Tribute Bjorger Pettersen – Blog Kravskej Kluk®

Byl průkopníkem, snílkem, podnikatelem, stál u zrodu snad všeho, co se v kanadském běžeckém lyžování hnulo. Jedna z nejproduktivnějších zákulisních osobností oboru, až do své smrti (†76) čestný komisionář FIS v doživotní funkci. Norský Kanaďan Bjorger Pettersen žil pozoruhodný život vyplněný milovanými běžkami od začátku do konce.

Severoamerická trenérská ikona a jeho celoživotní soupeř ve stopě Marty Hall na něj vzpomíná: „Bjorger byl v mnoha směrech lídr mezi kanadskými průkopníky, kteří přenesli sport běžeckého lyžování z jeho spartánské poválečné podoby do moderní éry sedmdesátých let a dalších dekád. Má na svém kontě řadu nesmazatelných zářezů: známý tréninkový program, mnohaleté vedení kanadských reprezentací, desítky let ve vysokých pozicích FIS, a – samozřejmě – ten ze zářezů nejhlubších: vyprojektování a výstavbu běžeckého areálu pro ZOH 1988 v Canmore, jednoho z nejúžasnějších běžkařských center světa. Jeho (Bjorgerem nalezené) umístění ho odlišuje od všech ostatních areálů – sedí pod ikonickými Třemi sestrami v tak nádherné krajině, že lyžaře snadno pomýlí, proč sem přijel – jen aby ho pekelně těžké tratě vzápětí vrátily do reality. Bjorgererův život byl plný hledání, zkoušení a docilování inovací pro moderní podobu našeho sportu, přičemž vím, že rizika musel unést kolikrát víc než gambleři na vegaské ruletě.“

Raná léta
Bjorger Pettersen se narodil v Norsku, kde začal jako každé další dítě lyžovat a na běžkách i závodit. V roce 1953 se celá rodina, v jeho jedenácti letech, přestěhovala do Camrose v kanadské Albertě, kde už žil jeho strýc, jenž do Norska emigroval o deset let dřív během druhé světové války. „Strýček mi psal, že si nemám s sebou brát lyže, že sníh je v Albertě podivně měkký. Nedal jsem na něj, lyže si přivezl a začal na nich hned závodit, což jsem dělal už od časného dětství v Norsku,“ vzpomínal Bjorger Pettersen pro kanadský sportovní magazín.

V průběhu své úspěšné závodní kariéry, během níž stále patřil do úzké kanadské špičky, se přestěhoval do města Prince George v severní Britské Kolumbii, kde spoluzaložil dnes slavný Hickory Wing Ski Club. V roce 1962 byl zařazen do olympijského výběru; protože byl v té době už produktivním podnikatelem, dovolil si odcestovat na celý rok do Evropy, kde z vlastních zdrojů žil, trénoval a objížděl tamní závody. Následujícího léta si z přetrénování poranil achillovku, a když mu špičkoví evropští doktoři nedokázali zaručit dobrý výsledek operace, vrátil se domů do Kanady.

V Prince George se na něj okamžitě nabalili místní lyžaři; coby tamní mecenáš založil místní závodní tým a začal vyvíjet rozsáhlý tréninkový program. Zanedlouho už byl zvolen předsedou západní divize Kanadské amatérské lyžařské asociace, posléze národním viceprezidentem. I přes hvězdnou trenérskou kariéru, která následovala, ve svých vzpomínkách vyzdvihuje nejvýš právě toto (do velké míry průkopnické) období: „Běžecké lyžování v šedesátých letech stále zůstávalo drsným sportovním dobrodružstvím, kdy závodník zmizel na hodinu dvě v lese a zůstal odkázán na svou houževnatost. Poštěstilo se mi být na správném místě ve správné době. Když jsem v roce 1963 začal trénovat své svěřence, naše západní divize měla 2 lyžaře v 28členné kanadské reprezentaci. Když jsem se v roce 1966 vracel domů do Norska, do nároďáku patřilo 22 našich závodníků!“

Polární sever
Jako hlavní trenér západní divize dostal pozvání přidat se k misionáři Jean-Marie Mouchetovi, aby v Inuviku v severní arktické části Kanady vedl mezi tamními indiánskými eskymáky jarní náborové a sportovní kempy. Katolický kněz Mouchet pocházel z Francie a ve druhé světové válce bojoval v lyžařské válečné divizi Francie, obdobě slavné Desáté horské; v severokanadském Yukonu založil výukový lyžařský program a pro jeho šíření a rozvoj si pozval právě Pettersena. Ten podle svých slov mezi tamní houževnatou eskymáckou populací viděl „úžasný syrový potenciál“, využil svých civilních vazeb a společenského statusu a pomohl pro misijní program zajistit u vlády tamní provincie Severozápadních teritorií důstojné zabezpečení.

Na léto odjel se svou snoubenkou domů do Norska; tam jej zastihl telegram od vlády Severozápadních teritorií, že se má vrátit, aby v Inuviku založil a vedl nový výzkumný program dokumentující, jak úspěchy v lyžování mohou ovlivnit životy eskymáckých domorodců na Dálném severu. Tato výzva změnila Pettersenovi život. Pro kanadské noviny vzpomínal: „Na podzim 1967 jsem vymyslel experimentální tréninkový program TEST (Territorial Experimental Ski Training). Byl jsem na své práci doslova závislý – přemýšlel jsem pořád o běžeckém lyžování, dýchal jsem pro něj. Protože jsem uměl plynně norsky, přečetl jsem snad všechny práce pojednávající o trénování a závodění v mateřštině. Severozápadní Eskymáci jsou extrémně houževnaté děti a já už měl poměrně pokročilou praktickou zkušenost, jak je trénovat. V Inuviku jsme často lyžovali i při 45 stupních pod nulou; jejich plíce byly zvyklé na takový extrémní mráz.“

„Brzy se nám zformovala skupinka asi deseti nejlepších, s nimiž jsme postupovali nezvykle rychle nahoru. Cítil jsem se jako opravdový průkopník, žil jsem pro to. Začínali jsme se štědrým grantem od tamní vlády, ale v průběhu času jsem dokázal vybrat hodně peněz svojí aktivitou a založil jsem striktně závodní program. Několikrát jsem se setkal s Pierrem Trudeauem (kontroverzní, světově proslavený kanadský premiér – pozn. red.), když byl ve funkci – byli jsme díky tomu ctěni kdekoli na světě. Byla to tehdy opojná doba.“

Řada Pettersenových eskymáckých svěřenců začala lyžovat v kanadské reprezentaci; jeho největším talentem byl Herb Bullock, který se na juniorském mistrovství světa umístil čtvrtý, jen vteřinu za bronzovým Billem Kochem, jehož hvězda tehdy vycházela. Bullock i další Pettersenovi svěřenci pak startovali na ZOH 1976 v Innsbrucku a ZOH 1980 v Lake Placid. Svou svěřenkyni Shirley Firth vzal v roce 1970 v jejích šestnácti na mistrovství světa dospělých ve Vysokých Tatrách a v kanadské štafetě ji postavil do prvního úseku – nezkušená eskymácká dorostenka zajela mezi světovou elitou šestý čas. Pettersen však neprožíval jen růžové sny; čelil i skutečným lidským tragédiím, když mu v tréninkové skupině zemřel mladý nadějný svěřenec Fred Kelly a o pár let později i Pettersenův bratr Rolf, olympionik z Grenoblu 1968.

„Věci nám rozhodně vždycky nešly jak po másle. Často jsem musel vyvíjet neskutečné úsilí, jen abych udržel lidi v týmu. V roce 1970 jsem byl jmenován šéftrenérem Kanady; jen logisticky zajistit možnost svým Eskymákům, aby se připojili k týmu na jižní hranici, tisíce kilometrů daleko, bylo velmi náročné. Snažil jsem se být ke každému férový, ale bohužel do skladby reprezentačních družstev začala čím dál víc promlouvat svazová politika a pro mě bylo stále těžší věci zvládat s čistým svědomím.“

V roce 1976 mu kanadský svaz chtěl změnit smlouvu jen na trénování ženského družstva. Pettersen cítil, že politický tlak na jeho práci ještě zesílil; zdaleka už nemohl dělat věci tak, jak chtěl. Odešel z funkce, dva roky trénoval juniory. Kanadská federace jej pak jmenovala zpět šéftrenérem a ředitelem sportovního programu svazu na šest let. Současně se vrátil z polárního severu do Britské Kolumbie, kde jej zvolili předsedou tamní asociace a nabídli trenérské úvazky.

„Když jsem z Inuviku odjížděl zpět dolů, požádal jsem federální vládu, aby nám pomohla financovat nové národní tréninkové centrum, které zejména závodníci ze severu zoufale potřebovali, aby se měli kde připravovat. Ale zamítli mi to. Tak jsem ho postavil sám v McBride, kde fungovalo až do roku 1985. Platil jsem to ze svého, neměl z provozu ani cent. Ale běžecké lyžování vydělalo!“

Olympijská éra
Pettersenova rozmanitá kariéra nezahrnovala zdaleka jen závodění a trénování: „V roce 1960 jsem přerušil školu a odjel do Kalifornie na zimní olympiádu do Squaw Valley, abych se naučil co nejvíc o špičkovém lyžování. Setkal jsem se tam s mnoha obchodními zástupci lyžařských značek a začal některé z nich importovat na kanadský trh – bylo mi osmnáct. Když jsem pak v roce 1967 začal vyvíjet svůj program TEST, do jehož rozjezdu jsem se potřeboval ponořit na sto procent, požádal jsem svého švagra, aby mou firmu řídil. První rok jsme měli obrat 29 tisíc dolarů, za sedm let už osm milionů. Byznys skvěle šlapal. Jenže pak přišly tři zimy za sebou beze sněhu a já byl naráz skoro 5 milionů dolarů v dluzích. Nevypadalo to vůbec dobře, ale jsem zvyklý riskovat a nepodělat se z věcí. V roce 1981 jsem firmu dokázal prodat – sice jsem nic nevydělal, ale zbavil jsem se dluhů.“

„Na ZOH 1980 v Lake Placid se mě lidi z kanadského olympijského výboru ptali, zda jim pomůžu se soutěžemi v běžeckém lyžování, pokud by Calgary vyhrálo kandidaturu na rok 1988. Kanada potřebovala nové olympijské tratě, které jsem měl za úkol najít. Prozkoumali jsme spoustu oblastí, pamatuju si, jak jsme s tehdejším prezidentem MOV Hodlerem létali helikoptérou nad Wind Valley, ale všude bylo moc ovcí a koz. Nakonec jsem jako vhodné místo prosadil Georgetown v Canmore.“

„Výběrové řízení na stavbu tratí vyhrála firma, ve které jsem měl podíl, takže jsem mohl mít i tuto stránku procesu dobře pod kontrolou. Najal jsem si šéfa soutěží z olympiády v Lake Placid Ala Merrilla, aby stavbu řídil. Bylo to náročné, v oblasti Kananaskis se aplikovalo mnoho environmentalistických zákonů, které jsme museli brát v potaz; stavba se protáhla na tři roky. Já jsem vybral místo pro běžecký stadion a naplánoval jeho podobu tak, aby vyhovovala novým pravidlům FIS. Moje představa byla dosáhnout co nejvíc vlnitého terénu, kde by vše přirozeně plynulo; tak jsem tratě navrhl.“

„Protože jsem byl jedním ze čtyř komisařů FIS, kteří se snažili prosadit premiérové zavedení bruslařských soutěží, bylo víc než jasné, že s tím budeme muset začít právě v Canmore. Stanovili jsme tam moderní olympijské trendy; začala tím nová éra nejen ve smyslu odlišného designu tratí, ale i marketingu olympijského sportu. Tratě byly na dosavadní poměry velmi těžké, byli sportovci, kteří si na jejich náročnost stěžovali. Osobně mám za to, že tratě v Canmore jsou sice obtížné, ale je to dobře.“

„Kratší canmorské okruhy se od olympiády dodnes dost upravily. Museli jsme reagovat na vývoj a zavedení hromadných startů – první jsme v Canmore měli už v roce 1993. Navzdory tomu, že areál v Canmore patří od začátku do nejvyšší světové třídy, snažili jsme se posouvat hranice dál a inovovali jsme, kde jsme mohli. Jedna věc je, co funguje v tradicionalistické Skandinávii – tady v Severní Americe ale potřebujeme dělat věci ve velkém, abychom drželi krok s konkurencí ostatních sportů. V sedmdesátých letech nás tehdejší prezident FIS Ivar Formo dost brzdil, ale když mezinárodní federaci začal šéfovat můj krajan Odd Martinsen, ve výboru jsme rázem dokázali prosazovat odvážnější změny.“

„Po olympiádě jsem byl požádán několika jejími sponzory, abych je marketingově zastupoval. Založil jsem společnost BPA Marketing, která například zprostředkovávala aktivity automobilky Chrysler v lyžování; vyjednal jsem u nich desetiletý kontrakt na pořádání série Jeep Ski Nationals. Hodně jsme se věnovali rozšíření televizních přenosů, včetně těch z kanadských mistrovství z většiny lyžařských disciplín. Naneštěstí kolem přelomu století jsem se nakazil sarkoidózou (autoimunitní zánětlivé onemocnění neznámého původu, napadající zejména plíce a sekundárně další orgány). Ze zdravotních důvodů jsem prodal kontrakt zpět Chrysleru a své aktivity ve firmě BPA z většiny delegoval.“

Bilancování
„Olympiáda v Calgary byla pravděpodobně obdobím, kdy jsem měl z práce největší radost. Byl jsem technickým ředitelem běžeckých soutěží na olympiádách v Lake Placid 1980 a pak v Lillehammeru 1994. Odsloužil jsem 27 sezón ve výkonném výboru běžeckých disciplín FIS. Přesto mě nejvíc naplňovala trenérská práce – jsem třeba patřičně hrdý na to, že v roce 1972 z devíti členů kanadského olympijského výběru jich sedm pocházelo z eskymáckého městečka Inuvik, které má něco přes tisíc obyvatel. Tohle mi vždycky umí vyloudit úsměv. Taky na západě Kanady jsem rozvoji našeho sportu trochu pomohl – převzal jsem sportovní vedení asociace v provincii Britská Kolumbie a z 28 kanadských reprezentantů jich bylo 22 z BC.“

„Bezvadně se mi po celou aktivní kariéru spolupracovalo s Martym Hallem (jemuž patřil Tribute v minulém NORDICu, pozn. red.) – jsme celoživotní přátelé a já si chovám vysoký respekt ke všemu, čeho on ve své trenérské kariéře dosáhl. Podobně jako já, i Marty se objevil na pravém místě v pravý čas a mohl rýsovat řadu trendů v našem sportu. Naši práci pak převzal Dave Wood a navázal na ni cestou na největší výsluní kanadského běžeckého lyžování počínaje zlatem Beckie Scott z olympiády 2002 v Salt Lake City přes zlato Sandry Crawford na ZOH 2006 v Turíně po devět kanadských top-ten umístění na domácích ZOH 2010 ve Vancouveru. Pak Dave odešel a všechno jako by spadlo do nepěkně hluboké propasti,“ popsal soudobý tristní stav kanadského běžeckého lyžování, které letos ani nebude systematicky objíždět Světový pohár a pod novým názvem federace Nordiq Canada začíná stavět na příslovečné zelené louce.

„Na svých trenérských štacích jsme bohužel zaznamenali hodně dopingu. Pořád scénu oba sledujeme – a běžecké lyžování se toho stále nezbavilo. Jde o největší problém našeho sportu. Něco se už s tím musí udělat! Taky překotný vývoj v disciplínách za poslední dekádu už není podle mého gusta; měli bychom věci měnit s větším rozmyslem. Neuškodilo by v tomto směru zpomalit. Osobně bych přivítal, kdybychom v našem sportu zavedli aspoň jeden typ závodu klasickou technikou na dlouhé a úzké trati – dost členité na to, aby se to nedalo odjet soupaží na hladkých lyžích. To bych jako kouč rád opět viděl – něco jako vrátit se ke kořenům, zpět do dob našich začátků.“

Bjorger Pettersen podlehl své vlekle sveřepé chorobě po dvaceti letech boje 29. prosince 2018 doma v kanadské Albertě. Do svých posledních let podle toho, jak mu zdravotní stav dovolil, byl aktivní ve stopě i v organizačním zákulisí. Ovlivnil sport běžeckého lyžování na mnoha frontách a do velké míry jeho současná moderní podoba je výsledkem Pettersenova vizionářství a odvahy i vlivu své záměry v agendě FIS prosazovat. Marty Hall na něj v internetové vzpomínce napsal: „Bjorger vždycky věděl, co dělá, běžecké lyžování byl jeho život. Naše doživotní přátelství je mi odměnou za všechno. Bjorger tu s námi bude na věky!“

Bez velkorysého celoživotního přispění Bjorgera Pettersena by dnes byl závodní běh na lyžích jistě jiný.

↑ Bjorger Pettersen zkraje sedmdesátých let v Inuviku na Dálném severu, kde uskutečňoval své odvážné sny // SkiTrax

↑ Se dvěma svými nejvíce talentovanými svěřenci, Fredem Kellym (zanedlouho nebožtíkem) a běžkyní Shirley Firth v roce 1972 před olympiádou v Sapporu // SkiTrax