Na otevřeném dobytkářském Západě existovalo mnoho nebezpečí: rozvodněné řeky, zimní bouře, zloději dobytka i lidská hloupost. Ale jen máloco nahánělo zkušeným kovbojům takovou hrůzu jako stampede – náhlý, slepý úprk celého stáda. Tisíce kusů dobytka se daly do běhu bez rozmyslu, bez směru a bez možnosti zastavit se. Země se třásla, noc se plnila duněním kopyt a člověk v sedle byl jen drobnou překážkou v dráze tun živé hmoty. Přesto se to někdo musel pokusit zastavit. A právě v těch chvílích se ukazovalo, kdo je skutečný kovboj.
Když se stádo utrhne
Stádo na otevřených pláních nebylo nikdy úplně klidné. Dobytek je nervózní tvor a někdy stačila maličkost: prásk výstřelu, zář blesku, vzdálený hrom nebo jen kus suchého keře, který vítr přivalil mezi ležící krávy. V takové chvíli se jeden kus zvedl, pak druhý – a náhle se pohyb změnil v lavinu.
Stádní stampede měl svou vlastní logiku. První zvířata začala běžet, ostatní se přidala a během několika vteřin už se řítila celá masa. Jakmile se stádo rozběhlo, nešlo o obyčejný pohyb z bodu A do bodu B. Byl to instinktivní útěk. Krávy běžely před něčím, co samy nedokázaly rozpoznat, a běžely tak dlouho, dokud měly před sebou prostor.
Kovboj, který takovou věc zažil poprvé, měl prý pocit, že se na něj valí zemětřesení.
Nešlo jen o zvířata samotná. Když kůň klopýtl a jezdec spadl pod běžící stádo, nebylo už většinou co zachraňovat. Tisíc párů kopyt nezná soucit ani zábrany. V kronikách dobytkářských cest zůstalo dost příběhů o mužích, kteří zmizeli během několika vteřin a zůstala po nich jen sedla a potrhané uzdy.
Noční hlídka
Zkušený honák věděl, že nejlepší stampede je takový, který nikdy nezačne.
Proto měla noc na dobytkářské cestě svůj řád. Stádo se večer zahánělo na tzv. bed ground – místo, kde mělo dost trávy a vody. Spokojený dobytek si lehl a odpočíval. Hladové nebo žíznivé stádo naopak vstávalo, chodilo sem a tam a neklid se šířil jako infekce.
Kovbojové v takových chvílích jezdili kolem stáda a často zpívali. Nešlo o romantiku pro pobavení; pomalu se nesoucí hlas uklidňoval zvířata a zároveň dával stádu jistotu, že lidé jsou poblíž.
Byla to zvláštní noční práce. Tichá prérie, hvězdy nad hlavou a někde mezi tím jezdec, který monotónně zpívá starou baladu o cestě na Chisholm Trail. Zpěv tu nebyl umění. Byl to nástroj.
Okamžik, kdy už je pozdě
Když se ale stampede dal do pohybu, všechna jemná opatření přestala platit. Stádo se v okamžiku rozběhlo a prérie se náhle změnila v závodní dráhu. V takové chvíli nezbývalo než skočit do sedla a jet.
Instinkt by člověku radil uhnout. Kovboj ale musel udělat pravý opak – vjet stádu do cesty. Jezdec, který by zůstal stát stranou, by jen sledoval, jak mu stádo mizí v dálce, případně se řítí do kaňonu nebo přes sráz. A to by znamenalo ztrátu celého podniku.
Proto se jelo.
Ne přímo před stádo, to by byla sebevražda. Jezdec se snažil dostat k jeho čelu, ale trochu z boku. Tam totiž běžela zvířata, která určovala směr. Pokud se podařilo ovlivnit je, zbytek stáda následoval.
V tu chvíli už nešlo o jemnou práci. Kůň i jezdec jeli naplno, těsně vedle rozběhnutých kusů. Křik, práskání biče, někdy i výstřel z pistole – všechno, co dokázalo změnit směr vedoucích zvířat.
Velký kruh
Cílem nebylo stádo zastavit. To by nikdo nedokázal. Cílem bylo donutit ho běžet do kruhu.
Jakmile se čelo stáda začalo stáčet, zvířata za ním automaticky následovala. Tisíce kusů se postupně stočily do širokého oblouku, který se pomalu uzavíral. Kovbojové tomu říkali „milling“ – běh v kruhu.
A právě v tom tkvěl trik.
Stádo, které běží rovně, může běžet celé hodiny. Stádo, které běží v kruhu, se postupně začne unavovat. Prostor se zmenšuje, tempo slábne a po čase se jednotlivá zvířata začnou zastavovat. Pak už šlo jen o trpělivost.
Kovbojové dál kroužili kolem stáda a drželi ho pohromadě, dokud se běh nezměnil v klus a klus v pomalé postávání. Někdy to trvalo hodinu. Jindy skoro celou noc.
Kůň jako polovina práce
Bez dobrého koně by tohle všechno zůstalo jen teorií.
Trailový kůň musel být rychlý, ale především rozumný. Musel běžet vedle vyděšeného stáda, vyhýbat se rohům a zároveň reagovat na nejmenší pohyb otěží. Mnoho z těchto koní se naučilo práci tak dokonale, že dokázali stádo „číst“ skoro stejně dobře jako jezdec.
Někteří starší honáci říkali, že nejlepší koně při stampedu mysleli sami.
Když se vedoucí krávy začaly stáčet, kůň to často poznal dřív než člověk v sedle a automaticky změnil směr. Jezdec pak jen držel rovnováhu a snažil se nepřekážet.
Prach, který sedá pomalu
Když se stádo konečně zastavilo, nevypadalo to nijak slavně.
Kovbojové byli unavení, koně zpocení a zvířata zmatená. Prach pomalu sedal na trávu a někde v dálce ještě dobíhal poslední kus, který se oddělil od stáda. Pak začala další práce.
Roztroušený dobytek bylo třeba znovu posbírat, někdy i na ploše mnoho mil daleko. Zraněné kusy se musely dohledat a ztracené spočítat. A teprve potom se stádo znovu srovnalo do pomalého pohybu na sever, k železnici a trhům.
Staré řemeslo
Dnes se může zdát, že stampede patří spíš do westernových filmů než do skutečného života. Jenže princip stádního chování zůstává stejný. I moderní rančeři vědí, že stádo má svou psychologii a že panika se šíří rychleji než oheň v suché trávě.
Technika, kterou kovbojové vyvinuli na otevřených pláních devatenáctého století – obrátit stádo do kruhu a nechat ho vyběhat vlastní strach – se používá dodnes.
Možná to není nejefektnější metoda. Rozhodně ale funguje.
A hlavně: připomíná, že kovboj nebyl romantická figura s koltem u pasu. Byl to člověk, který v pravou chvíli dokázal vjet proti tisícům běžících zvířat a změnit jejich směr o pár stupňů.
Někdy stačilo právě těch pár stupňů, aby se prérie znovu uklidnila.