Jó, starý časy. Chutnají mi jejich náhodné, nečekané závany.
Tuhle u Lance Armstronga v Aspenu vzpomínala Chris Evert na to, jak dobrý býval starý Aspen v osmdesátých letech a taky jak tam tehdy trénovaly s Martinou Navrátilovou: lyžovaly od 9 do 13, pak šly od 15 do 17 hrát tenis, pak půldruhé hodiny do posilovny. Martina šla ještě večer hrát basket. (Cca 33′ stopáže, ačkoli celá hodina s Chris je zajímavá a poučná, což ale i ostatní rozhovory na Lancově rádiu.)
Takhle kamarádsky spolu se chystaly tehdejší světová jednička s dvojkou na vzájemné bitvy o tenisový trůn. Dnes něco nepředstavitelného.
Současně jsem narazil v tamním dobovém tisku (1976) na pozoruhodné lidové lamentatio na tehdejší poměry: čtenář Aspen Times se ptal, proč by měl resort Aspen, využívající státní pozemky, mít tak vysoký profit (citoval $5 mio zisku z $15 mio obratu).
Veřejná odpověď střediskového manažera se v mnohém podobala vysílání legendárního rádia Jerevan: nemělo jít o profit $5 mio, ale poloviční, marži tedy ne 33 %, nýbrž 18. A to je ještě třeba vyplácet akcionářům dividendu a vůbec, chudák Aspen si dokonce musí $3 miliony vypůjčit, aby měl na provoz a nějaké ty investice.
A jak byl aspenský viceprezident v ráži, neodolal poslat zbytečně zvědavému čtenáři přes tisk přátelskou nabídku: „Co takhle se pána zeptat, jestli by se mu nechtělo investovat do byznysu, z něhož by možná mohl mít 2% roční výnos za předpokladu, že v zimě napadne dost sněhu a že stát ho neureguluje k bankrotu?“
Zkrátka zlatý časy branže.
