát v roce 1935, kdy novinář ze Seattlu Alf Nydin dostal nápad vydávat celostátní publikaci, kterou nazval SKI Magazine; první černobílé číslo mu vyšlo v lednu 1936. V dalším ročníku změnil Nydin název na Ski Illustrated a vyzdobil magazín barevnou grafikou. Taky měl dojem, že pokud se chce kdy dostat se svým časopisem do skutečné první ligy, musí přesídlit ze západního pobřeží do New York City. Titul SKI zůstal na pár let opuštěn, než v roce 1941 vycítil příležitost autor David Judson (později provozovatel skiareálu a zakladatel americké oborové asociace NSAA). Vydal však jen tři čísla a pak SKI prodal zpět mateřskému magazínu Ski Illustrated a odjel válčit do Dolomit s Desátou horskou divizí.
Vinou druhé světové války začal americký oborový trh citelně trpět přerušením importů lyžařského zboží z Evropy; do mizérie se logicky dostala i lyžařská žurnalistika v čele s magazínem Ski Illustrated, jehož ekonomiku mrzačila ztráta štědrých evropských inzerentů. Po válce koupil živořící Ski Illustrated mladý dravý vydavatel Bill Eldred a ještě spolu s lokálními publikacemi Western Skiing a Ski News sloučil magazíny zpět pod jednotný titul SKI.
Své první číslo Eldred vydal 1. listopadu 1948 a ocifroval jej jako ročník 13, číslo 1, aby akcentoval dataci založení SKI v roce 1936 a že jde o titul starší než konkurenční časopis vzniklý ve stejném roce 1948, Rocky Mountain Skiing (později od roku 1956 Skiing). Velkoformátový, na zprávy zaměřený lyžařský bulvárek vydával z Denveru veterán Desáté horské Merrill Hastings, pověstný svými telefonáty šéfům horských středisek a výrobcům značek, s nimiž dopředu hodlal diskutovat možnou absenci jejich produktů, pokud se nerozhodnou v magazínu inzerovat. Od začátku byly Skiing a SKI krvelačnou konkurencí; podle Hastingse SKI nebyl magazín, ale nepřítel.
Když v roce 1954 začal vycházet slavný Sports Illustrated, byl pro dvojici věčných publikačních lídrů oboru, magazíny SKI a Skiing, přímou a nelehkou konkurencí. Na rozdíl od dnešní podoby magazínu, která prakticky ignoruje sportovní stránku témat, tehdejší vydání z padesátých let pravidelně přinášela tipy, jak se zdokonalovat v lyžování, a zhusta pokrývala závodění, lyžařskou módu nebo profily slavných lyžařských osobností.
V této zlaté éře lyžování byli vydavatelé, žurnalisti, inzerenti a jejich rodiny všichni srdečnými členy jedné pospolité lyžařské komunity. Vzájemně ctili a oslavovali lyžování jako sport svého srdce a vlastníky a provozovatele skiareálů považovali za lidi přinášející dobro do lidských životů. Lyžařské výjevy se vcelku pravidelně objevovaly na titulních stranách těch nejvýznamnějších periodik jako The New Yorker, Playboy, Life Magazine nebo Saturday Evening Post.
Abramsonova éra
V roce 1958 založil zámožný newyorský vydavatel Arnold E. Abramson ambiciózní lyžařský magazín Ski Life. Zčásti jako důsledek své zimní dovolené na Mont Tremblantu v Québecu, kde mu tamní šéf střediskové lyžařské školy Ernie McCulloch dával osobní lekce. Abramson byl tak unešený McCullochovým přístupem k výuce, že jej přesvědčil napsat instruktážní knihu s bohatou fotodokumentací jednotlivých fází pohybu, které nafotila Abramsonova manželka Janet, zavedená fotografka. Jakmile se z Kanady vrátil do New Yorku, kde vedl vlivné nakladatelství Universal Publishing & Distributing Company, vydal McCullochovi jeho Nauč se lyžovat v levné měkké vazbě a prakticky okamžitě skrz svou distribuci vyprodal padesátitisícový náklad. To Abramsonovi ukázalo na dvě věci: že existuje velká poptávka po informacích, jak se naučit lyžovat; a že tato poptávka není obsluhována stávajícími lyžařskými magazíny.
Sympatický a energický Abramson spustil Ski Life coby sesterskou publikaci taktéž začínajícího Golf Magazine. V časopisech od počátku používal agresivní komerční styl na hraně tradičního vkusu – něco, na co dosavadní lyžařské publikum nebylo zvyklé. Líp, víc a proč byly Abramsonovy oblíbené titulky sázené obrovskými fonty v křiklavých barvách. Ačkoli jeho Ski Life nikdy nedokázal dosáhnout autority a prestiže tradičního SKI, díky vlastní mocné distribuční síti (a dopomoci své golfové sestry, ostatních lifestylových titulů i sdílenými inzerenty ve skupině) se stal prakticky okamžitě lídrem v tiskovém nákladu.
Netrvalo to ani tři zimní sezóny a magazín SKI začal upadat. Situaci nepomáhalo to, že stárnoucí majitel Bill Eldred se potýkal se zdravím; a ačkoli se oženil do bohaté rodiny, předmanželská smlouva mu bránila v možnosti podpořit své podnikání z rodinných zdrojů. V roce 1961 prodal SKI vydavateli Ski Life, Abramsonovi. Nejstarší lyžařský magazín světa tak byl spolknut magazínem v té době nejmladším, sotva tříletým.
Abramson pro sloučený magazín převzal silné jméno SKI a přestěhoval redakci do samého centra vydavatelského světa na Manhattan. Jenže vysoké náklady všeho a pomalu splácené faktury od inzerentů zanedlouho dohnaly SKI magazín do existenčních potíží znovu. Jenže v New York City se snad nemůže stát, aby se neobjevil někdo při penězích, kdo rád lyžuje a láká jej vidina vést světový oborový titul číslo jedna. Tím někým byl tentokrát mladý nakladatel Bill Ziff, dědic impéria Ziff Davis Company z předchozího pokolení. Mladý Ziff vydával v té době 55 magazínových titulů a dělal si zálusk na SKI, chtěl jej však lacino. V roce 1964 koupil od Merrilla Hastingse z Colorada magazín Skiing, a protože pro něj potřeboval v New York City nové lyžařské redaktory, rozhodl se je všechny přetáhnout chřadnoucímu SKI, které nemělo na slušné výplaty. To se Ziffovi povedlo – valná většina redaktorů přešla dělat totožnou práci pod jiným chlebodárcem.
Jak na Klondiku
SKI to ale nepoložilo – jeho šéfredaktorem se stal jeden z mála nepřeběhlých redaktorů, nadaný oborový žurnalista a můj přítel John Fry, jemuž vděčím za nepřeberně zákulisního. Na éru svého šéfování ve SKI vzpomíná takto: „Vést magazín SKI v roce 1964 bylo asi jako přijet na Klondike během zlaté horečky a dostat tam dobře placené místo editora zábavního časopisu pro zlatokopy. Ten rok maloobchodní prodeje lyžařského artiklu vyskočily o 25 procent, počet inzertních stran v každém vydání rostl. Mezi roky 1965 a 1970 se nám podařilo téměř zdvojnásobit tiskový náklad, jak do lyžování přicházely tisíce poválečných babyboomerů.“
SKI s Skiing spolu prakticky po celou dobu svých oddělených existencí bojovaly na život a na smrt o inzerenty i čtenáře. Projevovalo se to mimo jiné poctivou kvalitou obsahu i otevřeností témat a přístupů. Stránky magazínů v té době zaplavil politicky nekorektní humor plný komixových příběhů, pečlivě saudkovsky propracovaných; krásně stavěných lyžařek jen v lyžácích a bikinách byla plná nejen jarní čísla. Tehdy v neinternetové době velmi populární dopisní dotazy čtenářů byly zodpovídány s gruntovním humorem: „Dobrý den, poradíte mi nejdostupnější způsob, jak natisknout své jméno na mé nové lyže?“ Odpověď: „Jděte se na matriku nechat přejmenovat na Kästle.“
Výsledkem neustávajících snah objevovat typy článků, které by čtenáře nejvíc oslovovaly, se konkurenti SKI a Skiing stávali stále více homogenními, formulačními, zrcadlícími navzájem obsah toho druhého. Zejména díky přílivu spousty mladé krve do sportu se v šedesátých letech oběma magazínům zdánlivě ekonomicky dařilo a čtenost jim od jejich založení v roce 1948 stále rostla. V roce 1966 měl magazín SKI 136 tisíc předplatitelů a 69 tisíc zákazníků z novinových stánků. Během následujících dvou let přibylo magazínu SKI 75 tisíc předplatitelů. To na první pohled vypadalo jako nebývale úspěšně běžící model; realita ale byla taková, že většina tohoto nárůstu pocházela z agresivních praktik obchodních zástupců, prodávajících předplatné nerelevantním čtenářským skupinám s vlažným či žádným zájmem. Agentury si v rámci provizí nechávaly všechny peníze z prvního roku předplatného, na vydavatele nezbylo nic a předplatné čtenáři následující rok obvykle neobnovili. Na jiné poměry navyklý byznysmen Abramson toho začal mít dost a v roce 1972 prodal SKI hlavnímu hráči tehdejšího vydavatelského trhu, na newyorské burze obchodované společnosti Times Mirror Company sídlící v Los Angeles, kterou (tak jako většinu korporací) primárně zajímaly rostoucí křivky podílu na trhu.
Vidina dobře vydělávajících časopisů lákala do historicky kulminujícího trhu mnoho dalších podnikatelů, a nejen velkých. V průběhu šedesátých až devadesátých let se zrodily (a nejednou zakrátko zase zanikly) desítky oborových titulů, včetně Ski Racing, Ski Tech, Ski Industry Letter, WinterSports Business, Ski Business, Rocky Mountain Skiing, Skiers‘ Gazette, Mountain Gazette, Snow Country a dlouhá řada dalších – rádoby chytlavých – jmen.
Prašan
Jedním z nejvýraznějších byl dodnes na papíře vycházející americký Powder, spuštěný v roce 1972 bratry Jakem a Davidem Moeovými. Oba byli rozhodnuti obsadit výklenek na trhu, jak jej vnímali, vyhraněním se vůči dvěma vlajkovým lodím tehdejší oborové žurnalistiky, titulům SKI a Skiing. „Doslova jimi pohrdáme,“ pravil tehdy mladistvý Jake Moe. „Můžu si otevřít libovolné číslo těch časopisů, a co vidím – pořád dokola stejné reklamy na Jim Beam, Chevrolet, Rolex. Kde je podstata našeho sportu?“ Ve svém Powderu zakladatelé mínili zdůrazňovat vizuální vábničku lyžování. V každém z čísel vycházela bohatá série celostran exotických černobílých fotografií – mimochodem takových, které průkopnicky přinesl pohrdaný SKI zkraje šedesátých let, ale potom je ze stránek magazínu z pohnutek ekonomického pragmatismu vypustil.
Kontrast velkorysého obrazového pojetí Powderu vůči informační hustotě a konzervativismu tradičních magazínů byl do očí bijící a vnějším čtenářským pohledem možná až dechberoucí. Jenže, co se v redakci Powderu záhy nestalo – ekonomika trumfla umění; jeho stránky začaly být co nevidět vizuálně zneuctívány stejným typem prodejních vzkazů od stejných inzerentů jako v ostatních lyžařských plátcích. Současně však Powder nebyl schopen dosáhnout, ani se přiblížit jejich velkému nákladu. A náklad, který Powder deklaroval, nenechával ověřit autorizovaným auditem.
Divoké devadesátky
Závěr osmé dekády přinesl do vydavatelské branže masivní turbulence. Po dvaceti letech vlastnictví časopisu Skiing jej Ziff Davis prodal spolu s většinou ostatních držených magazínů diverzifikujícímu obřímu nakladatelství CBS. Do dvou let CBS prodala celý balík mladému dravému podnikavci s řeckým původem Peteru Diamandisovi, který obratem magazíny rozčlenil, znásobil cenu a v jednom dílčím minibalíčku prodal Skiing vydavatelství Times Mirror. Transakce doslova šokovala celý publikační svět – málokdo dokázal pochopit, proč by měl jeden z lídrů nakladatelské branže Times Mirror utrácet 150 milionů dolarů, včetně 25 milionů za Skiing, jen aby si koupil magazín cílící na publikum, které už vydavatelský dům obsluhoval vlastněným titulem SKI. Dva časopisy, které 40 let válčily na život a na smrt, se rázem octly pod jednou vlastnickou střechou. Nejenže byly prodávány stejnými lidmi; zanedlouho oba magazíny psali i stejní redaktoři. Konec nejméně jednoho z titulů začal být cítit ve vzduchu.
Pozvolný, leč nezadržitelný odklon novým směrem k lifestylovému obsahu nutil magazíny stále více opouštět (či odbývat) sportovní tematiku, kvůli níž původně většina z nich vznikla. Zkraje devadesátých let zrušil nový editor magazínu SKI rubriku tipů techniky jízdy, která patřila po čtyřicet let k nejčtenějším. V posezónním čísle v roce 2005 – poté, co Bode Miller slavně získal svůj první velký globus Světového poháru, první pro Ameriku po dvaceti letech – SKI věnoval tomuto historickému úspěchu dvě třetiny jedné stránky, přičemž následovala plná dvoustrana zasvěcená doporučení, jak správně připravit steak na zahradním grilu. Velké hvězdy lyžařského sportu doslova mizely ze stránek lyžařských magazínů. Bylo to podobně absurdní, jako kdyby Pete Sampras a US Open nebo Jack Nicklaus a Masters naráz zmizeli ze stránek tenisových a golfových magazínů. Lyžování se to stalo.
Začarovaný kruh
Zatímco velcí inzerenti aerolinek, autoznaček a alkoholu si v tematickém příklonu magazínů k lifestylovému obsahu vesměs libovali, kmenové čtenáře stejná věc pochopitelně otravovala. Netrvalo dlouho a na tiskových nákladech prakticky všech oborových titulů (v čele se stájovou dvojicí SKI a Skiing) se to projevilo nemalým a setrvalým poklesem; to zase začalo odrazovat zásadní inzerenty. Vlastnická korporace ve snaze vybojovat je zpět začala dělat stejné triky, jaké dělají všechna mainstreamová periodika – uměle svůj tiskový náklad nafukovat akcemi typu „Lyžaři, přihlas se na ten a ten partnerský závod nebo si kup skipas tam a tam a darujeme ti předplatné zdarma.“ Ze skutečně platících předplatitelů udělala tato taktika během let ohrožený druh, přičemž velcí inzerenti se nikdy nevrátili.
V roce 1966 si lidi koupili na pultech 68 tisíc výtisků magazínu SKI, v roce 2005 to bylo necelých 13 tisíc. I placených předplatitelů SKI a Skiing bylo v roce 2005 nezanedbatelně míň než o dvacet, třicet let dříve – načež vydavatel se rozhodl k bezprecedentnímu kroku připomínajícímu však zatloukání posledních hřebíků do vlastního víka: začal magazín bezplatně rozdávat kmenovým lyžařům. Zatímco ověřený tiskový náklad magazínu SKI byl v roce 1973 více než 383 tisíc výtisků, v roce 2005 bylo rozdáno 170 tisíc výtisků těm, kteří zůstali v databázi předplatitelů v rámci „partnerské akce“ s inzerenty, již sponzorovali poštovní náklady. Ekonomicky nesmyslný nápad byl, nijak překvapivě, během dvou let v tichosti utnut. Magazín Skiing skončil nadobro v roce 2017 (viz snowbiz.cz/8473, Nekrolog magazínu Skiing), SKI plný reklamních textů zejména na materiál a destinace s minimem kreativní redakční tvorby pokračuje ve čtyřech vydáních ročně (oproti původním osmi z šedesátých až devadesátých let).
Snowboarding
Snahy všech tradičních lyžařských magazínů zaujmout v devadesátých letech nově a masově se líhnoucí snowboardové publikum ztroskotávaly. Tato mladá punková generace si tvořila své vlastní divoké a nijak dvakrát zdvořilé webové portály a eziny, plné svébytného žargonu, nejemného jazyka a hedonistických projevů. Od svých pionýrských dní bylo snowboardingové publikování doménou lidí ze širokospektré skateboardové a surfařské komunity z Kalifornie. Za průkopníka celého snb hnutí je považován čínský Američan Tom Hsieh, který v březnu 1985 začal vydávat první světový magazín snowboardingu radikálně nazvaný Absolutly Radical. Hned po vydání prvního čísla ale změnil název na konzervativnější International Snowboarding Magazine. Nepomohlo to; Hsiehovi nechyběla vize ani nadšení, zato peníze. Spustil však lavinu.
V roce 1987 Larry Balma a Peggy Cozins odstartovali to, co bylo až do letošního jara nejstarším nepřetržitě vycházejícím snb časopisem: Transworld Snowboarding. Nedlouho nato vydavatel magazínů Powder a Surfer založil konkurenční Snowboarder. Během krátké doby pak snowboardové tituly plnily regály novinových stánků a sportovních prodejen; mezi nejvýznamnější konkurenci dvou výše zmíněných patřily názvy periodik Plow, Blunt, Fresh and Tasty, Onboard, Snoboard, Snowboard Life, Snowboard Canada a pletora dalších.
„Bylo tak snadné prodávat inzerci,“ vzpomíná na tu éru Brian Sellstrom, bývalý viceprezident nakladatelství McGraw-Hill, svého času vlastníka Transworld Snowboarding. „Na trhu jsme v té době měli aspoň 240 firem prodávajících snowboardy, které vyrábělo možná nanejvýš 15 továren. Snowboarding je sport zcela založený na vizuálních efektech. Snowboardingové publikace slouží jako bible pro teenagery, pro něž konzervativní lyžařské magazíny zcela postrádají atraktivitu. Lyžování se stalo komoditou a ztratilo svou kulturu.“
Inflaci už tak zběsilého snowboardového boomu způsobilo Japonsko, kde se do prkna zbláznily miliony mladých; japonští importéři, podporovaní v té době silným yenem, byli dokonce ochotní platit v amerických maloobchodech za prkna běžnou koncovou cenu, odvézt je do Japonska, kde po nich byla neuspokojená poptávka, a tam je s profitem prodávat. Všeho ale do času – v roce 1995 japonská mánie, jak se zrodila, tak zkolabovala – a následně i počet výrobců prken a s nimi zase inzerce v snb magazínech. Ty začaly zanikat od těch nejslabších.
Ten naopak nejsilnější a nejstarší, Transworld Snowboarding, po většinu svých dobrých let vycházel v deseti číslech ročně a ověřený tiskový náklad se vyšplhal na úctyhodných 1,3 milionu, oproti 800 tisícům konkurenčního Snowboarderu, a vycházel tlustý jako slavný (a opravdu tlustý) Vogue. Magazín několikrát změnil svého vlastníka, ten poslední se letos na jaře rozhodl časopis Transworld Snowboarding nadobro zavřít – jde totiž o vydavatele konkurenčního Snowboarderu…
Zvonící hrana nové doby
Od poloviny devadesátých let se začaly objevovat první webstránky se sněhovým zpravodajstvím, cestovní tematikou, encyklopedickými informacemi o střediscích, materiálovými recenzemi a vším dalším. Množství zdrojů vyrostlo z doslova několika v roce 1995 na odhadovaných sto tisíc v současnosti. Dospěla už zcela nová generace lyžařů, pro kterou je přirozené za informace neplatit – za stejné informace, za něž předešlá pokolení platila, když si magazíny kupovala v novinových stáncích. Během jediné dekády devadesátých let tak kyberprostor zcela transformoval způsob, jak lyžaři dominantně konzumují informační obsah.
V průběhu následujícího čtvrt století pak dostával oborový tisk jednu ekonomickou ránu za druhou. V současnosti vychází na papíře jen zlomek titulů – těch s nejodolnějšími kořeny a nejfunkčnějším byznys modelem. Po mém subjektivním soudu právě čtete ten nejnoblesněji zpracovaný a nejpoctivěji psaný soudobý lyžařský časopis planety. Nevím o žádném lepším vycházejícím – a listoval jsem všemi, jež by přicházely v úvahu. Kdokoli nechť mě vyvede z omylu.
Kéž si této skutečnosti my všichni, kterých se týká – od čtenářů po inzerenty – dokážeme náležitě vážit.
↑ Velikán světové literatury Ernest Hemingway miloval lyžování a často jezdil na zimní dovolené do evropských Alp
↑ Britský spisovatel Arnold Lunn vynalezl slalom, spoluzaložil legendární závod Arlberg-Kandahar a prosadil u FIS zavedení lyžařské klasifikace
↑ Jill Kinmontová na obálce lednového Sports Illustrated 1955. Den poté se při závodě těžce zranila a ochrnula
↑ Olympijská šampiónka Andrea Mead Lawrenceová napsala jednu z nejfilozofičtějších knih o lyžování
↑ Kvarteto kdysi populárních amerických lyžařských magazínů
↑ Zakladatelé Powderu po 40 letech: bratři Jake a David Moeové v roce 2013 // YouTube
↑ Mezi nejvýznamnější snowboardingové časopisy patřila tato čtveřice