Běžecké lyžování je pro lidi postižené různými stupni artrózy považováno za poměrně bezpečnou aktivitu; dokud se budou stavět na běžky rozumně fyzicky připravení a mít soudné ambice. Pomůže tedy být asi uprostřed mezi peciválem a Gunde Svanem.
Troufám si o tom vědět svoje: poprvé se mi artroskopicky šťoural v koleni věhlasný ostrovský ortoped pan Vastl senior zkraje devadesátých let, v mých sotva pětadvaceti. Suchý běh jsem nedlouho nato (sám rád) vyměnil za koloběžku, běžky chválabohu zůstaly; mým kolenům nejenomže neškodí – cítím, jak zejména umírněnou klásou po letním sportování své klouby efektivně regeneruju. S postupujícím věkem pak na sněhu potkávám stále víc bývalých (hyper)aktivních sportovců, jejichž problémy s koleny nebo kyčlemi je rovněž nyní posílají do bazénů, na bicykly anebo právě do stop.
Konvenční medicína rozlišuje mezi dvěma základními typy artrózy. Ač se projevují vzájemně odlišnými způsoby, oba mohou být příčinou paralyzujícího poškození kloubního aparátu.
Revmatická artritida – lidově revma – je autoimunitní verze nemoci, kdy postiženy bývají nejen klouby, ale celý imunitní systém a skrz něj další orgány těla (třeba srdce, plíce nebo oči). Revmatici bývají nadměrně citliví na záněty v těle a v toku času si nejspíš vyvinou schopnost identifikovat příznakové vzorce své choroby: v určitých částech dne se budou cítit hůř – budou mít bolavé, ztuhlé a oteklé klouby, v jiných zas líp. Sportovat by měli chodit tehdy, když je jim relativně dobře.
Naproti tomu osteoartróza je mnohem častější (i moje), jakási zahradní verze choroby – zkrátka nemoc stárnoucích a opotřebených kloubů. Přetížení kloubního aparátu fyzickými aktivitami se tu kombinuje s genetickými predispozicemi a ve výsledku poškozuje kloubní chrupavku, jež je v kloubním pouzdře zodpovědná za krytí kostí, tlumení tření a absorpci nárazů při pohybu. Osteoartróza se projevuje pocitem tupé přetrvávající bolesti v daném kloubu, nejčastěji kolenním, kyčelním, ale i v páteři nebo v prstech. Jakkoli bolesti nebývají tak ostré jako v případě první popsané verze onemocnění, zde žádné vzorce chování choroba nevykazuje, krom samozřejmého: při každém zatížení kloub bolí, při odlehčení pak přestane bolet zcela či zčásti.
Na obě verze má tradiční lékařství připraveno své produkty; na revmatickou artritidu doktoři doporučují nasadit nesteroidní antirevmatika typu aspirin nebo ibuprofen, nakolik tyto léky jen tiší bolest a vlastní nemoc neléčí. Dále bývají používány různé kortikosteroidy, které působí protizánětlivě. Nově se experimentuje s biologickými imunomodulátory, které potlačují kloubní zánět tím, že blokují signální molekuly pro rozvoj zánětu nezbytné.
Lyžaři trpící osteoartrózou (anebo se jí snažící preventivně předejít či oddálit její nástup) jsou vystaveni reklamnímu nájezdu bezpočtu farmaceutických a potravinářských produktů, které skrz svá údajná vylepšení stále nových a nových verzí léta zaplavují lukrativní trh s bolestí. Pak jsou tu krapet radikálnější řešení jako kolagenové, nověji třeba hyaluronové injekce vpravované přímo do kloubního pouzdra, mající za cíl obnovit fyziologické vnitřní prostředí kloubu a zlepšit pružnost a sílu chrupavky – tedy to stejné, co slibují ony desítky druhů speciálních přípravků. V mých očích často jen surová nenasytnost farmaceutického a potravinářského průmyslu, jak se dostat postiženým hloub do jejich peněženek a 365 dní v roce vydělávat na bolavém, obtížném pohybu a prosté lidské naději, že by snad mohlo být líp (ať vám to nic nepřipomíná).
Moje rada, kterou léta sám na sobě praktikuju: na internetu objednat sypký kolagen, glukosamin, chondrolin a MSM (methylsulfonylmethan) v pytlích za zlomky cen a v mnohonásobně vyšším – a potenciálně tak účinnějším množství než v jakýchkoli tabletkách, kapslích nebo pixlách, lhostejno zda určených pro lidi nebo třeba (jen další marketingový tah!) koně. Konzumovat toho vrchovatou polévkovou lžíci nebo dvě. A taky když to dáte, nevyhýbat se starému dobrému sulcu, kuřecím chrupavkám, vepřovým kolenům. Čisté potravinářské želatině. (Na gumové medvídky v tomhle ohledu zapomeňte, jde o hloupost plnou jednoduchého cukru.)
A držet si zdravý životní styl. Jakkoli nevím o studii, jež by potvrzovala, že racionální stravování zmírňuje zde popisované obtíže, vím jedno – lidi, kteří své artróze skrz aktivní sportování víc či míň úspěšně čelí, obvykle neodbývají ani kvalitu svého stravování. A ačkoli běh na lyžích nefiguruje na seznamu léčebných prostředků (nejspíš proto, že tento vztah vůči pacientům trpícím artrózou nebyl adekvátně zkoumán, a tedy ani zdokumentován), nejen z vlastní zkušenosti si troufám deklarovat, že rekreační pohyb na běžkách pomáhá snižovat bolest a kloubní tuhost spojenou s artrózou a současně zvyšovat flexibilitu postiženého aparátu.
Sám věc vidím tak: ortopedi a sportovní doktoři, pokud vím, nevarují své artrózám vystavené pacienty nijak výslovně ani před prostým běháním, jakkoli to je vůči kloubům významně méně šetrné než rekreační běh na lyžích. Benefity tu zhusta převyšují rizika.
K operativní výměně kloubu lidem s pokročilou artrózou přistupují chirurgové až poté, selžou-li všechny konvenční léčebné metody typu protizánětlivých medikací, kortizonových a jiných injekcí, současně s adekvátní fyzioterapií a využitím kloubních ortéz. Operace kloubních náhrad se během dekád nesrovnatelně zdokonalily a provádí se za čím dál méně invazivních vstupů do organismu.
Před pár lety jsem potkal na lyžích svou učitelku tělocviku ze střední školy – mimochodem bývalou československou reprezentační běžkařku – čerstvě po výměně kolenních kloubů. I hned jsme měli ve stopě téma – dozvěděl jsem se mimo jiné, že kolenní náhradu dělají i různě částečnou (pacientům zůstanou vlastní přední křížové vazy, což vždy vede k normálnějšímu pocitu na operovaném koleni). Výměna kloubu typicky znamená třídenní hospitalizaci a schopnost řídit auto během dvou tří týdnů, pokud se svědomitě rehabilituje.
Běžecké lyžování je vůči totálním kolenním endoprotézám významně ohleduplnější aktivitou než celá řada nejběžněji prováděných sportů jako běh, fotbal nebo basket. Umělé kolenní klouby se časem opotřebí; jejich životnost se udává mezi deseti až dvaceti lety, v závislosti na hmotnosti pacienta, stupni jeho fyzické námahy a dalších faktorech. Málo šetrné aktivity vedou ke zvýšenému opotřebení kloubní náhrady, zkrácení její životnosti a další operaci. Druhá výměna kloubu nikdy nedopadne tak dobře jako první.
Po operaci kolene musí běžkař překonat několik nesnadných milníků, než se bude schopen postavit opět do stopy. Skrz poctivou rehabilitaci a fyzioterapii si musí obnovit rozsah pohybu kolenního kloubu a vybudovat značnou svalovou sílu v předních kvadricepsech i zadních harmstrinzích pomocí klasického posilování se zátěží i balančním cvičením.
Dost operovaných pacientů prý hlásí, že jejich operované koleno přitahuje chlad, když pobývají venku v chladném počasí. Řešením je neoprénový nebo jiný vhodný zateplovací návlek – nic, co by neměli (i preventivně!) dělat i ostatní kolenáři bez endoprotéz, včetně mě. Rizika související s rekreačním běžkováním s kolenní endoprotézou souvisí zejména s nekontrolovaným pádem a následkem toho uvolněním části protézy. Lyžař může zredukovat riziko takových problémů tím, že se do stopy vrátí až poté, co je jeho síla i rovnováha dostatečně vybudována, dále lyžováním v přívětivých podmínkách (žádný nebezpečný led) a také skončením vyjížďky ještě předtím, než jej začne oslabovat únava.