Patnáctikorunový kanadský i americký dolar (čeká je snad někdo ještě levnější?), zrušená vízová povinnost, transatlantické letenky stále ještě na historicky nejnižších cenách. Horské resorty vybaveností rozvinuté až k samé hranici myslitelných možností (občas, podezírám, až za ni), nastupující hospodářskou recesí ceny tlačené dolů, poslední sezóna pro USA nejúspěšnější v historii (poprvé překonána hranice 60 milionů dosažených lyžařských dní).
Pokud jste si kdy pohrávali s myšlenkou aspoň jednou za život si lyžařskou Ameriku vyzkoušet, a nynější podmínky vám stále nepřipadají dost příznivé, zkuste si upřímně odpovědět, v čem by ještě měly být realisticky lepší. Můj soukromý tip zní, že tak výhodně jako letos se už na lyže za oceán dlouho (pokud vůbec kdy) nedostaneme. Rozhodně ne za rok – v olympijském roce – kdy čekejme výrazné zdražení čehokoli turistického, a zřejmě nikoli jen v Kanadě. Kdoví, zda se letos nedíváme na historické cenové dno, na které už budeme jen a jen vzpomínat.
Mimochodem, zmiňujíc historii; jak dobře znáte tu americkou – lyžařskou? Pro případ, že se rozhodnete za oceán za sněhem vyrazit, třeba by vás můj následující pokus o stručný lyžařský dějepis mohl zajímat.
Předválečné lyžování
Úzká prkýnka přinesli na americký kontinent, podobně jako i do jiných koutů světa, přistěhovalci ze Skandinávie. První zmínka o lyžování (tehdy ještě pod norským názvem „idraet“) se datuje z roku 1841. Tehdejší lyžování se podobalo spíše turistické chůzi na lyžích, do více sjezdařské podoby se začalo vyvíjet až na počátcích 20. století. První organizovaný lyžařský klub vznikl v Kalifornii v roce 1867 (La Porte), první známý vlek v kalifornském Johnsonville v roce 1881, kdy se lyžaři nechali vyvážet na kopec v šachetních vozících po kolejích tamního rudného dolu.
Zájem o lyžování se začal poprvé výrazněji zvedat po americké olympiádě v Lake Placid v roce 1932. Tehdy se místní bohatý dopravní magnát W.A.Harriman rozhodl využít rostoucího zájmu o lyžování nápadem vystavět v horách opulentní, prestižní zimní středisko, kam by majetní obyvatelé z celé Ameriky cestovali po (jeho) železnici, týden či dva bydleli v (jeho) hotelech a lyžovali na (jeho) svazích. K vyhledání té nejvhodněší oblasti si z Evropy najal proslulého rakouského lyžaře Schaffgotsche, který mu poblíž města Ketchum ve státě Idaho takové místo v roce 1935 našel. Již o rok později tam tedy otevřelo účelově noblesní zimní středisko Sun Valley s první sedačkovou lanovkou na světě, které si od svého počátku dalo do sloganu, že je Svatým Mořicem Ameriky. Dva roky poté, v roce 1938, protřelý obchodník Harriman zavedl do oblasti i letní aktivity jako tenis, golf, rodeo, plavání, rybaření a turistiku, čímž se ze Sun Valley stal první světově proslulý celoroční resort. Idylické časy však měly velmi krátkého trvání – další rozvoj lyžování v Sun Valley, stejně jako kdekoli jinde, přerušila už v roce 1939 druhá světová válka.
Desátá horská
V průběhu války byla americkou armádou v roce 1943 založena legendární a pro budoucí rozvoj amerického lyžování klíčová Desátá horská divize (10th Mountain Division) – elitní lehká pěchota sestavená z asi 14 tisíc mužů, trénovaných k boji a přežití v těch nejdrsnějších klimatických podmínkách. Patřili do ní mimo jiných i ti nejlepší američtí lyžaři a horolezci své doby. Divize byla po válce rozpuštěna a její novodobá verze znovuzaložena na konci osmdesátých let, aby byla m.j. nasazena v operaci Pouštní bouře v Perském zálivu.
Původní Desátá horská byla povolána do ostré akce až poslední rok války v lednu 1945 v horách na severu Itálie, odkud se jí podařilo vytlačit nacisty zpět do jejich pevností v Bavorsku. Při této drsné operaci přes 900 příslušníků divize ztratilo své životy. Zbylí členové se vrátili do Ameriky plni vášnivé chuti k životu a s vírou, že nic pro ně nemůže být překážkou. Zhruba dva tisíce členů Desáté horské se pak v prvních poválečných letech podílelo na založení či provozu celkem sedmdesáti skiareálů v USA a Kanadě – včetně téměř všech dnes nejproslulejších od Kalifornie, přes Skalisté hory až po východní pobřeží kontinentu.
Zlatá éra
Lyžování v Americe začalo v padesátých letech opět vzkvétat a prudce se rozvíjet. Olej do plamenů zájmu o sport přilily úspěšné olympijské hry v kalifornském Squaw Valley v roce 1960. Lyžaři se již v té době počítali v milionech, nově vznikající skiareály ve stovkách, a na konci šedesátých let tržby v lyžařském průmyslu poprvné přerostly přes miliardu dolarů. V tu dobu zavětřily svou příležitost první nelyžařské konglomeráty a začaly skupovat horské resorty za milionové ceny. Včetně například proslulé filmové společnosti Twentieth-Century Fox, která v tom období koupila (aby se jej později zbavila) nově vznikající letovisko americké smetánky, Aspen. Málokdo též ví, že v šedesátých letech usilovala The Walt Disney Company o vybudování opulentního lyžařského střediska v horách mezi Los Angeles a San Franciskem, s pompézní falešnou alpskou vesnicí na úpatí ve stylu Main Street z jejich prvního kalifornského Disneylandu. Vláda nakonec realizaci tohoto megaprojektu na nátlak ochranářů i místních obyvatel nepovolila, což byl pro společnost impuls k tomu, připravené prostředky a kapacity investovat do výstavby jejich druhého parku Disney World Resort na Floridě (1971).
Lyžařská střediska v tomto období prožívala své zlaté časy. Horská městečka byla nefalšovanými útočišti sníh nade vše milujících lidí prchajících sem z hektických metropolí, oplývala spoustou kreativních duší, pulsovala životem a ryzí přátelskou atmosférou. Brzy začalo být obtížné se do nich natrvalo dostat, a jakmile se to někomu podařilo, nebylo snadné vydělat si zde na solidní živobytí. Lidé, kteří do hor přicházeli, se obvykle museli (a byli ochotni) vzdát svých původních kariér, výměnou za kouzlo hor a lyžařské svahy na dohled, a sahali po jakékoli práci, která se vyskytla. V té době umývalo nádobí, obsluhovalo vleky či roznášelo jídlo zřejmě nejvíce akademiků v historii lidstva. Nic z toho pro ně nebylo překážkou – na čem jim opravdu záleželo, byla jedna velká rodina spřízněných lyžařských duší, jíž byli součástí. A pochopitelně hory, v nichž trávili polovinu každého dne.
Konec časů
Začala se psát osmdesátá léta a tok peněz od finančně silných korporací do hor stále sílil. Pro stále víc obyvatel, zejména těch nově příchozích, přilákaných novými investicemi, začalo být vydělávání peněz v horách stejně důležité jako lyžování, mnohdy důležitější. Horská města silně ekonomicky rostla a kolotoč začal nabírat na obrátkách: čím víc lidí toužilo ochutnat magickou příchuť života v horách, tím víc peněz se dalo vydělat na uspokojení jejich životních potřeb. Rozvoj horských středisek přestal být nevinným vedlejším produktem provozování vášně lyžařských nadšenců; stal se sám o sobě cílem. Zlatý věk lyžování spěl neodvratně ke svému konci.
V devadesátých letech již korporace vlastnily většinu severoamerických hlavních středisek a zažívaly finanční žně. Ekonomika tažená falešně rostoucím akciovým trhem vzkvétala. Do svých nejproduktivnějších let dospěla početně silná poválečná babyboom generace, v pulsující ekonomice velmi dobře vydělávající a také dědící – v dlouhodobém průměru zdědí či zdědil každý z babyboomerů téměř 100 tisíc dolarů. V té době už nějaký čas platilo za nejžádanější symbol společenského postavení vlastnit druhý dům či byt. Lepší okolnosti si snad developerské korporace v horských střediscích ani nemohly přát.
Bariéry bránící přílivům mas lidí do hor se začaly stále víc zvedat: stavěly se nové dálnice a letiště, a rozšiřovaly ty již postavené. Dostat se nahoru do středisek a zase pryč dolů bylo snažší a rychlejší. Masy lidí odevšud z nížin, které to nikdy předtím nenapadlo, byly najednou zlákány vidinou vlastnit své horské bydlení. Hory se plnily novými lidmi, ti si s sebou přinášeli a nahoře utráceli další a další peníze, jejichž šustot lákal další nové davy. Všichni chtěli v horách nové věci. A tak dnes najdete v amerických horských střediscích nonstop otevřené supermarkety a multikina, fastfoody, banky, a v ulicích jezdit dlouhé limuzíny.
Quo vadis?
Lyžování samotné se v amerických horách dostává v pořadí důležitosti rok od roku níž. Samotná střediska se již nesnaží lidem prodávat zimní aktivitu lyžování, nýbrž celoroční, čtyřsezónní koncept; a příliš je netrápí, lyžují-li vůbec či ne. Vyjádřeno marketingovým pohledem a bez obalu: pomocí reklamních obrázků nedotčené horské přírody a naaranžovaných momentek sportovních manekýnů v předstírané akci prodávají lidem svou realitní výstavbu. Developeři trvají na tom, že co se v horách jejich přičiněním děje, je dobré – dobré pro každého. Že pomáhají přilákat více turistů v návštěvnicky slabých obdobích na začátku a konci sezóny, že proměňují horské Zapadákovy v noblesní celoroční střediska a každému z místních tím pomáhají vydělat víc peněz. To má být v jejich mluvě chápáno jako ona dobrá věc.
Jedno je jisté – lyžování jako takové, ač vlastně už dlouho není středobodem resortů, bývá v severní Americe téměř vždy excelentní. To vás zklame málokdy. Jak se vám budou líbit či nelíbit ostatní okolnosti poté, co své lyže či prkno vyzujete, zda vše okolo budete vnímat jako dobrou věc, či ne-zas-až-tak-dobrou, to je na vás samotných a na tom, jakýma očima a jak pozorně se budete kolem sebe dívat. Poučení si lze vzít téměř ze všeho, s čím se v Americe potkáte – o tom jsem přesvědčen. Nakonec, aby jakákoli cesta přes půl světa měla pouze jediný – byť lyžařský – rozměr, to by byla tak trochu škoda, souhlasíte?
Kultovní desítka severní Ameriky:
Sun Valley, Idaho – zde to všechno v roce 1936 začalo. Zapadlý resort (nejbližší velké letiště Salt Lake City je odsud 500 km daleko) je dodnes mekkou vyšší společnosti. www.sunvalley.com
Squaw Valley, California – dějiště zimní olympiády 1960 na dohled legendárního jezera Lake Tahoe s množstvím dalšího lyžování všude kolem něj. Relativně blízko San Francisca a Los Angeles. www.squaw.com
Vail, Colorado – obrovský resort, vlastně největší jednotlivý kopec v Americe (větší je pouze Whistler-Blackcomb, což jsou technicky kopce dva). Též nejdražší skiareál světa. Z letiště Denver 160 km. www.vail.com
Aspen, Colorado – po Sun Valley druhé (anebo první?) americké středisko společenské smetánky. Oblast tvoří čtyři blízké, avšak nepropojené resorty na společný skipas: Aspen, Snowmass, Buttermilk a Highland. Nejbližší letiště Denver, 330 km. www.aspensnowmass.com
Deer Valley, Utah – jedno z nejvíce noblesních středisek s neuvěřitelnou spoustou uniformovaného personálu všude, kam se podíváte. Žehlí tu údajně nejlepší manžestr na světě a nepouští na něj snowboarďáky. 55 km ze SLC. www.deervalley.com
Jackson Hole, Wyoming – hluboký prašan, volné terény, skály a strmé svahy. Tomuto resortu přezdívají Chamonix Ameriky. 450 km ze Salt Lake City. www.jacksonhole.com
Killington, Vermont – největší areál východního pobřeží. O co menší nadmořská výška (1200 m), o to větší mráz. Obvykle též betonový technický sníh. 270 km z letiště Boston. www.killington.com
Whistler, British Columbia – největší horské středisko severní Ameriky stále stavebně roste díky blížící se olympiádě, jejíž téměř veškeré lyžařské soutěže jsou naplánovány právě sem. 150 km z letiště Vancouver, 250 km ze Seattlu. www.mywhistler.com
Banff, Alberta – zde můžete lyžovat v možná nejkrásnější části zeměkoule. Ať už u lanovkami obsluhovaného Lake Louise, nebo z helikoptéry po okolních svazích. 130 km z Calgary. www.skibig3.com
Tremblant, Québec – frankofonní, kulturně naprosto odlišný kus severní Ameriky s asi stovkou skiareálů v okolí 120 km vzdálené metropole Montrealu. Tremblant je z nich nejznámější. www.tremblant.com
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2008