Čekání na sníh: Mrazivá pravda

Písmo: A ++ A --

Divoké husy vysoko nad hlavou, zformované ve vzorném véčku. Jsou pozdě, mají naspěch. Ledový vítr se točí, dny se dál krátí. Nové roční období doráží se studeným severním větrem – stejným, od kterého husy spěšně odlétají pryč. Ještě pár husích skřeků, než i poslední zvuk spolkne poryv větru a jejich symetrická flotila pozvolna zmizí v mracích, nadobro.

Pod nimi na zemi si něco mrzutých lidí pro sebe utrousí, jak nesnáší tu zatracenou zimu, a v hlavě si začnou plánovat dovolenou někde u moře. Nebo o ní aspoň snít. Starý myslivec se zahledí do oblak a zkušeně usoudí, že může přijít čerstvý poprašek, po němž se bude stopovat vysoká jedna radost. Zakývá hlavou a spokojeně se usměje; ví své. Lyžař denně kontroluje předpověď na Norech, kde jakmile spatří piktogramy vloček, zakření se jak dítě o Vánocích. Okrová krajina dnes, bílá už možná zítra?

Po celé zemi pod kabonící se oblohou tisíce lyžařů potichu čekají na sníh. Přejí si ho, vzývají jej, sní o něm. Jejich tak dlouho zadržovaná touha pálí jak žhavé uhlíky emocí.

Počkat ale. Ne tak rychle. Zastavme se na moment a zamysleme se. Uvědomme si důležitou věc, než se uvidíme na čerstvém sněhu: začít to musí mrazem. Bez mrazu, mrazu tvrdého jak kámen, žádné lyžování nikdy mít nebudeme. Než spadne sníh, potřebujeme mráz. Tuhý, hluboký mráz. Jen tím to všechno může opravdu začít. Doufejme si tedy v časný a hojný sníh, to ano. Ale nejdřív si přejme mráz.

Vyvedený začátek lyžařské sezóny si kdekdo spojuje se sněžením, ale ve skutečnosti by to tak být nemělo. Běžkařská sezóna – koneckonců i všechny ostatní lyžařské – musí začít zemí zmrzlou na žulu. Bez promrzlé země nebudeme mít lyžařsky nic, i kdyby sněžilo ostošest – protože na teplé, nedostatečně promrzlé zemi se sníh bude odspodu měnit ve slizkou břečku a ta bude cestovat sněhovou vrstvou dál vzhůru. Země bude fungovat jak oheň, který dřív či později roztaví všechnu sněhovou pokrývku nad sebou. Čerstvý sníh bude tát zevnitř, jako by byl v horečce.

Zato pořádně zmrzlá zem dokáže vytvořit jakýsi nárazník, mantinel, skrz nějž teplota z hloubi země nikam výš neprostoupí. Mráz je základním stavebním kamenem pro kvalitní sněhovou pokrývku, jež se dokáže udržet a být k lyžařskému užitku.

Čerstvý sníh na nedostatečně studené zemi nemá šanci. Ano, přesnadno nás naláká na svůj třpyt a svěží bělobu, vytáhne nás ven. Je to však klamavá iluze, jak vábení bájných mořských panen; tenhle sníh nevydrží. Položte na takový sníh lyži a stoupněte na ni – zanedlouho se proboříte do trávy, klacků, hlíny a kamení. Rychle pochopíte bláhovost klamavé iluze sněhu spadlého na nepromrzlou zem.

Natátá břečka bude zadržovat teplo od země pod termoizolací čerstvě napadlé vrstvy sněhu. Dokud nepřijde slušný mráz, lyžaři se můžou takovým marastem brodit celé týdny. Rolba při pokusech nepromrzlý povrch upravit bude zapadat do močálu neodhadnutelného pod zdánlivě celistvou bílou přikrývkou; její fréza i pásy budou tahat na povrch kamínky a hlínu. Pokud není dostatečně promrzlá zem, nikdy nedostaneme dostatečně tvrdý, kvalitně upravitelný povrch. Nemožné.

Močály rašelinišť, které svrchu neuzavře tuhý mráz, budou zadržovat teplo ze země jako rezervoár a uvolňovat jej celou zimu. Na jejich povrch může napadnout čerstvý sníh, vespod však zůstane teplá bažina bažinou. Nemožné upravit, nedoporučené zkoušet projíždět na lyžích. Země, která dostatečně nezmrzne, mění jakýkoli napadlý sníh v opuklou fasádu, pod níž je ukryt nahnilý základ. Jakmile se teplota země zvýší, sníh odspodu roztaje. Vodní hladiny, jež souvisle a pevně nezmrznou, nikdy neudrží kvalitní sněhovou pokrývku; nesouvisle a nedostatečně zamrzlé plochy vždy změní sníh v břečku, přinejlepším. Vjeďte na takovou břečku lyžemi a na skluznici se vám okamžitě utvoří tlustá vrstva ledu. Bez mrazu není žádných lyžařských hodnot ani jistot.

Všichni si přejeme svou sezónu odstartovat na čistě bílém, krásně upraveném povrchu, možná lehce počechraném větrem a usazeném sluncem. Tohle celé ale až potom. Nejdřív potřebujeme vidět hnědou zem a všechno podzimní bláto ztvrdnout na beton. Je to jako se vším ostatním v lyžování: dovednosti vycházejí z bezchybně zažitých základních pohybů; vytrvalost vychází z trpělivého objemového tréninku; rychlost zas z dokonale ovládnuté techniky. Všechno jsou to základy. Stejné platí pro kvalitní sněhový povrch: vespod musí mít pevný základ ze zmrzlé země.

Většinu sněhové sezóny lyžaři věci jako hlínu, kamení, bláto – dokonce zmrzlou zem – neradi vidí, nesnáší. Protože kdykoli na něco z toho najedou lyží, cítí to, slyší to – a jakoby je to škráblo u srdce, nejen dole na skluznici. Jejich radost a optimismus se rázem pomenší směrem k nevrlosti. Nečistoty ve sněhu jsou prokletím všech lyžařů všech disciplín. Ale teď, zkraje zimy, tuhle samou hlínu potřebujeme vidět zmrzlou. Potřebujeme stejně naléhavě, jako budeme potřebovat sníh, aby následoval.

Z hlíny ať se nejdřív stane bláto a bláto ať pak promrzne do tvrdosti skal. Žádnou estetiku nehledáme, žádnou nepotřebujeme. Jen ať to ošklivé bláto se všemi svými nečistotami, klacíky a kamínky uvnitř zmrzne na kost. Zkrátka pevný základ, v pravý čas. Nic víc ani míň.

Ten pravý čas teď pomalu přichází. Kéž by už byl někde za rohem. Střídání ročních období, hejna opozdilých hus táhnoucích na jih. Na ježky, netopýry i žáby přichází doba hibernace; tlukot srdce se jim zpomalí tak, až člověk nepozná, zda jsou vůbec naživu. Zem je klidná, studená jak smrt. Golfisti si sbalí náčiní a zmizí někde v teplém pásmu. Nimrodi už trpělivě číhají. A lyžaři – jejich oči jsou rozsvícené, tvář připravená nastavit se studeným severním větrům přinášejícím poselství včasné zimy. Snad to letos klapne a bude dost sněhu. Snad. Ale nejdřív tuhý mráz, prosím.

Listopad. Konečně první opravdu mrazivá noc, až do rána mrazivá. Hladiny ploch poprvé pokusně zamrzají; tvoří se na nich souvislé tabule tenkého ledového skla, hlučně praskají, prolijí se vodou a znovu zkouší zamrznout. I zem pomalu mrzne – ta ale klidně, bez dramat prasklin a pukání. Žádné pohyby a zvuky, jen pevné promrzání odshora dolů. Vrchní porostlý povrch země ztuhne, povadne, zatáhne se, začne promrzat do hloubi kořenů zhnědlých stvolů rostlin. A stále níž. Tiše, nevyhnutelně. Chlad a mráz prostupuje zemí do morku jejích kostí. Snad nenápadně, však jistě a silou, jíž se nic a nikdo nevzepře. Dole, hluboko pod zemí, podchlazení obojživelníci skoro nedýchající, jejich srdce téměř nepulsující. Nahoře nad nimi rozhicovaní lyžaři, dech sotva popadající, srdce o překot bijící.

Jednoho dne konečně dostaneme bláto zmrzlé na kost. Snad. Jako pevný základ pro nové stavení. Země ohlásí, že je připravena. Odteď jakýkoli sníh už neroztaje. Nová sezóna může začít.