Běžci na lyžích jsou odolným lidským druhem. Pro svou vášeň neváhají vydržet mrazivé teploty znecitlivující konečky prstů i dechberoucí ostré vichry. Když je dobrý sníh, protažené tratě a slunce na obloze, ani silné mrazy neodradí většinu rekreačních lyžařů od toho, aby se ukázali ve stopě – protože chlad je vítanou součástí jejich světa.
Lidské tělo na vnější nízkou teplotu reaguje po svém a lyžař by mu měl asistovat adekvátním chováním. Předně něčím v zimě ne každému samozřejmým: měl by pít dostatek tekutin. Nemálo běžkařů zde chybuje.
Pitný režim
Lyžaři dostatečně nepijí ze dvou základních příčin. Jednak vinou vlhkosti vzduchu, jež se vytváří ze sněhové pokrývky, nepřichází včas přirozený pocit žízně či vyprahlosti tak jako v běžném suchém a teplém počasí. Většina sportovců je navyklá pít podle svých pocitů, ne podle časového plánu; tělesné zdání však není příliš dobrým ukazatelem stavu hydratace organismu – obvykle když cítíme žízeň, už jsme začali být dehydratováni. Dalším praktickým důvodem nedostatečného pitného režimu bývá, že zastavit a napít se v zimním počasí je do jisté míry nepohodlné; běžkař nerad vypadává ze svého tempa, většina lidí začne hned vnímat chlad – zvlášť, je-li občerstvení spojeno s nutností sundat rukavice v mokrém a/nebo větrném počasí a vypít vystydlý nápoj.
Zimní podmínky ve skutečnosti obírají tělo o vlhkost rychleji, než si myslíme. Protože je zimní vzduch studenější a nezřídka sušší, odčerpává si vlhkost o to rychleji. S každým dechem se z těla vytrácí voda ve formě páry – nadechneme se suchého vzduchu a vydechneme vlhký. Každý známe viditelné známky kondenzace, když v mrazivém vzduchu dýcháme.
Pokud plánujeme dlouhé lyžování, měli bychom na víc než čtyřhodinové vyjížďce vypít aspoň dva litry tekutin. Co pijeme, není do značné míry tak důležité, vlastní teplota nápoje není rovněž zásadní. Při dlouhém výkonu fungují podobně dobře sladké a tučné nealkoholické nápoje typu horká čokoláda nebo teplé mléko, stejně jako tradiční čaje, sportovní výživa rozpuštěná ve vodě anebo čistá či minerální voda samotná.
Vnitřní vlhkost
Jako by dehydratace nebyla dostatečně nemilosrdná vůči tělu, přispívá ještě k něčemu zákeřnějšímu. Dehydratace spolu s mokrým oblečením a studeným vzduchem vede k podchlazení organismu, tedy snížení teploty vnitřního systému těla na nenormální úroveň. V důsledku toho začnou být narušovány naše běžné motorické a rozlišovací schopnosti. Přitom lyžaři jsou primárními kandidáty pro tento druh problému – typický běžkař je oblečen spíš v několika tenkých vrstvách a jeho výkon generuje nadměrně potu, jenž se nasákne do oblečení. Jeho tělo je sice mokré od potu, ale stále v komfortní tělesné teplotě – dokud lyžař nezastaví anebo jej nečeká nějaký dlouhý sjezd v nehybné pozici, který má totožné účinky zhoršené o rychlé proudění vzduchu připodobňující nežádoucí mrazivý vítr.
Jakmile tělo nevyrábí pohybem teplo, nízká izolace oblečení nebo vlhkost a neefektivní izolace zapříčiní, že lyžař rychle prochladne. Ve špatném oblečení lze zaznamenat změnu stavu, kdy je vám příliš horko a zakrátko velká zima, velmi rychle. My, kteří jsme v dobách před příchodem technického prádla lyžovali v bavlněných vrstvách se šusťákem navrch, si takové stavy dobře pamatujeme.
Schopnost vypořádat se s tvořící se vnitřní vlhkostí je klíčovým krokem k pohodlí. Velkou roli hraje funkčnost technického prádla rychle odvádět vlhkost od kůže, čímž ji udrží v relativně suchém stavu a vnitřní systém těla nebude tak rapidně ztrácet svou teplotu. Když venkovní teploty spadnou hlouběji pod nulu, schopnost tkanin absorbovat vnitřní vlhkost a odvádět ji dál už není tak efektivní. Ve velkém mrazu tělesný pot ve formě páry velmi rychle zkapalní a záhy ztuhne. Pára na cestě technickou strukturou tkaniny pryč od těla předčasně narazí na rosný bod a začne kondenzovat stále uvnitř oděvu. V takovém případě vám pak sebesofistikovanější vnější technická vrstva z GoreTexu či jiné obdobné technologie začne namrzat zevnitř. Pro rychlejší odvod tělesného tepla je v takových situacích vhodné otevřít si ventilaci v podpaží či jinde, případně pootevřít hlavní zip oděvu.
Sucho zde znamená běžkařovo teplo a teplo jeho spokojenost. Zůstat v relativním chladu a suchu v začátcích aktivity znamená být v teple a relativním suchu v jejím pozdějším průběhu; přičemž teplo a pocení na začátku aktivity se projeví mokrem a prochladnutím později. Udržet se v suchém teple znamená co nejvíc zamezit jakékoli vlhkosti, aby se dostala do oděvu – tedy nejen zvenčí, ale i zevnitř od těla ve formě nadměrného pocení. Oblečení do více tenkých technických vrstev v sestavě adekvátní vnější teplotě tak, aby se minimalizovalo pocení, je nejlepším v současnosti známým řešením.
V průběhu lyžování je vhodné sestavu svých vrstev přizpůsobovat tomu, jak tělo cestuje mezi chladem a teplem, případně tělesnou teplotu opakovaně regulovat pomocí zipů. Pokud na nějakou dobu zastavíme nebo déle klesáme, je vhodné přiobléci se na vnějšku klidně další izolační vrstvou. Klíčové je být stále o krok vpřed. Dojíždíte k zastávce a je vám lehce zima. Zastavíte a obléknete si bundu. Pak jdete znovu lyžovat a přirozenou reakcí je chtít si nechat teplou vrstvu na sobě, protože stále cítíte chlad. Jenže pokud se takto teple oblečeni začnete potit, až dřív či později bundu shodíte, vinou mokra a náhlé ztráty tepelné izolace rychle prochladnete. Jinými slovy, v prostředí střídavých situací teplo-chlad dělají nezkušení lyžaři často špatné věci ve špatném čase.
Hypotermie
Monitorujte svůj tepelný stav zaměřením se na nejsamozřejmější příznak hypotermie – třesení se. V momentě, kdy se začnete klepat zimou, vnitřní systém těla právě spustil automatickou reakci proti podchlazení – třes je pokus těla zvýšeným pohybem vyrobit nějaké tělesné teplo. Když spatříte lyžaře, který se třese zimou, jde o jasnou známku, že jeho tělo nereguluje teplo správně a přepnulo se do obranného režimu.
Ve většině případů trvá určitý čas, než se hypotermie rozvine. Rozpoznat její příznaky co nejdříve je stejně důležité jako snažit se předcházet jejím příčinám od samého začátku lyžování. Typické příznaky podchlazení se začnou projevovat tím, že lyžaři je zima a třese se – jeho tělu se jednoduše nedostává tolik tepla, kolik by potřebovalo. Záhy následují jemné změny v motorice – mumlání, neschopnost plně artikulovat, neobratná manipulace se zipy, rukavicemi či mobilem. Když se tělo začne podchlazovat, mozek přednostně posílá teplou krev k ochraně vnitřního systému těla, což často narušuje jemné motorické schopnosti.
Potrava, voda a změna prostředí pomohou mírným symptomům zabránit rozvinout se v mnohem horší stav. Problémem je, že řada lidí, jakmile si všimnou prvních známek podchlazení, začnou dělat chybná rozhodnutí, čímž se vystavují vážnějšímu nebezpečí. V první řadě potřebuje podchlazený organismus potravu a vodu; vnější zdroje tepla jsou pro tělo méně efektivní. Tělo se potřebuje zahřát směrem zevnitř ven a potrava a voda budou takový proces nejlíp stimulovat, nastartují metabolismus a dovolí tělu zahřát se samo.
Nehoda
Zejména backcountry běžkař je do jistého rozsahu vystaven nebezpečí propadnutí se a uvíznutí v korytu vodního toku, ve stojaté vodě či v močálu. Mezi lidmi kolují pověry, že jakmile propadnete pod led, máte zhruba čtyři minuty na přežití. Sám jsem nic podobného díkybohu nezažil; nicméně vím o starší studii Dr. Gordona Giesbrechta, profesora kanadské University of Manitoba, naznačující, že člověk má v ledové vodě mnohem víc času. „Zápas dostat se ven, hyperventilace a spolykaná voda jsou v případě nehody mnohem nebezpečnějšími aspekty než vlastní podchlazení,“ uvádí Giesbrecht v komentáři ke své studii a pokračuje: „Pokud běžně oblečený lyžař spadne do ledové vody, má aspoň hodinu času, než vlivem nízkých teplot upadne do bezvědomí. Jestli si bude myslet, že mu zbývá jen pár minut života, bude se chovat, jako by to byla pravda. Nebude racionálně přemýšlet, zpanikaří a bude dělat špatná rozhodnutí.“
Podle Giesbrechtových experimentů jsou relevantními časovými mezníky jedna minuta, deset minut a jedna hodina. Po propadnutí se do ledové vody má lyžař asi minutu času, aby dostal své dýchání pod kontrolu, protože náhlý studený šok automaticky vyvolá zajíkání se a lapání po dechu. Potom má lyžař zhruba deset minut na to, aby se pokusil dostat se do bezpečí, než jej ledová voda začne rapidně ochromovat. Když věci dojdou do takového stavu, Giesbrecht doporučuje vyndat si ruce na led a v klidu čekat na pomoc. Takto člověk dokáže vydržet při omezeném stavu vědomí asi hodinu, než teplota srdce poklesne do životu nebezpečných hodnot.
Zatímco zima je pro lyžování vítaná ba potřebná, v řadě svých forem umí být i nebezpečná. Vědět, jak chlad ovlivňuje lyžařovo tělo, může činit rozdíl mezi pamětihodným dnem na sněhu a mizerným. Taky to může znamenat, že zůstanete naživu a zažijete nějaký pamětihodný někdy příště.