Tak já nevím. Při tom množství různých a přitom stále stejných vtípků na příchod k nebeské bráně – lze se někdy ve slabé chvíli vyhnout představě, jak to bude na naší vlastní cestě tam? Mě takové myšlenky dostihly včera, když jsem v novinách zas našel ten už stokrát omletý komiksový námět.
Zalíbil se mi nápad, že se svým představám protentokrát nebudu bránit; ba naopak že jim pomůžu. Nalil jsem si a šel se posadit ven do zahrady pod smrk, do divně nezimního tepla předvánoční noci.
A navodil si ten obraz.
Teda nevím, kolik lidí si v takových představách není jisto, kterým z horně-dolního, severo-jižního směru ve svůj den pocestují. Sotva jsem to začal řešit já, přetnul mi myšlenky hlas silný a vlídný zároveň, mluvící jen ke mně.
„Tedy byla to fuška, Tome. Museli jsme ohnout dost zásad a přivřít oči včetně toho třetího, abys tu teď mohl stát. Ale když už tu jsi, chci ti vysvětlit, jak to tu chodí. Tohle je totiž místo věčné radosti a potěšení, a je jen na tobě, co si zvolíš, co bys chtěl zažívat, donekonečna. Takže, Tome?“
Můj hlas byl tak silný a rozhodný, a slova tak připravená, až mě to překvapilo.
Ráno by se mi líbilo začít dobrým kafem a třeba ledovým pomerančovým džusem, tak jsem to míval vždycky rád. Taky bych chtěl mít silný a hbitý tělo, co jsem měl tam, však víte. Abych mohl dělat všechno, co se mi zlíbí a na co jsem byl zvyklý – a spousta z toho si pořádnou páru a výdrž vyžaduje. A jasně že bych chtěl mít přiměřeně bystrou a hlavně svobodnou mysl, abych si mohl dělat, myslet a vyjadřovat, co si svobodně zvolím.
„Žádný problém, Tome. Dál?“
Rád bych měl kousek země sám pro sebe; kde bych mohl cítit vůni jarní hlíny, chodit v chladné trávě, pozorovat včely, cítit vůni pryskyřice z čerstvého dřeva. Dělat dříví, seno, sázet, plít, pečovat, sklízet, nechat se překvapovat, nechat se učit. Sledovat západy slunce. Dívat se do nočního ohně.
Rád bych dál zažíval ten pocit zavřít oči a nastavit tvář slunci, a taky cítit vítr v zádech. Nechat se bičovat sněhovou bouří, jít běhat v dešti do lesa, anebo se v něm posadit ven pod střechu s knížkou v ruce. Chtěl bych zažívat pohádkově zasněžené dny, ale i všechny ostatní. Všemi smysly vnímat divoký horský potok, mech, borůvčí, lesní balvany.
Chtěl bych slyšet děti bezstarostně se smát, chtěl bych slyšet spokojené kočičí předení, ptačí zpěv, vidět kroužit orly. Chtěl bych spatřit úsměvy lidí, které sám rozesměju. Chci dál vnímat ten magický magnetismus mezi mužem a ženou, a zůstávat ve hře. Chci být v kontaktu s těmi, co o kontakt stojí, a předávat si vzájemně moudrosti, zkušenosti, pravdy. Trávit čas tak, že nás to vzájemně obohatí. Pořád se chci učit.
Současně – nevím jak to tu Pane chodí – ale nerad bych potkával ty zástupy hloupých a zlých ani tady. Nevím čím to je, ale jak jsem je nesnášel tam, stejnej pocit se mě drží i teď. Taky – rád bych zůstal zdravej, ale ne možná úplně a bez námahy. Abych si svýho zdraví mohl vážit, víte? A vůbec, týká se to všeho. Rád bych fajn jídlo, ale ne hojnost. Nechci nic snadno a zadarmo, bez zásluhy. Potřebuju mít pocit uspokojení z toho, když něco dosáhnu. Pocit, že se dál vyvíjím, dál rostu, dál jakoby stoupám po schodech. Šlo by to tak, nemít ani tu žádný koláče bez práce, smět si klást cíle?
„Mám zapsáno. Je to všechno, co bys rád, než tě pustím dovnitř? Anebo ještě něco?“
McDonald’s tam u vás mají taky drive-thru? Jen žertuju, Pane.
Snad jenom, víte… co tam dole ty stínaný hlavy, rozbušky přikurtovaný na břiše, ty salvy do dětí, to okrádaní starých a bezbranných, ta bezohlednost a sobectví všude…
„Vím. Pracujeme na tom“, přerušil mě hlas.
A jakoby vytrhl ze snění.
Procitl jsem zpět na lavičce pod smrkem, v čerstvě studeném poryvu větru nezimně teplé noci.
A já si znovu – teď jen nějak nově a silněji – uvědomil to, co už dávno dobře vím. Ale co si přesto stále snažím připomínat a nepřestávám za to děkovat.
Všechna přání – do jednoho – co jsem si objednal u nebeské brány, všechna mám to požehnání užívat si už léta tady, na zemi. Do jednoho všechna. Přesně jak je chci a přesně kdy je chci. Prožívám si tu své Nebe na zemi. Dobře to vím.
Možná jste součástí mého zdejšího Nebe. Děkuju vám za to, pokud to tak je. Kéž bych já kdy zlomkem něčeho svého přispěl k Nebi vašemu.
Tom