Tři zimy, jež změnily lyžování navždy

V letech 1929 až 1932 proměnily ocelové hrany lyží a pevné paty bot sjezdové a slalomové závody v rychlostní alpské disciplíny, které dnes sportovní svět tak miluje. Bez těchto změn by dnešní alpské soutěže dávaly pramalý smysl.

Dlouho se tradovalo, že alpské lyžování se zrodilo už v 19. století. Matthiase Zdarský v roce 1892 a Christofa Iselina v roce 1893 často označujeme za průkopníky, jenže oba lyžovali s volnou patou a ve vysokém terénu spíš jako současní běžkaři. To, co dnes nazýváme sjezdovým lyžováním, vzniklo až o několik desetiletí později.

Sjíždění bez hran

Na počátku 20. století byly sjezdy i slalomy jen okrajovou zábavou několika desítek nadšenců. Kitzbühel pořádal první Hahnenkamm v roce 1906, vítěz Sebastian Monitzer dosáhl průměrné rychlosti pouhých 22,5 km/h. Angličan Arnold Lunn založil Kandahárský pohár v Crans-Montaně už v roce 1911 a až po válce přesunul centrum dění do Mürrenu a Wengenu. Závodění bylo spíš hrou pro britské Old Boys a švýcarské rivaly z Wengenu. Lyže byly dřevěné, vázání kožené, a tratě měkké – pád patřil k věci, ale málokdy ohrožoval zdraví.

Slalom se jevil jako série přehnaných přívratů, ideální technika byla šoupaná kristiánka. Na tvrdém sněhu ale dřevěné lyže bez hran smekaly a traverzy nad ledovcem byly noční můrou. Christian Rubi, první vítěz Lauberhornu, popsal: „Jeden z lyžařů uklouzne, hrany nedrží, padá, klouže, marně se snaží zastavit, sklouzává hlavou napřed do propasti – po půl hodině přichází záchrana. Oběť visí hlavou dolů z vázání, s krvavým obličejem…“

Podobně v roce 1917 zažil hrozivý pád Rakušan Rudolf Lettner při sólové túře na Tennenbirge. Zachránil se jen díky kovové špičce hole, a právě tam se zrodila jeho myšlenka ocelové hrany, která o několik let později změnila svět.

Ocel se prosazuje (1929–1931)

Lettner experimentoval téměř deset let, než v roce 1926 patentoval tzv. segmentovanou ocelovou hranu: krátké pásky uhlíkové oceli přišroubované do drážky po obvodu skluznice. Hrana byla dost pružná, aby lyže neztratily odezvu, ale i náležitě pevná, aby se nesmýkalo na tvrdých sněhových površích.

Výsledky byly okamžité: Lettnerova dcera Käthe byla druhá na prvních rakouských sjezdových mistrovstvích 1928 a během šesti let se na stupních objevila čtyřikrát. Mladý instruktor Toni Seelos vyhrál slalom na Seegrube 1929 s náskokem pěti sekund. Konzervativní britští závodníci zůstávali skeptičtí – ocelové hrany se zdály křehké, 120 šroubů podle jejich mínění mělo lyži oslabit, a Lunn varoval, že pro začátečníky jsou ocelové hrany nevhodné.

Pravý zlom přišel v lednu 1930 při Davos University Games. Innsbruckští závodníci, vybaveni Lettnerovými hranami, převálcovali konkurenci: obsadili většinu předních míst ve slalomu i sjezdu. Bratři Lantschneři – Gustav, Otto a Helmuth – vytvořili dominanci, která každému z nevěřících Tomášů jasně vzkázala: kdo nemá ocelové hrany, nevyhraje.

Týden nato se uskutečnil první Lauberhorn, organizovaný Christianem Rubim a Ernstem Gertschem. Rubi s hranami zvítězil ve sjezdu, Bracken z Mürrenu se stal prvním kombinačním vítězem. Během tří týdnů téměř všichni přední evropští závodníci, kteří mohli, přestoupili na ocelové hrany.

V Československu se nově příchozí ocelové hrany šířily rychle, hlavně díky alpským instruktorským návštěvám a závodníkům trénujícím v Alpách. Krkonoše i Vysoké Tatry nabízely tvrdý sníh, ideální pro experimenty. Domácí dílenská výroba nejprve dodatečně šroubovala hrany na dovážené dřevěné lyže, později se objevily modely s hranou přímo z výroben. Přední tuzemské kluby, zejména v Harrachově a Špindlerově Mlýně, brzy adoptovaly technologii a připravovaly své závodníky na alpské sjezdy.

Pevná pata a nový oblouk (1931–1936)

Druhá revoluce spočívala v ovládání lyže fixovanou patou. Švýcar Walter Amstutz zkoumal tehdejší vázání – ocelovou špičku s koženými řemínky kolem paty – a v roce 1928 přidal ocelovou pružinu, která omezovala zdvih paty a zlepšila přenos síly. Toni Seelos toho využil k zavedení paralelního oblouku bez smyku, techniky, kterou Arlberg ještě neznal.

Ještě dál šel Švýcar Guido Reuge se svým vázáním Kandahar (1928–1932): ocelové lanko stáhlo patu pevně k lyži pro sjezd, ale dalo se uvolnit zpět pro výstup z vázání. Společně s ocelovými hranami umožňovalo čistou jízdu bez smýkání. Seelos svou techniku rychle předal vedení FIS a v roce 1933 zvítězil na Mistrovství světa ve slalomu o devět sekund. Paralelní oblouk se stal standardem.

U nás se vázání Kandahar rychle ujalo mezi závodníky i rekreačními lyžaři: kombinace ocelové hrany a pevné paty byla ideální pro Krkonoše, Jeseníky i Tatry. Po válce se doma vyráběly kopie nebo licenční varianty, v padesátých až šedesátých letech už byl Kandahar standardem, často doplňovaný pružinami pro lepší fixaci.

Rychlosti, závody a popularita

Technické inovace proměnily závody dramaticky. Závodník s dřevěnými lyžemi bez hran a s volnou patou dosahoval průměrné rychlosti kolem 21 km/h; s ocelovými hranami a pevnou patou se průměr zvýšil ke 60 km/h i více. Takové skoky v rychlosti a ovladatelnosti učinily ze sjezdového lyžování nejen sport, ale i atraktivní podívanou pro tisíce diváků.

V roce 1936 při zimních olympijských hrách v Garmischi sledovalo slalom padesát tisíc diváků – a i když byl vítězem Franz Pfnur, předjezdec Toni Seelos ho porazil o celé sekundy, což ukázalo technický náskok nových metod.

Moderní alpské lyžování se nerodilo jedním okamžikem, nýbrž řetězovou reakcí objevů a inovací. Technologické průlomy – ocelová hrana, Kandahar a paralelní oblouk – změnily lyžařskou kulturu rychle a zásadně. Zatímco v Alpách tyto inovace vznikaly pod tlakem závodní konkurence, československé lyžařství je nejen adoptovalo, ale brzy se stalo soběstačnou součástí evropského lyžařského světa.

Rekonstrukce webu


Na blogu probíhá rekonstrukce. Hotovou verzi čekejte zanedlouho.

Zavře se za 10 seconds

Přejít nahoru