Američany považuju za cokoli, jen ne konzervativní národ. Umírněnost je něčím, co neumějí snad odjakživa.
Vezměme třeba velikost jejich bydlení. V 50. letech měl typický americký jednogenerační dům plochu 980 čtverečních stop, asi 90 m2. V 70. letech to už bylo 140 m2, v devadesátých 200 m2. Před patnácti lety, v roce 2005, už statistická plocha měřila 240 m2 a od té doby dál roste. Během dvou generací se tak rozloha domů skoro ztrojnásobila.
Nevím, zda to byla hypoteční krize, co probralo národ ze zvětšovacího běsnění, anebo něco jiného; většina si každopádně – zdá se – připustila, že pro své dvě děti šest ložnic a koupelen vážně nepotřebují.
Jenže co se stalo? Aby velkorysí Americanos zařadili citlivou zpátečku a z 250 ubrali na skromnějších 200 nebo 150 metrů, to by jim připadalo nejspíš moc málo ujeté. A tak jdou ze svých 250 metrů na… dvacet. Anebo i míň (9m2).
https://www.youtube.com/watch?v=tTTwzwKLZak
Vzorec chování projevující se zdaleka nejen v bydlení.
Namísto, aby trochu ubrali ze svého zlopověstného přecpávání se, drží třítýdenní hladovku jen na tekutinách.
Místo aby začali trochu míň utrácet, vymyslí si nakupovací půst.
Než aby o trochu míň telefonovali a míň surfovali po síti, odříznou se od technologií na rok.
Než aby mírně a postupně přidávali na pohybu, skočí rovnou na maraton.
Atakdál. US-and-A, země extrémů.
K nijak velkému překvapení jsem podobný fenomén začal vnímat i v americkém lyžování. V odvětví, v němž se poslední půlstoletí kyvadlo metronomu pohybovalo od „větší a lepší“ k „ještě větší a ještě lepší“. (A jehož trendy převzal a dál přebírá celý lyžařský svět, včetně alpských i tuzemských strání.)
Pár příkladů?
Nedávno vzniklo hnutí Mountain Rider’s Alliance, zaměřené na podporu malých skiareálů a zdůrazňující nízkou cenu a lokální vlastnictví. (Viz moje vousatá kritika branže Kam se poděla láska?, akcentující to samé.)
Taktéž nedávno přinesl nejsilnější oborový časopis Powder Magazine titulní reportáž nazvanou Nejdůležitější skiareál Ameriky. Překvapivě nepojednávala o Vailu, Whistleru anebo Aspenu, nýbrž o neznámém příměstském kopci Abenaki v New Hampshire, na východním pobřeží Nové Anglie.
Na jiném videu velebí ve stejném duchu snowboardoví profíci své prťavé domovské stráně v Minnesotě.
Internetový Bomb Snow Magazine zase otevřel svou sérii In Search od Skiing ódou na Mont Ripley, nevelký kopec vlastněný Michiganskou Univerzitou.
https://vimeo.com/117566200
Atakdál, atakdál.
Nedělám si iluze, že kanibalizace malých areálků konkurencí velkých středisek nebude dál pokračovat. Přesto, každý malý svah, který najde dost sebedůvěry nahlas se začít CHLUBIT, že nemá žádné lanovky a hotely a tobogány a nevímco ještě, nýbrž jen obyčejný vlek či dva a běžné lyžování jak za starých dobrých časů – každý takový má moje nejlepší sympatie.
Právě jako univerzitní Mont Ripley v tomhle svém promo videu.
Kéž by i spousta tuzemských minikopečků přestala snít své donkichotské utopie o multimilionech dotací, jež by jim změnily osud. Žádné cizí peníze pro ně nezmění v dlouhodobé perspektivě nic. Ať se naučí poznat své zákazníky, přizpůsobí jim formu svých služeb a svou provozní dobu.
I kdyby se mělo jednat o specializované noční lyžování od sedmi večer do jedné v noci v blízkosti velkých aglomerací, například. Vyzkoušel to kdy někdo tuzemský?
Kde skiresorty berou tu svou jistotu, o co zákazníci mají zájem a o co ne, když se jich neptají?
Lanovky v našich mikropoměrech osobně považuju za mnohdy nevyžádaný předražovač lyžování a nájemného vraha času a tempa většiny sportovních lyžařů. Něco jako odpověď na nikým nepoloženou otázku. Čest každému tuzemskému kopci, jenž si na svých jednoduchých vlecích bazíruje, ba má zdravé sebevědomí se pomocí jich odlišovat a propagovat svou jinakost.
Pokud po výše naznačeném americkém vzoru i k nám někdy dorazí vlna renesance malých lyžařských provozů, nebudu tím překvapený. Natož z toho smutný.