Pokud jste se snad kdy (tak jako já) domnívali, že pověstný severoamerický heliskiing je výhradní doménou hrstky freeridových šampiónů, pro ostatní lyžařské smrtelníky zapovězenou, rychle na tento omyl zapomeňte. Nic nemůže být dál od pravdy. Vzduchem létajících akrobatů z adrenalinových filmů Warrena Millera je v amerických horách k vidění méně než šafránu, heliski oblasti nevyjímaje.
Naprostá většina tamních heliski operátorů razí ve vztahu k novým prospektivním klientům zásadu: pokud zvládáte bezpečně sjíždět naše modré sjezdovky (ekvivalent evropských červených), heliskiing je i pro vás. A skutečně – mám-li soudit dle svých loňských heliski zkušeností ze západní Kanady, naprostá většina přítomných účastníků snesla nálepku „typický průměrný lyžař“ z alpských, ale klidně i českých svahů. A nevšiml jsem si, že by kdokoli zakusil nějaký zásadní lyžařský problém, bránící jim vychutnat si pro mnohé jeden z nejúchvatnějších lyžařských zážitků života.
Extrémně prudké padáky s úzkými skalními průrvami a mohutnými skoky, jež zdolávají borci na efektních záběrech z filmů a magazínových fotografií, nejsou totiž jediným typem tamního lyžovatelného terénu. Ne že by tam takovýchto adrenalinových příležitostí bylo málo; nejsou však běžnými heliski operátory a nakonec ani jejich klientelou vyhledávány. Nejčastěji lyžujete na mírných svazích typu našich modrých a červených sjezdovek, avšak svazích širokých stovky metrů a s většinou přehlednými, rovinatými dojezdy. Je-li špatné počasí, lyžuje se na o něco prudších svazích níže pod hranicí lesa. Zvolit konkrétní typ terénu a vlastní sjezdovou trasu je úkolem profesionálního heliski průvodce – a ten je vybírá (krom aktuálního počasí samozřejmě) zejména podle výkonnostní úrovně lyžařů ve své skupině (obvykle čítající od 6 do 10 lidí). A že má z čeho vybírat, o tom nepochybujte. Pro představu – vybavte si nějaké skutečně rozlehlé alpské středisko – třeba Trois Vallées anebo nové Paradiski. A nyní si představte, že vaše osmičlená skupina lyžuje sama jediná v celé této oblasti pokryté sypkým prašanem. Šokující? Heliski průvodce obvykle každý den vybírá z území ještě většího.
Náš průvodce mi potvrdil, že typické sněhové podmínky v tamní oblasti bývají takové, ve kterých jsme právě lyžovali – tj mezi 20 až 40 cm neuvěřitelně suchého prašanu na tvrdém, drživém podkladu, a na větru vystavených úsecích pak slabá, párcentimetrová vrstva nadílky. Mimochodem – sníh zde údajně zůstává extrémně suchý a sypký stále, za každých podmínek (místní děti prý proto nevědí, co to znamená stavět sněhuláka či se koulovat). I za silného větru, kdy může být většina horních pasáží vyfoukaných na led, si průvodce ví rady a zná svá krytá místa, na která je vichr krátký a kudy sjet po prašanu. V takovýchto podmínkách se jízda na speciálních širokých lyžích, které každý automaticky dostane, stává od počátku snadnou a zábavnou pro každého průměrného lyžaře. Brázdění našich sjezdovek v hlubokém sněhu na úzkých lyžích či v onom typicky českém odpoledním oraništi bývá výzvou o poznání náročnější. Chtěl-li by navíc kdokoli ze skupiny z jakýchkoli důvodů svůj lyžařský den předčasně ukončit, helikoptéra jej bezplatně dopraví na ubytovací základnu. Nic zde není problém.
Žádné lámání rekordů v počtu nalyžovaných vertikálních kilometrů, žádné zastrašující úzké skalní kuloáry, ledová hora či po pás hluboký sníh. Místo toho nijak dramatické nároky na kondici a lyžařský um, a o to vyšší důraz na relaxovaný a kvalitní prožitek. A nad vším bdící zkušené oko instruktorovo. Sám bych tomu zpočátku nevěřil – necháme-li stranou finanční nároky, co se lyžařských schopností týče – s výjimkou nejistých lyžařských elévů se nemusí obávat nastoupit s lyžemi do helikoptéry opravdu nikdo další.
S pohořím jen pro sebe
Ačkoli nejde o nijak levnou záležitost – týden severoamerického heliskiingu stojí okolo $5,000 – významní heliski operátoři běžně mívají vyprodáno rok dopředu a ani objednávky na dvě sezony předem nejsou ničím exotickým. Sehnat aktuální rezervaci v průběhu sezóny bývá těžké a krajně nejisté; pouze výjimečně se na vás může usmát štěstí, dosáhnete-li na místo někoho, kdo si před rokem objednal a nyní z nejrůznějších důvodů nemůže. Takto jsem přišel ke své heliski zkušenosti i já. Má rezervace zněla do Adamants Lodge, ubytovací základny elitního heli operátora CMH v údolí Selkirkské části kanadských Rockies.
Odříznuti od světa
Už samotná základna, kam nás dopravil vrtulník, je pozoruhodným unikátem: třípatrová luxusní horská chata ve zhruba tisícimetrové výšce uprostřed divočiny, která bude naším dočasným domovem, nemá televizi, rádio, a dokonce ani regulérní telefonní spojení – k dispozici je tu pouze jediný satelitní telefon pro odchozí hovory. Žádná mobilní síť v těchto končinách nefunguje. Přesto jde o naprosto luxusní záležitost – asi 40 hostů spí v komfortních a americky prostorných 1- či 2-lůžkových pokojích a jsou hýčkáni zhruba 20-členým personálem, vedeným sympatickým Rakušanem Erichem. Nechybí zde pro Ameriku tak typické venkovní jacuzzi, sauna na přírodní dřevo, masérky, posilovna, lezecká stěna, starostliví kuchaři respektující případné vegetariánství svých hostů, bar s nekonečným výběrem nebo třeba internetový přístup.
Nejdřív do školy…
Večer po příletu a následující první ráno je věnováno fundované instruktáži na téma lyžařské bezpečnosti a záchranných úkonů v případě lavinové nehody. Všichni se musejí naučit zacházet s moderními lavinovými vysílačkami, detekujícími polohu zavalené oběti digitálními šipkami na displeji; těmito přístroji bude každý z nás vybaven po celou dobu lyžování. Zhruba čtyřicítka hostů se sama rozdělí podle vzájemných sympatií a své lyžařské zdatnosti do čtyř, pokud možno výkonnostně homogenních, skupin. Jakékoli dodatečné přestupování a výměny nejsou problémem. Každé zhruba desetičlenné skupině je představen jeden instruktor – průvodce, který vybírá trasy, nosí na zádech základní vyprošťovací pomůcky, rozhoduje o všem ve skupině a je za bezpečí jejích členů prakticky odpovědný.
… a pak konečně do vzduchu!
Po desáté hodině dopolední už naše skupina čeká s lyžemi v rukou na helikoptéru – a protože i její pilot si chce užít trochu legrace, přivítá vykulené nováčky robinsonádou, při níž nejdřív postaví stroj téměř na špičku, zamává nám ocasem a teprve poté ukázněně dosedne na decimetr přesně vedle svázané hromádky našich lyží a pozve nás dovnitř. Je-li příznivé počasí, helikoptéra vás vynese až na samotné vrcholky hřebenů, okolo 3000m vysoké. Při špatné viditelnosti se létá o zhruba 1 výškový kilometr níž a lyžuje se pod hranicí lesa. Popisovat úchvatnost výhledů s ničím si nezadávající s tím nejlepším, co jste kdy viděli na pohlednicích či v magazínech, je zbytečné.
Instruktor vám z helikoptéry ukazuje následující trasu – za den jich stihneme obvykle kolem osmi až deseti, a každá z nich byla pečlivě zvolena již den předem a ráno zrevidována s ohledem na aktuální stav počasí a sněhu. Je velmi poučné, že co se zdá z helikoptéry jako velmi strmý svah, se obvykle v reálu na lyžích ukáže o poznání stravitelnějším terénem. Každý den se začíná lehkým, zahřívacím mírným sjezdem, v každé další jízdě se náročnost sjezdu zvyšuje. Běžně stihnete 3-4 ranní sjezdy, následuje teplý oběd (polévka, pizza, sendviče, koláče) podávaný za obstojného počasí přímo z helikoptéry na sněhu, a poté dalších asi 5-6 odpoledních jízd. Při každé takové zdoláte okolo tisícovky vertikálních metrů, a již zdálky (a z vysoka) vidíte pouze na vás čekající helikoptéru, uprostřed bílého ničeho. Rozhodně nebudete sami, nebude-li vaše hlava schopna strávit fakt, že máte nejenom celou horu, ale prakticky celé pohoří sami pro sebe. Že jste jedinou lyžující skupinkou v okruhu 20, 30 kilometrů.
Doživotní návyk
Naprostá většina heliski operátorů funguje na bázi garantovaně poskytnuté vertikální kilometráže. Za týden vám například operátor garantuje 30.000 nalyžovaných vertikálních metrů jako minimum (registrováno výškoměry při výstupu a nástupu do helikoptéry). Pokud nalyžujete (obvykle kvůli špatnému počasí) méně, operátor vám zpětně proplatí fixně určeným koeficientem neprolyžovanou výšku zpět. Naopak, překročíte-li garantované minimum, platíte navíc vy – zhruba vyjde každá nová nadpočetná jízda na $70 na osobu. Nejčastěji se heliski výlety pořádají jako jednodenní, třídenní nebo týdenní. Třídenní turnus, stojící necelé $3,000, osobně považuji za nejlepší kompromis za předpokladu, že vás počasí pustí lyžovat každý den. Lyžovat celý týden den po dni musí být únavné a monotónní, byť lyžujete pokaždé jinde. To samé platí o pobytu v chatě, jakkoli je luxusní a pohodlná – jste v ní uvězněni a odříznuti od ostatního světa. Jednodenní lyžování považuji, zejména vzhledem k nevyhnutelné úvodní 2-3 hodinové instruktáži, za neprakticky krátké. Takové přijde na cokoli mezi sedmisty až tisícovkou USD. Kanadský dolar (CAD) je dlouhodobě levnější než americký, na US poměry tu je (i přes vyšší ceny v CAD) o něco málo levněji.
Firma se pyšní tím, že zhruba 80% rezervací tvoří opakovaně se vracející stará klientela. Osobně nemám problém tomu věřit. Z asi 40 lyžařů na naší chatě byla zhruba polovina těch, kteří už s tímto operátorem lyžovali, včetně několika, co si heliski dopřávají rok co rok již 10 nebo více let v řadě a nevypadají, že by s tím chtěli přestat. Dalších několik spokojenců si už v průběhu pobytu rezervovalo termíny na následující sezónu. Krom Kanaďanů a Američanů tvořilo osazenstvo asi šest Rakušanů, Australané, Němci, Novozélanďan, Rus, Britové, Holanďan, Francouz a Čech. Mimochodem, naše země nezní místnímu manažerovi vůbec exoticky – alespoň pár Čechoslováků tu prý má sezónu co sezónu.
Lyže ne, popelník ano
Pro každého, komu ochrana přírody leží jen trošku upřímně na srdci, je Kanada zemí zaslíbenou. Inteligentní ochranářská péče je patrná v každé sféře, lyžování a v jeho rámci heliskiing nevyjímaje. Jelikož na řadu odlehlých ubytovacích chat vás musí dopravit helikoptéra, jste zdvořile požádáni aby vaše (jediné) zavazadlo obsahovalo jen to nejnutnější, a vážilo pod 20kg. Lyže nechte doma – každý účastník dostane na základně superširoké speciálky do prašanu. Helikoptéra též musí dopravovat do chaty dvakrát v týdnu čerstvé potraviny, a zpět dolů nerecyklovatelný odpad. Nespotřebované zbytky jídla spolu s ostatním organickým odpadem jsou kontejnerovány na chatě a každé léto kompostovány v okolí. Každý z účastníků je vybaven speciálním uzavíratelným plastikovým sáčkem pro případ, že jej při lyžování přepadne tělesná potřeba či nevolnost. Vše odváží helikoptéra na základnu, v kanadské přírodě nesmí zůstat nic. Naprosto nic – a tak je každému z kuřáků přidělen malý kapesní popelník na cigaretové špačky… Hromada příležitostí pro naše české resorty, ale i pro nás – jejich návštěvníky, nechat se Kanadou inspirovat. Ne nezbytně ihned přenosnými popelníky, dobrým startem by určitě byl dostatek (logicky umístěných a včas vybíraných) nádob na odpadky. Nevychovanci, „ztrácející“ svůj plastový kelímek či PET láhev na sjezdovce nebo uprostřed lanovky, tak budou mít ihned o výmluvu míň.
Pozor na výšku!
Míněno tu nadmořskou. Lyžovat z helikoptéry v Americe znamená pohybovat se ve 3000m nad mořem, a přijít do této úrovně bez jakékoli aklimatizace je pro organismus řady lidí obtížně stravitelným soustem. Podle heliski průvodců trpívá odhadem 20% jejich klientely nějakou, více či méně vážnou, formou výškové nemoci. Ta se typicky projevuje nevolností a bolestmi hlavy, v těžších formách pak akutním zvracením, vysokým tlakem, dýchacími potížemi a modráním kůže. Prapříčina problému bývá obvykle v příliš rychlé změně výškového prostředí bez dostatečné aklimatizace.
Teorie praví, že zdravý organismus dokáže uspokojivě fungovat v té nadmořské výšce, v jaké jsme (alespoň jednu) uplynulou noc spali. Proto, letíte-li lyžovat do Ameriky a dovolí-li to váš časový program, přenocujte v některém z vysokohorských měst blízko vašeho cíle (např. Denver, SLC nebo Calgary) – okrájíte tak riziko potenciálních aklimatizačních potíží na minimum. Též pomáhá netestovat úvodní lyžařský den práh svých sil, vypustit první den ze svých plánů alkohol, kofein a slaná jídla a zejména – pít hodně ostatních tekutin, nejlépe čisté vody. Tento poslední tip má ostatně universální platnost, nezávisle v jaké nadmořské výšce právě pobýváte.
Sněžné kočky
Přinejmenším stejně populární jako heliskiing je v Americe i jeho pozemní verze – kdy vás na vrchol hory místo vrtulníku vyveze snow-cat, neboli speciální rolba upravená pro (vcelku komfortní) přepravu lidí. Obvykle se do nich pohodlně rozmístí tak jako v mikrobusu 10-12 pasažérů, kabina je příjemně vytápěná a nechybí ani reprodukovaná muzika. Obecně se používají v maličko mírnějších terénech, než je typické pro „hardcore“ heliskiing, jejich velikou výhodou však je, že vás dovezou na kopec i při hustém sněžení a mizerné viditelnosti, za kterých by helikoptéra nevzlétla a vy byste zůstali trčet v chatě. Tou naprosto nejzřetelnější výhodou a důvodem, proč je snow-cat lyžování tolik populární, je však jeho cena – oproti klasickému heliskiingu poloviční až třetinová. Lyžařský den obsluhovaný rolbou vás a každého z vašich asi 10 spolujezdců přijde na zhruba 250 dolarů – typický ekvivalent ceny týdenního skipasu v běžném americkém středisku. Bude zajímavé sledovat, jak rychle se tento fenomén rozšíří přes oceán do našich kontinentálních Alp. O tom, že se tak stane, nepochybuji. Prvním a zatím jediným evropským následovníkem, o kterém vím, je rakouský Kitzbühel.
Levný nebo kvalitní?
Tak jako téměř ve všech aspektech našeho života, i v heliskiingu platí, že peníze kupují kvalitu. Ne vždy bývá dobrým nápadem lovit v těch nejlevnějších vodách. Zde je pár důvodů proč. Heliski firmy operují na svém státem exklusivně přiděleném území, do kterého nesmí létat nikdo jiný. Drahé heliski společnosti tak mají k dispozici nejrozsáhlejší plochy – nikdy u nich nepojedete stejnou trasu dvakrát, žádné čas konzumující a namáhavé traverzy, vždy bude k mání vhodný typ terénu pro vaši výkonnostní úroveň, a na jaře nebudete hoblovat zrána přimrzlou krustu na jižních svazích – vždy se někde najdou slunci neexponované prašanové průjezdy. Velké (a drahé) společnosti mají k dispozici více helikoptér, malé a levné obvykle jednu. U drahých firem tak helikoptéra slouží pouze vaší skupině, u levných obsluhuje skupiny tři nebo čtyři – což prakticky znamená více čekání a méně lyžování, než byste si přáli, a navíc ne vždy na panenských svazích (skupiny se střídají v pořadí). V neposlední řadě, velké společnosti zaměstnávají výhradně ty nejlepší heliski průvodce.
Kvalitní průvodce alfou a omegou
Kvalitní průvodce je kritickým předpokladem příjemného a zejména bezpečného heliski lyžování. Takový pracuje v dané oblasti ideálně už řadu dlouhých let, a pohybuje se v ní na lyžích každý den. Intimně proto zná každý místní kout, stejně dobře jako jeho historii co do povětrnostních i sněhových podmínek. Zná, které svahy jsou náchylné k lavinám a za jakého počasí. Ví, jak a kde potenciální laviny otestovat, eventuelně je spustit – lyží či odstřelem. Je v neustálém rádiovém kontaktu s helikoptérou, ubytovací chatou, místními meteorology i záchranáři. Vždy dokáže nalézt ty nejlepší sněhové podmínky a na nejvhodnějším svahu. Kvalitní průvodce nikdy nebude ve vaší skupině dominantní postavou – borcem, který toho nejvíc zná a umí a musí to dát všem najevo. Naopak, trasy se přizpůsobují vždy nejslabšímu lyžaři ve skupině (proto je vhodné, aby byla výkonnostně stejnorodá). Dobrý průvodce se před každou jízdou ujistí, že všichni mají zapnuté své lavinové vysílačky a každému, kdo vypadá nesvůj, nabídne okamžitý transport zpět na základnu. Takový vás každé odpoledne dopraví zpět na chatu v bezpečí a nabité příjemnými zážitky.
Umíte padat?
O tom, proč je tak důležité mít skutečně DOBRÉHO heliski průvodce a jak se takový pozná, byla řeč v předešlém článku. Dobrý průvodce má na srdci spoustu věcí, které vás chce buďto naučit anebo se ujistit, že je budete mít pod kontrolou. Jednou z těch opravdu důležitých při heliskiingu je zvládat své pády. Padáme naprosto každý, či nám pád hrozí – nezávisle zda sami o sobě přemýšlíme jako o novici, letitém expertu nebo kýmkoli mezi tím. Na naprostou většinu pádů zapomeneme prakticky hned, jak vstaneme a oprášíme ze sebe kompromitující bílé důkazy – dolů k vlekům už přijíždíme samozřejmě pouze poprášeni zbytky našich ostře krájených oblouků. Čas od času však lyžujeme za takových terénních/sněhových/povětrnostních podmínek, při nichž v kombinaci s vysokou rychlostí by spadnout zřejmě znamenalo po úvodním nárazu být smýkáni a unášeni momentem pohybu stovky metrů kolmo či šikmo dolů ze svahu. O tom, že v průběhu této „druhé fáze“ pádu lze přijít přinejmenším ke stejným (pokud ne větším) újmám, jako při „úvodním“ nárazu, o tom netřeba pochybovat. Kdyby neexistovala jednoduchá technika, jak tuto letovou/kluznou fázi pádu zkrátit na minimum a co nejříve ji ukončit! Každý dobrý instruktor vás takovouto fintu touží naučit, neovládáte-li ji už.
Tato technika pracuje na jakémkoli typu sněhu – od hlubokého prašanu, přes firn a tvrdou pistu, až po ještě tvrdší led a na svazích jakéhokoli sklonu. Čím prudší svah, tím má klouzající tělo větší tendenci akcelerovat – proto je důležité reagovat co nejdříve. Ve většině těch opravdu krkolomných pádů ve vysoké rychlosti ztratíte obvykle obě lyže. Můžete se jen modlit, abyste neměli už ani hůlky (viz má úvaha na jiném místě). První důležitou věcí, o kterou se v pádu postarejte, je přetočení a nasměrování polohy vašeho těla tak, abyste klouzali nohama směrem dolů, a nikoli hlavou. Zespodu může kdykoli přijít nečekaná fatální překážka v podobě skály, kmenu či jiné osoby. Hlava proto musí jít nahoru jako první věc. Ihned poté se překulte na břicho – nyní tedy svištíte dolů ze svahu po břiše a nohama napřed. Jakmile jste v této poloze, napružte se v celé své délce od paty až k hlavě a současně vzpřimte ruce kolmo k tělu – lidově řečeno, udělejte klik a tuto pozici držte, stále napružení na maximum. Věřte nebo ne, v prašanu zastavíte téměř okamžitě, na ledu o pár metrů dál.
Potom už jen zbývá najít své ztracené lyže. Na tvrdé pistě není co řešit, vidíte je hned. Je-li to v hlubokém prašanu, začnete systematicky hledat od místa, kde jste přistáli, směrem nahoru k místu pádu (vše je v hlubokém sněhu snadno čitelné). Máte-li k dispozici jednu lyži, vezměte jí špičkou nahoru a patkou ve sněhu zkoumejte, zda nenarazíte na ztracenou lyži následujícím systémem: nejprve vodorovnými čarami po vrstevnici zhruba po půlmetru až tak daleko, kam dosáhnete z jednoho místa. Poté stále ze stejného místa zkoumejte stejný prostor kolmo napříč – budete vytvářet jakousi síť, ve které vám ztracená lyže nakonec uvízne, budete-li mít systém a trpělivost. Nejhorší co můžete udělat, je bezhlavě na náhodu začít hledat tu a tam a rozdupat si chaoticky celé své „místo činu“ – v takovém případě se pro lyži vraťte znovu na jaře. Systémem sítě a postupného směru odspoda nahoru vám lyže nemůže uniknout. Obvykle ji naleznete dříve než čekáte, jelikož prázdná uvolněná lyže často cestuje dobrý kus po spádnici sama ještě poté, co vás opustila. Nemáte-li ani jednu lyži, dělejte výše popsané obrácenou hůlkou (či vypůjčenou lyží/hůlkou).
Hole v ruce vs. holé ruce
Už jsem si zvykl na to, že čas od času mi v našich resortech dole u vleků někdo okomentuje mé hůlky, (záměrně) zbavené poutek. Jezdím tak pořád a zcela vědomě. Poslední co totiž chci při nějakém opravdu zlém pádu ve vysoké rychlosti, je mít své ruce „vylepšeny“ půldruhého metru dlouhými protézami. Krom výchovného výprasku takouvou hůlkou v průběhu pádu hrozí i její zachycení za cokoli a následná zlomenina či vykloubení čehokoli od palce po rameno. Platí na rychlé pistě, dvojnásob v hlubokém sněhu, a trojnásob v hlubokém sněhu v lese – plném stromů, klacků, pařezů. Nikdo už nespočítá, kolik obětí lavin do nich bylo vtaženo za hůlky připevněné ke svému zápěstí. Anebo kolik jich mohlo být z laviny zachráněno, pokud by měl nešťastník v kritickém okamžiku volné ruce k vytvoření si vzduchové kapsy. Samozřejmě, tento přístup si žádá elementární „ukázněnost“ nepouštět se hůlek při každém lehkém pádu – nýbrž pouze tehdy, kdy jde příslovečně do tuhého. Snadno lze natrénovat – jak jinak než držením holí bez poutek na pistách a posléze všude jinde. Pouze má osobní teorie, kterou na nikoho netlačím. Nemohu se však ubránit analogii, kolik škod coby vedlejšího produktu páchaly před dvaceti a více lety tolik rozšířené lyže připevňované pásky ke kotníkům, suplující tehdy dnešní brzdičku. Brrr. Dopřejete-li si někdy lyžování z vrtulníku anebo rolby v Americe, vemte jed na to, že kromě širokých „fat boy“ lyží vyfasujete automaticky též – bingo! Hole bez poutek. Nechoďte je reklamovat, mají tam všechny takové a dobře ví proč.
Značky lyží
Ačkoli jsou běžné americké půjčovny lyží plné domácích značek K2, Volant a Olin, naprostá většina tamních heliski operátorů dává přednost výhradně evropským výrobcům. Poskytnout klientům speciální široké lyže do prašanu je v heliski byznysu samozřejmým standardem, započítávaným již do ceny lyžování. Každý heliski operátor bývá obvykle smluvně vybavován jedinou značkou (a často i typem) lyže, avšak v bohaté škále délek a v nekompromisně bezvadném stavu. Heliski a snow-cat provozovatelé, se kterými jsem osobně přišel do styku, preferovali prašanové speciáky Volkl (Explosive a Vertigo) a Rossignol (legendární Bandity), méně častěji pak široké Atomiky (Powder Plus). Po amerických značkách v lanovkami neobsluhovaných terénech ani vidu.
Heliskiing v severní Americe
Nikde ve světě není heli lyžování tak rozšířené jako na severoamerickém kontinentu. Heliskiing tu poskytuje cca 50 provozovatelů, zhruba stejné množství firem pak nabízí lyžování z rolby. Provozovatelé mají rozděleno prakticky celé lyžovatelné západní pobřeží, americkou i kanadskou část Skalistých hor i nepředstavitelně rozlehlé terény na Aljašce – počítající se mnohdy v tisících čtverečních mil na jednoho operátora. Vybraní významní provozovatelé: High Mountain Heli-Ski létá v náročných terénech Jackson Hole za $650/den; www.heliskijackson.com. Sun Valley Heli-Ski operuje na území scénických pohoří Pioneer, Smoky a Boulder za $1,000/den; www.svheli-ski.com. Kanadské RK Heli-Ski patří zhruba 700 čtverečních mil v oblasti Panoramy, Purcellské pohoří s celkem asi 150 alternativami sjezdů. $600/den nebo $1,700 za 3 dny; www.rkheliski.com. Největší světový operátor, kanadský CMH Heli-Ski nabízí heliskiing již 35 let v celkem 12 oblastech Britské Kolumbie na celkem 16,000 km2 (tj na ploše větší, než třetina Švýcarska!). 3 dny za $3,000, týden za $6,000. Za své peníze zde dostáváte maximální luxus a nejvyšší možnou profesionalitu – osobně doporučuji; www.cmhski.com. Tulsequah Heli-Ski v kanadské Britské Kolumbii nabízí týden s garantovaným minimem 35 vertikálních km a exklusivní helikoptérou pro skupinu za $6,000; www.tqhheliskiing.com. Alaska Rendezvous létá v rozsáhlé Thompsonské oblasti severně od Valdez, za den zdoláte 10 vertikálních km a zaplatíte okolo $800; www.arlinc.com.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2003