Kdo zná poměry v běžeckém lyžování a má na to věk, ví, že sedmdesátá a osmdesátá léta byla jedinečnou epochou, kdy se v tomto sportu hýbalo příslovečnými ledy. Jedním ze zásadních hybatelů byl pan Marty Hall, v té éře trenér národních reprezentací USA i Kanady, běžkařský inovátor, mentor a publicista. Současně prostořeký herold pravdy, jehož provokační myšlenky, názory a vrtochy stavěly sportovce, funkcionáře i média do latě.
Olympionici ze vsi
Hallova rodina se přistěhovala do Gilfordu v New Hampshire na studeném severovýchodě USA hned po válce v roce 1945 spolu s dalšími devíti rodinami s dětmi zhruba ve věku tehdy osmiletého Martyho. Všechny trávily víc času venku než doma, v zimě na vlastnoručně vyráběných dřevěných lyžích s jednoduchými řemínky. Tátové od rodin se složili na starý motor z vyřazeného Fordu a vyrobili z něj pohon pro jednoduchý provazový vlek na svažité pastvě jednoho z tamních farmářů. Malý Marty pak ještě po večeři za tmy skákal na dvorku z vlastnoručně uplácaného můstku, osvětleného kuchyňským oknem jejich stavení.
Jak pozoruhodné, že z této malé skupinky gilfordských dětí vzešli hned tři olympionici – Marty Hall, Dick Taylor a Penny Pitou – která na ZOH 1960 ve Squaw Valley získala v alpských disciplínách dvě stříbra.
Během studií na střední i vysoké škole Marty závodil v dohromady čtyřech lyžařských disciplínách; běhal, soutěžil v biatlonu, závodě sdruženém, i na lyžích skákal. Vedl si slušně, na národní úrovni patřil do první desítky. Vystudoval všeobecné sportovní trenérství a bezprostředně po studiích začal svou nakonec čtyřicetiletou trenérskou kariéru ve Východoamerické lyžařské asociaci, kde řídil mládežnickou ligu, později proslavenou jako Bill Koch League. V lednu 1969 jej už coby asistenta trenéra amerického národního týmu vyslali na dobrodružnou zámořskou zkušenou – bylo to historicky poprvé, kdy Američani přijeli do Evropy závodit ve Světovém poháru. Hlavním cílem cesty bylo Československo, kde se rok nato konalo na Štrbském Plese mistrovství světa v klasickém lyžování.
Prvně za dráty
Na svou první zámořskou misi si po půlstoletí uchoval unikátní – a pro našince jistě bizarní – vzpomínky: „Přiletěli jsme do Vídně a pro aklimatizaci a nějaký ten předzávodní trénink na dobrém sněhu jsme odjeli do Zell-am-See. Dorazili jsme tam autem pozdě večer a zjistili jsme, že v našem hotelu hlučí nějaká bujará party. Byli jsme zničení z dlouhého letu i tří hodin v dodávce, tak jsme si jen dali večeři a chtěli spát – což v tom binci naprosto nešlo. Snažil jsem se domluvit s už přiopilým majitelem hotelu, marně. Co se dalo dělat, skočili jsme do toho a přidali se k nočním radovánkám. Dopoledne jsme se probudili do tamní neuvěřitelné krásy. Rakousko nám ukázalo všechno, co jsem o něm slyšel, že má: sníh, slunce, hory a epické lyžování.“
„Ke konci týdne jsme byli připraveni se přesunout do Československa, což znamenalo podívat se za mystickou Železnou oponu! Jako by to samo o sobě nebylo dost vzrušující, drama ještě zvyšoval fakt, že necelý půlrok předtím, v srpnu 1968, Sověti vtrhli do Československa a od té doby jej okupovali. Když jsme přistáli na pražském letišti v Ruzyni, nejenomže panovalo ponuré počasí s mlhou a deštěm; i samotné letiště vypadalo tristně a šedivě. Okamžitě jsem si všiml, jak tam je všechno staré, ošuntělé a vysloužilé, i lidi byli špatně oblečení a neveselí. Auta, náklaďáky i autobusy byly v napohled havarijním stavu.“
„Náš navazující let mířil do Popradu ve Vysokých Tatrách. V malém letadle jsme byli důrazně varováni, že si z oken nesmíme fotit žádné snímky. Bezpochyby šlo o vojenský letoun, všechno v něm bylo zelené a hrubé. Měli jsme zastávku na natankování paliva v Bratislavě, kde jsme si chtěli dát v letištní restauraci něco rychlého k jídlu. Měli jsme jen pár minut, tak jsme si koupili studené sendviče; když jsem se podíval dovnitř, bylo v nich tak 20 % masa a 80 % tuku. Zajímavé, co si člověk zapamatuje – tyhle chleby s tlustým masem si vybavím ještě dnes, po padesáti letech!“
„Když nás na Štrbském Plese, kde se jela generálka MS v rámci závodů SP, ubytovali v hotelu, s kýmpak asi Američani bydleli na patře? Škodolibí Čechoslováci nás strčili na stejné poschodí k Sovětům! Ale ne nadlouho – protože tehdy byli všichni na Rusy vysazení, místní lidi dorazili asi v deset večer pod jejich okna a začali mlátit do plechových hrnců a tropit děsný rámus, aby Rusové nemohli spát. Bohužel jsme to odnesli i my – znovu nám nebylo dopřáno se vyspat. Druhý den jsem ale požádal pořadatele, ať nás ubytují v jiném hotelu, oni nám vyhověli a byl klid.“
Půvab vekslu
„Následující ráno se konala oficiální porada kapitánů týmů. Tohle jsem nikdy později za celou svou kariéru nezažil – nikdo neměl nejmenší snahu se mi, nováčkovi mezi nimi, představit, nikdo vlastně nebral na vědomí, že jsem s nimi v místnosti. Veškerá komunikace probíhala v němčině, ale žádný překladatel nebyl k dispozici. Nikdo nejevil ochotu mi pomoct, zcela mě ignorovali. Tak jsem jim jen s úsměvem zamával na znamení, že příště už budou porady trenérů vypadat, jak mají.“
„Závod na 30 km si asi dlouho pamatoval jeden ze Sovětů, Vjačeslav Vederin. Pokaždé, když na trati projížděl stadionem, sklidil nemilosrdnou sprchu sněhových koulí od davů přihlížejících Čechoslováků. Pamatuju si, že rok nato na MS namísto v sovětské kombinéze jezdil v kamuflážní bílé, aby ho nikdo nepoznal. Po závodech nás poslali zpátky do Prahy vlakem – dali nás do lůžkového vagónu, kde byly tři lůžka nad sebou s minimálním prostorem, byli jsme tam jak sardinky. V noci se střídala zima k umrznutí s úseky, kdy bylo přetopeno jak v sauně. Další – kolikátá už – noc, kdy jsme se nevyspali.“
„Na nádraží v Praze na nás organizátoři – tak jako celý týden v Československu – začali opět křičet povely, řadit nás do útvarů, aby nás naložili do autobusů a odvezli na letiště, odkud se pokračovalo na severské turné do Skandinávie. Měl jsem té buzerace akorát tak dost – vyšel jsem před nádraží a mávl na první taxík, který tam čekal. Když řidič zjistil, že jsme Američani, nepříčetně se vrhl po našich zavazadlech a naházel je do auta, abychom si to nerozmysleli. Mohl se pro nás roztrhnout ochotou. Když nás dovezl na letiště, neměl jsem žádné koruny na zaplacení, a tak jsem mu dal dvacetidolarovku. Myslel jsem, že si ji nechá – ale jemu se rozzářily oči, vytáhl peněženku a dal mi za dolary všechny své papírové bankovky, co v ní měl. Tak jsme se v klidu odbavili na letišti, a než dorazilo vzorně sešikované stádo ostatních závodníků z pořadatelských autobusů, užili jsme si příjemnou snídani v baru. Zaplatil jsem za ní korunami od taxikáře, a protože jsem zbytek k ničemu nepotřeboval, v letištní směnárně jsem si je nechal vyměnit zase na dolary. Dostal jsem víc dolarů, než jsem původně dal řidiči! Zřejmě na černém trhu byl dolar tak nadhodnocený, že dokázal dělat spokojené všechny účastníky transakce.“
Udělal Kocha
To jaro (1969) byl Marty Hall jmenován trenérem historicky první ženské běžkařské reprezentace USA. Pár let nato přešel koučovat mužskou reprezentaci USA. Bylo to v době, kdy do mužstva přišel mladý vermontský talent Bill Koch. Hned v první společné sezóně přivezl Koch medaili z juniorského šampionátu v Evropě. V té následující, rok před olympiádou v Innsbrucku, začal Marty Billa Kocha mentálně připravovat na do té doby pro Američana neslýchané – že je schopen získat olympijskou medaili. Kochovi bylo v roce 1975 dvacet a v té sezóně přivezl šesté místo ze SP na 15 km, nejrychlejší čas ze štafetového úseku a 13. místo z 50 km. Na ZOH 1976 v Rakousku si pak skutečně doběhl pro stříbro v závodě na 30 km – šlo o historicky první olympijskou medaili pro amerického běžce na lyžích. Později stál Marty Hall i za kacířským vyhecováním Kocha (byť už ne z pozice oficiálního reprezentačního trenéra), aby se odhodlal používat bruslení v závodech – zejména díky tomu pak Bill Koch v roce 1982 bral velký globus za celkové vítězství ve SP, opět jako historicky první Američan.
V roce 1978 došlo k velkým personálním změnám ve vedení amerického lyžařského svazu a Marty Hall pro neshody s novými lidmi odešel od mužského kormidla – dva roky nato americké družstvo propadlo na domácí olympiádě 1980 v Lake Placid. Marty se po odchodu z reprezentace začal plně věnovat projektování a stavbě běžeckých tratí pro vrcholné události konané v severní Americe; je autorem několika běžeckých areálů, v nichž se konaly závody SP nebo MS. Následně Marty přešel do Kanady trénovat tamní mužskou reprezentaci s výhledem uspět na domácích ZOH 1988 v Calgary. V průběhu roků dosáhl s mladistvým týmem neostřílených závodníků několika umístění v top ten Světového poháru, přičemž hlavní hvězdu týmu, Pierra Harveyho, přivedl ke třem svěťákovým vítězstvím. Po odevzdání vyzrálého výkonného týmu svému následovníkovi zůstal Marty v Kanadě (kde s manželkou dodnes žijí) pro vyprojektování a stavbu tratí pro MS 1995 v Thunder Bay v Ontariu.
V Thunder Bay si Marty dal za úkol lépe přiblížit sport běžeckého lyžování stále zhýčkanějšímu televiznímu publiku i divákům na stadionu. Vymyslel koncept několikerých malých okruhů, z nichž se skládala trať; díky tomu závodníci projížděli stadionem po prvním kilometru trati, pak několikrát v průběhu závodu a v posledních 1 500 metrech byli ze stadionu vidět po celý úsek. Představený koncept funkcionáři FIS odmítli jako příliš komplikovaný na pochopení závodníky i diváky; Marty se však nedal a na MS si systém prosadil. Protože se ukázal být atraktivním, tato jeho průkopnická tvrdohlavost pomohla na svět novému konceptu vedení tratí, který je dnes duplikován v soutěžním běžeckém lyžování po celém světě.
Nebojácný ostrostřelec
Zdaleka nejvíc Marty Hall rozvířil svou kariéru, a zdaleka nejen ji, na ZOH 1988 v Calgary. Po dvou běžkařských závodech tam Sověti měli na kontě pět ze šesti možných olympijských medailí, plus řadu dalších umístění v první desítce. Na tiskové konferenci po druhém závodě Marty Hall coby kanadský kouč naplno do mikrofonů řekl, že výsledky jsou zfixlované, a nepřímo obvinil Sověty z dopingu, načež opustil sál. Druhý den šel na kobereček k šéfovi kanadského olympijského výboru Jacksonovi, který mu nařídil, že žádné další komentáře předtím, než je zkonzultuje s jeho zástupcem, Marty nebude ventilovat. Vyhrožoval mu, že kanadský ministr sportu je připraven okamžitě Martyho zbavit funkce, pokud hned nevydá písemnou omluvu, kterou Sovětům předá sám Jackson. Marty Hall ho na místě ujistil, že nic takového nenapíše.
Následujícího rána vyšly calgarské noviny (a řada dalších po celém světě) s palcovými titulky o Martyho obvinění Sovětů s vysvětlujícím komentářem od Jacksona, v němž Martyho nazval buranem a jeho nařčení sám omlouval. Incident měl výstižný epilog další den, kdy se Martymu dostalo cenného zadostiučinění, jak na něj vlastními slovy vzpomíná: „Jeli jsme dodávkou na trénink, a cestou jsme nabrali jednu norskou běžkyni, byla to tehdejší šampiónka Annette Boe. Když mě spatřila na zadním sedadle, divoce po mě skočila, začala mě objímat a olíbávat se slovy – Ty starej zmetku, konečně dostal někdo odvahu nahlas promluvit!“
Dopingové prokletí
Když se u příležitosti uvedení Martyho Halla do americké Síně slávy v roce 2017 novináři zajímali, co by v kariéře udělal jinak, řekl jim: „Už v roce 1974 jsem si neomylně uvědomil, že státy Východního bloku systematicky dopují – lídry v dopingu byli Rusové (a jsou jimi podle mého názoru dál), následovaní NDR a ostatními státy komunistického satelitu. Měl jsem začít křičet hlasitěji a mnohem dřív než v roce 1988. Taky jsem měl agresivněji lobbovat u vlivných politiků včetně kanadského ministra sportu Otto Jelinka – teď zpětně věřím, že tak šlo předejít kanadskému fiasku na LOH 1988 v Soulu se sprinterem Benem Johnsonem (jenž vyhrál zlato na 100 m a zanedlouho mu byl skandálně prokázán doping).“
„V roce 1974 měla naše ženská jednička Martha Rockwell na americké poměry skvělé výsledky na MS ve Falunu, kdy byla desátá – a jedna ze tří nekomunistických běžkyň v top 10. Tehdy jsem si nahlas řekl, že je náš sport zaneřáděný dopingem. Nikdo nespočítá, kolik skvělých umístění a medailí nedopujícím sportovcům sebrali podvodníci. Všichni to věděli – ale ostatní kouči měli strach o tom mluvit. Od té doby se to jen zhoršovalo a v zákulisí se o tom šuškalo, ale lidi ve FIS a MOV dělali, že nic takového není.“
„Na každém mistrovství světa i olympiádě byla výsledková listina totálně pokřivená a vygradovalo to na ZOH 1988 v Calgary, kde to připomínalo ruský národní šampionát. Po druhém závodě jsem tohle řekl na tiskové konferenci; exploze byla monstrózní – dalších pár dní bylo nejtěžších v mé kariéře. Obvinil jsem všemocné Sověty z dopingu! Hrozila mi okamžitá ztráta práce, ale já cítil úlevu – nechtěl jsem už dopustit, aby mé svěřence, co nechávali ve sportu duši, v závodech někdo podváděl. Za vinu to dávám dvěma tehdejším bossům – prezidentu FIS Hodlerovi a prezidentu MOV Samaranchovi. O všem věděli, bylo to tak dlouho očividné, ale nechtěli ztrapnit sebe ve funkcích i náš sport před světem. A fraška – jen dobře maskovaná – pokračuje dodnes.“
„Na konci calgarské olympiády mi řekl Harvey, můj nejlepší běžec, že končí s lyžováním – že má dost umísťovat se na velkých soutěžích o 10 až 15 míst níž jenom proto, že se tak podvádí s dopingem. Na hrách v Calgary bojoval, aby skončil mezi prvními patnácti, přičemž ve SP byl v té době třetí. Jeho žena ho přemluvila, ať dokončí sezónu, což udělal – a poslední dva závody SP v Evropě vyhrál. Cítím velkou hořkost, když si uvědomím, že se tohle děje tak dlouho a Hodler se Samaranchem to mohli zavčasu zastavit tvrdými sankcemi. Výsledek je příšerný – když si uvědomíte, že se to táhne už půl století, během nějž stovkám, ba tisícům sportovců byl neprávem odepřen zasloužený zápis ve sportovních archívech. Jde o politiku, o nic víc – bez ohledu na jiné dobré věci, které se povedly, vědomá nečinnost vůči dopingu zmrzačila tento sport. Tak to vidím.“
Vždycky po svém
Kanadské noviny se Pana XC – jak se odjakživa v branži říká pouze jemu – v souvislosti s přijetím do Síně slávy zeptaly na stručnou rekapitulaci jeho kariéry; Marty svých 40 profesních let shrnul lapidárně: „Nejhůř mi bylo v sedmdesátém osmém, když mě odvolali z US nároďáku – býval bych přispěl k lepšímu obrazu amerického lyžování osmdesátých let a ani Billa Kocha bych nemusel k jeho úspěchům vést z neoficiálního ústraní. Pak samozřejmě ten dopingový poprask na ZOH 88 v Calgary – kéž by dopady z mého vystoupení byly daleko větší, než nakonec byly; v zásadě se pokračovalo dál ve starých špinavých kolejích. A nejsvětlejší bod kariéry? Celá moje cesta – vždycky jsem si dělal věci po svém a nikdy to nebylo fádní!“
↑ Taky vaše závodní hole cestují v ochranném tubusu? Přišel na to Marty Hall před 45 lety // SkiTrax
↑ Marty s manželkou na ceremonii při uvedení do americké Síně slávy v roce 2017 // SkiTrax
↑ Marty Hall: Vždycky jsem si dělal věci po svém a nikdy to nebyla nuda // SkiTrax