Sportovní koloběh. Vykazuje většinu benefitů jízdy na kole i běhu, ale snad žádnou jejich slabinu. Málo se ví, že existuje i plnohodnotná koloběžková alternativa na led či sníh.
Jeden z nejlepších závodních koloběžkářů historie Fin Alpo Kuusisto prohlásil, že sportovní koloběžka je určena pro lidi, kteří jsou poctiví sami k sobě; nikdo jiný prý na koloběžce dlouho kopat nevydrží. Nijak nenadsazoval.
Koloběžka coby sportovní náčiní není o nic lepší nebo horší než bicykl či prosté běhání. Je zcela jiná. Obecně pomalejší než kolo, rychlejší než běh. Když mluvím o koloběžce, nemám na mysli žádnou z jejích dětských či skládacích miniverzí, které snad někoho mohou napadat. Sportovní koloběžka má regulérně velká nafukovací kola, tuhý rám, umí být odpružená, obvykle s větším předním kolem a menším zadním. Světlost stupátka (jeho výšku nad povrchem země) lze u některých modelů nastavit výškou závěsu zadního kola a ovlivnit tak průjezdnost stroje členitějším terénem.
Ve srovnání s během dochází při jízdě na koloběžce k příznivější zátěži pohybového ústrojí, tedy nosných kloubů a páteře. Při pohybu se nekoná fáze dopadu, a tedy opotřebení aparátu těla (zejména kolen a kotníků) vinou nárazu celkové tělesné hmotnosti o podložku. Pravidelným střídáním odrazové nohy se předchází riziku jednostranného zatížení. Koloběh aktivně zapojuje významně víc svalů než cyklistika, což má vedle příznivých kardiovaskulárních efektů za následek i to, že ve studeném počasí koloběžkář neprochladne tolik jako cyklista.
Na koloběžce svede jezdit na první pokus každý, zdaleka ne už však správnou technikou. (Podobně jako u lyžování.) V základním postoji by řídítka měla být ve výši kyčlí a při nápřahu odrazové nohy mezi kolenem a řídítky musí zůstat bezpečný prostor (aspoň pět centimetrů). Šíře úchopu zhruba koresponduje s šíří ramen, paže při jízdě zůstávají mírně pokrčené, uvolněné, bez kontraproduktivních pohybů v loktech – jakýchsi kliků na řídítkách, běžné technické chyby začátečníků. Pohled jezdce – opět podobně jako na lyžích – směřuje dopředu před sebe, nikoli pod sebe. Odraz jezdec provádí přední (prstovou) částí chodidla zhruba deset centimetrů před stojnou nohou, každých 5 až 10 kroků se švihová noha střídá, ve stoupáních obvykle častěji a za drobnějších odrazů (čímž se předchází únavě zejména stojné nohy provádějící podřepy při každém odrazu). Výměna stojné nohy se děje buď bezpečnějším, leč pomalejším vytočením nohy a následným překročením (kdy jezdec neztrácí kontakt se stupátkem), nebo rychlejším dynamickým přeskokem nohou. Důležité je držet korektní polohu pánve a neprohýbat se v bedrech; rozumně silné břišní svaly a svalstvo vnitřního stabilizačního systému pomáhají udržet pánev ve správné pozici.
Podobně jako jízdní kola, i koloběžky jsou vyráběny v bezpočtu různých variant podle účelu využití – od skládacích miniverzí a nenáročných městských přesouvadel přes fitness a krosové verze po striktně sportovní nebo závodní speciály na silnici, do terénu nebo na sjezdy. Včetně verzí s tlustými (tzv. fat) pneumatikami, jejichž optimální využití je už stěhuje spíše na sněhový povrch. Já osobně v zimním období měním koloběžku za její specifickou sněhovou sestřenici – sněhoběžku – a obut do bot s hroty rád a často vyrážím do rovinatých pasáží posněžených cyklostezek či hřebenových horských cest.
Sněhoběžka: čím tvrdší zima, tím lepší
Sněhoběžka je rovnocenným zimním sourozencem sportovní koloběžky. Místo kol má dvojici dlouhých lyžin, na jedné jezdec stojí a druhou nohou se odráží od země. Pohyb je prakticky totožný s koloběhem, včetně pravidelného střídání nohou, práce s rovnováhou a zapojení celého těla. Kdo umí jezdit na sportovní koloběžce, pochopí sněhoběžku během několika prvních odrazů.
Jedním z nejznámějších sportovních modelů je finský Kickspark Max, lehká sněhoběžka s hliníkovým rámem, řídítky a výměnnými lyžinami pro různé sněhové podmínky. Jejím autorem je bývalý orientační běžec Hannu Vierikko, konstruktér průkopnické sportovní koloběžky Kickbike s velkými koly. Hannu se mi osobně svěřil, že na propracovanost a sportovní pojetí Kicksparku je ještě pyšnější než na svůj průkopnický Kickbike.
Zásadním pro sněhoběžkový komfort je povrch: zatímco běžkař vyhledává dobře upravenou sněhovou stopu, sněhoběžkaři zpravidla nejlépe poslouží tvrdá, uježděná, ideálně zledovatělá cesta. Čím pevnější podklad, tím menší odpor lyžin a účinnější odraz. Na měkčím sněhu, včetně upravených běžeckých tratí, se lyžiny více boří a odrazová noha ztrácí oporu. Jízda se pak může změnit v překvapivě namáhavou dřinu, i když širší lyžiny její průchodnost měkkým sněhem zlepšují.
Na hladkém ledu je kopat na sněhoběžce čistokrevnou radostí. Lyžiny výborně kloužou a boty s protiskluzovými hroty umožňují účinný odraz. Jezdec tak dokáže svižně překonávat dlouhé úseky zimních cest, které by pro běžky byly nevhodné. Samozřejmostí zůstává rozumná rychlost, zvládnutí řízení (na ledu hrozí smyky) a bezpečná možnost zastavit (pomocí hrotů v podrážce obuvi – sněhoběžka nemá žádné mechanické brzdy).
Proč dát šanci koloběžce i sněhoběžce
Koloběh má jednu příjemnou vlastnost: pohyb je jednoduchý, ale jeho intenzitu si každý určuje sám. Můžete se jen tak projíždět krajinou, nebo si dát pořádně do těla. Totéž platí pro sněhoběžku, byť v zimě vám do náročnosti jízdy mnohem výrazněji promlouvá stav povrchu.
Pohybuje se celé tělo. Odraz zaměstnává nohy a hýždě, trup stabilizuje postoj a paže pomáhají s vedením stroje. Na rozdíl od cyklistiky se při koloběhu pravidelně střídá stojná a odrazová noha, takže pohyb vyžaduje také rovnováhu a koordinaci. Sněhoběžka pracuje na stejném principu.
Kondice podle vlastní chuti. Tempo i délku odrazů lze přizpůsobovat terénu a vlastní výkonnosti. Na koloběžce i sněhoběžce můžete absolvovat nenáročnou vyjížďku, vytrvalostní trénink nebo intenzivní intervaly. Ve stoupáních a na méně příznivém povrchu fyzická náročnost rychle roste.
Bez běžeckých dopadů. Koloběh i sněhoběh postrádají opakovanou letovou a dopadovou fázi typickou pro běh. Mohou tak představovat zajímavou alternativu pro lidi, kterým běžecké otřesy nevyhovují. Neznamená to ovšem, že by šlo o pohyb bez zatížení kloubů nebo zad. Zejména stojná noha při každém odrazu pracuje a správná technika spolu s pravidelným střídáním nohou jsou důležité.
Rovnováha a koordinace. Jízda vyžaduje průběžné přenášení hmotnosti, stabilizaci trupu a souhru pohybů. S rostoucí rychlostí nebo náročností terénu přibývá také potřeba přesného vedení stroje. Na sněhoběžce se k tomu přidává proměnlivá přilnavost zimního povrchu.
Sport i obyčejná doprava. Koloběžka může posloužit při kondičním tréninku, výletu i každodenní cestě do práce. Ve městě oceníte snadné sesednutí, jednoduchou konstrukci bez řetězu a u menších modelů také možnost přepravy veřejnou dopravou. Sněhoběžka má využití omezené zimními podmínkami, zato dokáže proměnit zasněžené či zledovatělé cesty ve sportovní hřiště.
Žádné velké přípravy. Pro rekreační jízdu nepotřebujete speciální závodní oblečení ani složitou výbavu. U koloběžky stačí vhodná obuv a oblečení odpovídající počasí, u sněhoběžky navíc spolehlivý záběr bot na zimním povrchu. Obojí umožňuje vyrazit na krátkou projížďku stejně přirozeně jako na delší trénink.
A konečně je tu prostá radost z pohybu. Koloběžka vrací dospělému člověku něco z dětského odrážení a klouzání, sněhoběžka tento zážitek prodlužuje do zimy. Oba prostředky přitom mohou být podle tempa a ambicí stejně dobře nenáročnou zábavou jako poctivým sportem.
Nedávno se mi splnil sen. Z hloubi duše jsem vyslala své přání tak, jako to dělají děti… Řada let strávená za volantem a sezením u počítače už vyžadovala větší změnu než se provětrat na čerstvém vzduchu. Po letech jsem cítila, že moje tělo na mě volá. Volání bylo silné a jasné – hýbat se tak, abych cítila tělo, zapotila se, aby mi bylo dobře. V tu dobu jsem zrovna pracovala na svém bylinkovém diáři, takže těch prosezených hodin bylo požehnaně. Pocit nepohody v zádech narůstal. Napadl mě běh nebo jízda na kole, ale to nejsou věci pro mě. Dál jsem vysílala své přání.
Netrvalo dlouho, a už jsem se celá rozzářená vezla na lesní cestě na své koloběžce. Kouzlu koloběžky nebylo těžké propadnout. Brzy se stala součástí mých dní. Byla mým milým dopravním prostředkem při vyjížďkách za bylinkami, při kterých jsem si příjemně protáhla celé tělo. Jízda na ní mi vyplnila přesně to, po čem má duše volala.
Když se začal na cestách objevovat první sníh, přepadal mě na chvíli smutek, ale jen do doby, kdy jsem objevila a poprvé stoupla na sněhoběžku. Ani jsem netušila, jak epesní zážitek to bude! Moje tělo mi sice dává vědět o nevytrénované rovnováze a dalších nedostatcích, ale cítím vděčnost, když se za měsíčního svitu můžu projíždět v čarokrásné přírodě a dopřávat si sblížení s tichým zimním časem. A teď už vím, že až se zrodí jaro, vydám se zase do luk na milované koloběžce s obdivem ke všemu čerstvě vonícímu novým životem.
Linda Mahelová, publikující bylinářka