Postavit dům bývá jedním z největších životních cílů. Nejde jen o cihly, beton nebo architekturu; je to představa budoucnosti, kterou si člověk postupně vytváří pro sebe i svou rodinu. Jenže někdy se ukáže, že nejtěžší nebylo dům postavit – ale dočkat se života v něm.
Domov obrazem budoucnosti
Lidé si odjakživa stavěli domy s představou, že jednou zpomalí. Že po letech práce přijde čas, kdy budou moci konečně bydlet tam, kde chtěli, dívat se z oken na krajinu, kterou si vybrali, a sledovat, jak v jejich domově vyrůstají děti i další generace.
I proto bývá stavba domu víc než stavební projekt – je to dlouhodobý závazek vůči budoucnosti. Každé rozhodnutí, každá investice i každý kompromis vycházejí z jednoduché víry, že čas, který člověk do svého vysněného domova vložil, mu jednou vrátí možnost v něm skutečně žít.
Jenže osud podobné dohody neuzavírá.
Historie zná překvapivě mnoho lidí, kterým bylo dopřáno svůj sen uskutečnit, ale už ne dost času, aby si jej naplno užili. Někdy do jejich života vstoupila válka. Jindy politický převrat. Předčasná smrt nebo jiná událost, kterou nemohli předvídat. Dům zůstal stát – jen jeho majitel v něm přestal být doma.
Příběhy, které následují, vznikly v různých zemích i různých dobách. Přesto je spojuje stejná životní zkušenost.
Vila Marta: Sen bankéře Šimka
Když si písecký bankéř Jaroslav Šimek ve dvacátých letech nechal postavit vilu Marta, nešlo o prvoplánovou demonstraci bohatství; především to měl být rodinný domov. Místo, kde bude jeho žena Marta i obě dcery žít život, pro který dlouhá léta pracoval.
Sen se podařilo naplnit. V příkrém svahu nad řekou Otavou vyrostla velkorysá vila, která svou architekturou i polohou patřila k nejvýraznějším rodinným domům tehdejšího Písku. Z jejích oken se otevíral výhled na řeku i město a všechno nasvědčovalo tomu, že po letech úsilí konečně přišla chvíle přestat budovat a začít prostě žít.
Právě tehdy se ale příběh začal lámat.
Na konci druhé světové války Jaroslav Šimek tragicky zemřel a tak se muž, který vilu postavil jako vysněný domov pro svou rodinu, nedožil ani poválečných let. Po komunistickém převratu přišla další rána; do vily byli z rozhodnutí národního správce nastěhováni cizí lidé a rodině zůstala jediná místnost. Když v roce 1950 emigrovala starší dcera Marta, perzekuce rodiny ještě zesílila. O dva roky později byly mladší dcera Dagmar i její matka zatčeny, odsouzeny a přišly i o zbytek rodinného majetku.
Vila Marta se stala splněným snem jen na krátkou dobu. Místo, které bankéř Šimek vybudoval pro svou rodinu, se brzy proměnilo v tiché svědectví událostí, které už nikdo z jejích obyvatel nemohl ovlivnit.
Vila Tugendhat: Budoucnost, kterou zhatila válka
Jen o několik let později vznikal v Brně jiný dům. Vila Tugendhat se stala jedním z vrcholů moderní světové architektury; její skutečný význam však neleží jen v tom, že ji navrhl Ludwig Mies van der Rohe. Pro Gretu a Fritze Tugendhatovy to byl především domov – místo, kde chtěli vychovat své děti a prožít budoucnost, kterou si společně vysnili.
Do vily se nastěhovali v roce 1930. Už tehdy bylo zřejmé, že vzniklo něco mimořádného; otevřené prostory, velkorysé prosklení i propojení domu se zahradou vytvářely prostředí, které předběhlo svou dobu. Pro jeho majitele ale byla architektura jen prostředkem – skutečnou hodnotu měl život, který se mezi těmito stěnami odehrával.
Trval překvapivě krátce.
Na jaře roku 1938 musela rodina před nastupujícím nacismem opustit Československo. Do svého domu se už nikdy nevrátila. Vila prošla válkou i následujícími desetiletími za cenu těžkých zásahů. Zabralo ji gestapo, později ji využívala sovětská armáda i komunistické instituce a přišla o značnou část původního vybavení i svého charakteru. Teprve náročná porevoluční obnova jí postupně vrátila podobu, pro kterou je dnes obdivována po celém světě.
Příběh vily přežil její původní majitele. Budoucnost, pro kterou Greta a Fritz Tugendhatovi svůj domov stavěli, se v něm ale odehrávala jen několik málo let.
Eduard Viktora: Stavitel, který přišel o vlastní přístav
Příběh Eduarda Viktory se od předchozích dvou na první pohled liší. Neproslavil se rodinnou vilou, ale mosty. Patřil k výrazným českým stavitelům první poloviny 20. století a celý profesní život zasvětil dílům, která měla spojovat lidi a přetrvat desetiletí.
Když si vybudoval vlastní reprezentativní vilu, představovala přirozené završení jeho životní cesty. Byla symbolem práce, kterou odvedl, i postavení, kterého dosáhl.
Ani tentokrát ale příběh nepokračoval tak, jak si jeho hlavní aktér představoval.
Po nástupu komunistického režimu rodina o vilu přišla. Dům, který měl být odměnou za celoživotní práci, přestal patřit svému staviteli. Zůstala stavba, ale zmizela možnost žít v ní život, pro který vznikla.
Je v tom zvláštní paradox; muž, který celý život budoval stavby s výhledem daleko do budoucnosti, nakonec přišel o místo, kde měl prožít vlastní budoucnost.
Richard Halliburton: Když konečně nastal čas zastavit se
Americký cestovatel Richard Halliburton procestoval svět způsobem, o jakém většina lidí jen četla v knihách. Po letech na cestách si splnil další sen. Na skalním útesu nad Tichým oceánem v kalifornské Laguně Beach si nechal postavit výjimečný dům známý jako Hangover House.
Tentokrát už nešlo o další dobrodružství – dům představoval nový začátek. Místo, kde se měl po letech putování usadit, psát a konečně žít klidnějším životem.
Nestihl to.
Krátce po dokončení domu vyrazil na svou poslední expedici. Jeho loď zmizela v Tichém oceánu a Richard Halliburton se už nikdy nevrátil. Dům, který měl být cílem jeho celoživotního putování, zůstal téměř prázdný. Jeho rodiče jej brzy prodali a stavba začala psát vlastní příběh bez člověka, pro kterého vznikla.
Když sen přežije svého tvůrce
Na první pohled spojuje tyto čtyři příběhy architektura; ve skutečnosti mají společného něco mnohem podstatnějšího.
Jaroslav Šimek, Greta a Fritz Tugendhatovi, Eduard Viktora i Richard Halliburton měli rozdílné životy, žili v různých zemích a jejich osudy ovlivnily zcela odlišné události. Jednomu vzal budoucnost komunistický režim, druhým nacismus, další zmizel na moři. Přesto všechny jejich příběhy směřují ke stejnému okamžiku.
Každý z nich dokázal svůj sen proměnit ve skutečnost. Dokázal najít odvahu, prostředky i vytrvalost postavit dům, který měl být odměnou za dosavadní život. Teprve potom ale přišla událost, kterou nikdo z nich nemohl naplánovat ani ovlivnit.
V tom spatřuju neobvyklou sílu jejich příběhů: neilustrují jen, jak je těžké sny uskutečnit; připomínají něco mnohem prostšího – ani splněný sen ještě není příslibem času, který v něm budeme moci prožít.
Epilog
Příběh Vily Marta dostal nečekanou tečku téměř po sto letech od svého vzniku. Požár, který ji nedávno zachvátil, proměnil významnou stavbu v ohořelé torzo.
Je to silný symbol. Skutečný konec tohoto domu ale nenastal ve chvíli, kdy jej pohltily plameny; začal už mnohem dřív – v době, kdy přestal být domovem rodiny, pro kterou byl s takovou nadějí postaven.