Zatímco v poválečném Československu utahoval závity svých šroubů komunistický teror posílající neznámé táty od rodin i hokejové šampióny do jáchymovských koncentráků smrti, za velkou louží se v té samé době odehrával život z jiné planety.
Ve Vermontu padesátých let se shromažďovala velkolepá lyžařská okázalost prudce bohatnoucí Ameriky. V roce 1959 tam založil nový skiresort Sugarbush pan Damon Gadd, dědic zámožného newyorského a havajského developera. Nové středisko jako první v Americe představilo kontinentu italskou dvoumístnou kabinku (hravě nazvanou Sugarbus), sedačkové lanovky dostaly do té doby Američanům neznámé bezpečnostní zábrany, lyžařská škola evropské instruktory a chata pod kopcem noblesní koktejlový klub anglického střihu.
Učebnicový představitel tamní zlaté mládeže Gadd (má-li tedy zlatá mládež nějaké místo v učebnicích) obratně využíval svých silných vazeb na newyorskou a bostonskou high society a jeho středisko se stalo exkluzivním útočištěm východopobřežní smetánky. Dámy sošných figur se na svazích předváděly ve vysokých kožešinových čepicích a honosných soupravách jedné dosud málo známé evropské značky s Bé v kroužku.
Bognerovy nové šponovky byly na svou dobu co sexy – byly doslova erotické. Poprvé v historii mohly být v zimě zviditelněny křivky dámských boků a okolních partií. Americká poptávka rodinnou manufakturu z Bavor zahltila natolik, že se její majitel v druhé polovině šedesátých let na čas do Vermontu přestěhoval. Tamní lyžařské stráně zažily invazi do té doby nevídaných odstínů jako fialková, meruňková nebo limetková; Bognerovky se prodávaly po nekřesťanských padesáti a více dolarech a oblékaly je například Marilyn Monroe, švédská herečka Ingrid Bergman nebo norský idol Stein Eriksen. Sporadicky lyžující velkotovárník Henry Ford si objednal patnáct párů.
Jiného Newyorčana, Buddyho Bombarda, si jednou v jeho dvanácti posadila přiopilá matka k domácímu pohovoru: „Buddy, život je strašně krátký. Vyhledávej nebetyčná dobrodružství.“ Poslušný jinoch si proslov vzal k srdci; druhý den zmizel z domova a pár následujících let se potloukal po palubách zaoceánských lodí.
Když dospěl, vrátil se na pevninu a založil pompézní skibusovou dopravu mezi New Yorkem a sugarbushským skiresortem – nápad, jaký do té doby nikdo na východě Ameriky nedostal. Součástí $25 jízdenky byl uvítací koktejl, večeře a víno. Když se jej noviny ptaly, kdo že jsou jeho zákazníci, Buddy bezelstně odtušil: „Neberu nalitý, násilníky a pak ty, co mají hluboko do kapsy nebo jsou beznadějně neatraktivní.“
Buddy si svou dopravní službu, nazvanou Chalet Ski Club, nechal zaregistrovat u známého newyorského advokáta J. J. McKeevera. Ten, sotva se za Buddym zvenčí zavřely dveře jeho patentové kanceláře, si okamžitě založil stejnou službu z Manhattanu do vedlejšího vermontského Stowe. Autobus plnil svými klienty z řad bankéřů, makléřů z Wall Streetu, designérů a umělců, jimž se stejně jako právníkovi nechtělo řídit a zůstávat zbytečně střízliví.
Dámy si na víkendové lyžařské výlety vozily kufříky s vysokými parukami od hříšně drahých neworských kadeřníků, módními roláky a pastelově barevnými svetry z nově o překot se vyvíjejících umělých vláken. Pod vypasované šponovky se učily nosit nenápadné tenké dlouhé prádlo, jež by je ve vermontských mrazech trochu zahřálo, ale současně nechalo na pokoji jejich siluetu. Veškeré oblečení na svah i na večerní zábavu měly pečlivě barevně sladěno.
Bognerovy lyžařské šponovky pronikly i do slavného dobového Jamese Bonda (1969). Oblečení vypadalo tak dobře, že spousta lidí začala jezdit do středisek jen se v excentrických outfitech ukazovat a být součástí flámů, aniž by vůbec měli zájem vystrčit nos na studený vzduch.
Ti, kteří na drahé Bognerky neměli, a přesto chtěli vypadat neteplákově, oblékali si do vlhka a mraziva lyžařského dne texasky s rizikem souvisejících následků. Náhlá všudypřítomnost džínoviny na zasněžených svazích přivedla jednu mladou lyžařskou hipízačku ze Squaw Valley, Mary Ann Buxton, k napohled potrhlému nápadu: pokud by se džínovina zateplila a izolovala proti vlhku, lyžařský svět by mohl poznat novou – westernovou – módní vlnu.
Tou dobou Mary Ann prodávala v lyžařském krámku ve Squaw, a co náhoda nechtěla: jednoho dne se v obchodě zastavil Tom Austin, prezident produktové divize Levi Strauss, aby si koupil kompletní lyžařskou výbavu pro sebe a rodinu. Pochopitelně od dívky slyšel o jejím nápadu a pochopitelně se mu zalíbil(a). Rok spolu projekt plánovali, následující rok (1976) nechali vyrobit zkušební kolekci, kterou poslali do pěti obchodů po Americe plus do známého manhattanského obchoďáku Saks Fifth Avenue.
Westernové oblečení se vyprodalo a na následující sezónu se přichystala oficiální kolekce Ski Levi’s distribuovaná do specializovaných lyžařských krámků po celé Americe. Oblečení Levi’s nevybavoval svými kloubouky nikdo menší než Stetson.
Jenže co náhoda nechtěla podruhé: za další dva roky byla v rámci firemní reorganizace Austinova divize zrušena. Levi Strauss ještě dostál kontraktu vybavit americké sportovce na dvě olympiády v letech 1980 a 1984, lyžařská westernová řada však odchodem Toma Austina na konci sedmdesátých let zmizela ze světa.
Ne tak ze vzpomínek mnoha tamních babyboomerů. Ten z nejslavnějších, vermontský rodák, mistr světa a olympijský vítěz Billy Kidd, lyžuje ve stetsonu dodnes.
