Tradiční nutriční dogma (zejména vytrvalostních) sportovců praví, že se mají vyhýbat tukům a ládovat se sacharidy. Nové výzkumy ukazují, že takový přístup nemusí být až tak jednoznačný.
V roce 1879, více než století předtím, než se staly ultravytrvalostní závody v mnoha různých sportech moderní záležitostí, se arktický badatel Frederick Schwatka a jeho 12 eskymáckých společníků vydali na rekordní cestu na saních přes zamrzlou tundru dlouhou přes pět tisíc kilometrů. Aby se během následujících jedenácti měsíců nasytili, zabíjeli a jedli soby, pižmoně, lední medvědy a tuleně. Stručně řečeno: hory tuku a prakticky žádné sacharidy.
Není divu, že si Schwatka do svého deníku zpočátku poznamenával „zjevnou slabost a neschopnost vykonávat těžké, namáhavé, únavné cesty“. Ale po dvou nebo třech týdnech tento pocit pominul. Vysvětlení? Nízkosacharidová dieta donutila jeho tělo, aby se přizpůsobilo a využívalo tuk jako hlavní palivo.
V dnešní době se Schwatkova dieta – nebo její moderní ketogenické variace – vcelku nečekaně vrací mezi ultravytrvalostní sportovce v čele s dálkovými běžci, lyžaři, horolezci a triatlonisty. Údaje, které tento trend podporují, nepocházejí nutně z éry Schwatkovy diety v 19. století, ale nejsou ani nijak třeskutě nové.
Už v roce 1983 se lékařský výzkumník Stephen Phinney z prestižního MIT institutu v Cambridge rozhodl ověřit domněnku, že adaptace na tuk může být užitečná při dlouhodobé fyzické zátěží. Phinneyho hypotéza byla založena na jednoduché matematice: typický člověk si může uložit asi 2 500 kalorií sacharidů, což mu vystačí nanejvýš na pár hodin, ale z tuků si nese zásobu asi 50 000 kalorií. Kdyby sportovci dokázali své tělo naučit využívat tento sekundární energetický zdroj, myslel si, že by se téměř nikdy nevyčerpali.
Síla v ohrožení
Inspirován Schwatkovými deníky, Phinney podrobil pět elitních cyklistů čtyřtýdenní dietě, která jim poskytovala více než 80 % kalorií z tuků. V rozporu s dobovou moudrostí, že je třeba využívat primárně sacharidy, zůstal průměrný výkon Phinneyho cyklistů v 2,5hodinové časovce nezměněn. Studie mohla navždy změnit vytrvalostní sporty, nebýt jedné maličkosti: jejich sprinterské schopnosti byly znatelně ochromeny. To proto, že tukové adaptační diety nejenže zvyšují spalování tuků, ale ve skutečnosti snižují spalování sacharidů tím, že snižují aktivitu enzymu zvaného pyruvátdehydrogenáza. To je pro většinu sportovců rozhodující.
Soutěžní sportovci se proto po léta stále přejídali sacharidy. V poslední době se však Phinneyho závěry začali zabývat i nutriční vědci podporující klasickou vysokosacharidovou dietu. Jedním z důvodů je fakt, že ultravytrvalostní závody v řadě sportů jsou na vzestupu a sportovci, kteří se jich účastní, mají tendenci starat se spíše o to, aby se dostali do cíle vyčerpávající trati, než aby překonali soupeře. „Výhody nízkého obsahu sacharidů se začnou projevovat až po maratonu, protože pak už vám sacharidy definitivně dojdou,“ říká Jeff Volek z Ohio State, autor několika odborných textů, v nichž zpochybňuje tvrzení, že sacharidy jsou pro sportovce nezbytné.
Riziko nebezpečí vyčerpání sacharidů samozřejmě snižuje skutečnost, že prakticky na všech dlouhých závodech bývají četné občerstvovací stanice, kde mohou závodníci doplnit energii. V horách však žádná taková pomoc není, a proto horolezec Steve House před časem ve své přípravě šestkrát zvýšil příjem tuků. A pokud běžíte stokilometrový závod, který trvá 15 až 20 hodin, může se váš žaludek vzbouřit při pomyšlení na další gel v řadě s příchutí hroznového cukru. Volek ve svých textech uvádí, že snížením závislosti na sacharidech snížíte pravděpodobnost, že se vyčerpáte. To se osvědčilo i Benu Greenfieldovi, jenž dokončil Ironman Canada za méně než deset hodin a přitom nekonzumoval téměř žádné sacharidy.
Sacharidové superkompenzace
Výzvou pro mnoho sportovců je využít trvalou energii z adaptace na tuky, aniž by přitom ztratili schopnost vyvinout silný výkon – a to vyžaduje propracovanější tréninkový plán, než pouhé nezřízené pojídání hamburgerů. Zatímco Volek a Phinney doporučují jíst 50 gramů sacharidů denně, několik ultraběžců zvolilo umírněnější přístup. Zach Bitter, jenž vytvořil rekord USA v běhu na 100 mil, i Timothy Olson, traťový rekordman na Western States 100, udržují celkový příjem sacharidů na nízké úrovni, ale zvyšují ho před a během dlouhých tréninkových běhů a závodů. Olson se stravuje poměrně tučně, ale večer před dlouhými běhy si dopřává vysoké sacharidy a během závodů přijímá jeden nebo dva gely za hodinu. Říká, že tato strava mu pomohla snížit záněty a rychleji se zotavit. A rozhodně mu nepřidala na jeho svalnatou postavu žádné špeky.
Někteří odborníci na sportovní výživu se kloní k alternativnímu přístupu – doporučují vyvolat adaptaci tuků tím, že budete jíst běžnou stravu s vysokým obsahem sacharidů, ale některé tréninky budete provádět v nízkosacharidovém režimu: náročný běh hned ráno před snídaní nebo dva tréninky v jednom dni bez doplnění sacharidových zásob mezi nimi. Tyto cílené tréninky podle nich stačí k tomu, aby se zvýšila schopnost těla spalovat tuky, aniž by bylo ohroženo spalování sacharidů, a sportovci tak získají metabolickou flexibilitu, díky níž mohou využít jakékoliv palivo, které v dané situaci potřebují.
Výzkum v oblasti tuků coby primárního energetického paliva ve vytrvalostním sportu stále pokračuje, jedno se ale zdá být zjevné: pro některé sportovce mohou být dny šizeného odtučněného mléka nadobro sečteny.