Většině lidí se při představě lyžování jako první vybaví sjíždění bílých svahů v lyžařském středisku, po kterém následuje předražená horká čokoláda v kiosku. Pro mnoho z nich je to jediný obraz lyžování, jaký kdy poznali. Lyží se však po staletí využívalo také jako vysoce účinného prostředku válčení.
Neexistuje snad lepší příklad výhody, kterou může armáda získat využitím lyžařské techniky, než takzvaná zimní válka mezi Sovětským svazem a Finskem v zimě 1939/40. Tato válka spočívala v obranném boji finské armády, jež byla ve výrazné početní nevýhodě a podstatně méně mechanizovaná, proti nechvalně proslulé Rudé armádě tehdejšího Sovětského svazu, což se nabízí metaforicky připodobnit k pověstnému boji Davida s Goliášem. Pouze díky využití jedinečné geografie Finska a zvýšené mobility vojenských jednotek, kterou získaly díky téměř všudypřítomné zdatnosti tohoto severského národa v lyžování, byla finská armáda schopna úspěšně provést paralyzující partyzánskou válku.
Abychom správně pochopili roli, kterou v tomto konfliktu hrály lyžařské jednotky a terén, je vhodné nahlédnout do historie obou.
Lyže coby válečná výzbroj
Ačkoli skutečné datum může být starší, první doložené využití lyžařských jednotek sahá do 13. století, kdy armády Norska a dalších skandinávských zemí vybavily mnoho svých průzkumných jednotek lyžemi, aby jim umožnily větší rychlost v zasněženém terénu. Následně se lyže znovu objevily v armádních řadách až v první světové válce. Italská armáda v rámci příprav na válku v Alpách vytvořila řadu horských pěších praporů zvaných Alpini, z nichž některé byly speciálně vycvičeny v lyžování. Jednotky Alpini sklízely zpočátku velké úspěchy, ale s rostoucí stagnací zákopové války v celé Evropě se i ony začaly ocitat v patové situaci, což výrazně snížilo jejich účinnost.
V období po první světové válce, konkrétně během zimní války, však lyžařské útvary dostaly skutečnou příležitost prokázat své schopnosti jako účinná a smrtící bojová síla díky změně strategického přístupu k válčení a novému terénu.
V té době docházelo k několika významným technologickým pokrokům, zejména k rozsáhlému rozvoji obrněných vozidel a letadel. To předznamenalo nový válečný přístup, často nazývaný Blitzkrieg, využívající vysoce mobilních jednotek útočících rychlými ofenzivními údery na nepřátelské síly. Opuštění zakořeněné tradiční formy válčení a zavedení Blitzkriegu se v celé Evropě ukázalo jako velmi účinné; přispělo však i k tomu, že lyžařské jednotky finské armády byly tak úspěšné proti sovětské invazi.
Lyžující Finové
Po staletí bylo lyžování, konkrétně běžecké lyžování, důležitou součástí života takřka všech Finů. Na rozdíl od sousedních Švédska a Norska je Finsko převážně rovinatou krajinou, což vedlo k tomu, že běžecké lyžování se stalo více než jen populární rekreační aktivitou, nýbrž i důležitým dopravním prostředkem během dlouhých zim, jež v tamních oblastech panují. Statistiky uvádí, že dodnes lyžuje či lyžovalo více než 90 % všech Finů. Finská armáda začlenila lyžování coby nedílnou součást svého základního výcviku přežití již tak dávno, že se jí připisuje vytvoření první soutěže podobné biatlonu v roce 1767. I když lze s jistotou prohlásit, že finská armáda neměla v lyžařských schopnostech konkurenci, totéž nelze tvrdit o zbytku její vojenské síly.
Jak již zmíněno, Rudá armáda Sovětského svazu byla mnohem větší a rozvinutější armádou, zejména s ohledem na to, že finská populace čítala přibližně čtyři miliony obyvatel, zatímco tehdejší SSSR 170 milionů. Po úplné mobilizaci finských vojsk měla jejich armáda k dispozici přibližně 300 000 vojáků, zatímco sovětská armáda čítala 5 milionů osob, z nichž nejméně několik set tisíc bylo nasazeno proti Finsku. Ve většině bitev měli Sověti dvojnásobnou či vyšší početní převahu a dramaticky vyšší přesilu v počtu tanků a letadel. Váleční historici odhadují, že finské síly disponovaly nanejvýš 32 funkčními tanky a 114 letadly, zatímco Rudá armáda měla k dispozici tanků a letadel tisíce. Ačkoli finské síly byly zjevně v extrémní početní a materiální nevýhodě, využily řadu domovských výhod; zejména své lyžařské dovednosti a geografického složení bojišť.
Průběh války
Středobodem konfliktu byl Karelský průliv, jehož geografie do značné míry určila osud války. Průliv, jenž byl výrazně formován pozdní fází odtávání ledovců, se do čtyřicátých let 20. století stal prostředím hustě zalesněných členitých kopců a četných jezer. Krajinou procházelo jen velmi málo zpevněných silnic, takže její převážná část zůstávala nížinným stálezeleným lesem. Válka sama o sobě trvala 105 dní a odehrála se výhradně v zimě, jedné z nejchladnějších v historii, kdy teploty klesaly až pod čtyřicet stupňů. Takto krutá zima přinesla Finům další výhody, protože jezera byla téměř zcela zamrzlá a silnice, po kterých se na jaře dalo snadno jezdit, se staly mnohem nebezpečnějšími. Takové podmínky vytvořily ideální prostředí pro partyzánský odboj na lyžích, který finská armáda plně využila.
Vysoce mechanizovaná sovětská armáda byla nucena používat oficiální silnice, protože nebyla schopna pohybu v zasněžených lesích. To, spolu s tradiční sovětskou snahou o bleskovou válku, která měla rychle rozhodnout boj, umožnilo velmi efektivní využití lyžařských jednotek. Finské jednotky vybavené běžeckými lyžemi a oblečené do zcela bílého maskovacího oblečení, aby splynuly se zasněženým pozadím, se pohybovaly lesem téměř neviditelně. Zhruba dvousetmetrové kopce Karelského průlivu byly dostatečně vysoké, aby poskytovaly účinné krytí pro pohyby lyžařských jednotek, ale ne příliš vysoké, aby bránily jejich operacím. Aby si finská armáda zachovala prvek utajení, šla tak daleko, že ve velkém rozsahu využívala sobů, kteří umožňovali bojovníkům téměř bezhlučně přepravovat kulomety a minomety lesem.
Naproti tomu sovětské vojenské kolony byly slyšet na kilometry daleko. Díky své vynikající manévrovatelnosti na lyžích se finská armáda mohla pohybovat lesy nepozorovaně až do okamžiku, kdy provedla překvapivý útok na nepřátelské vojenské kolony, obvykle s devastujícím účinkem. Ačkoli finské jednotky neměly prostředky na vyzbrojení svých vojáků protitankovými zbraněmi, používaly nové vynalézavé způsoby, jak vyřadit sovětská obrněná vozidla z provozu. Patřilo mezi ně blokování kol nepřátelských tanků pomocí různých páčidel, aby se nemohly pohybovat, a také mnohem účinnější Molotovovy koktejly, které během války zničily desítky tanků.
Kvůli nedostatku podstatné infrastruktury nebo významných opevnění na šíji byli Sověti nuceni vytvářet dlouhé neefektivní zásobovací trasy, které i přes početní převahu byly často přerušeny nebo vyřazeny z provozu. Finské síly se následně často přesunuly, aby obklíčily oblasti s koncentrovanými sovětskými jednotkami bez možnosti ústupu. Sověti mrzli, hladověli a snášeli špatné hygienické podmínky. Historik William R. Trotter popsal tyto podmínky takto: „Sovětský voják neměl na výběr. Pokud by odmítl bojovat, byl by zastřelen. Kdyby se pokusil dezertovat lesem, umrzl by. A kapitulace pro něj nebyla možností; sovětská propaganda mu vtloukala do hlavy, jak Finové mučí vězně k smrti.“
Zatímco bájný příběh Davida a Goliáše končí vítězstvím Davida, o Finsku to stejné uvést nelze. Po neúspěšné první ofenzivě se Rudá armáda přeskupila a nasadila do války ještě více vojáků a materiálu, čímž nakonec finskou obranu překonala. Většina historiků však tuto válku považuje za alespoň částečnou porážku Sovětského svazu; válka skončila zachováním nezávislosti Finska, i když se ztrátou přibližně 10 % jeho území. Navíc ztráty na životech na straně Sovětského svazu byly nečekaně masivní, podle některých odhadů až 125 000 mrtvých v Rudé armádě, desítky tisíc dalších obětí a zničení stovek letadel a tisíců obrněných vozidel. Ačkoli Finsko nakonec zimní válku formálně prohrálo, jeho schopnost využít odborné znalosti lyžování k získání výhody v terénu Karelského průlivu mu umožnila způsobit silnějšímu nepříteli neuvěřitelné ztráty.
Budoucnost lyžařského válčení
Vzhledem k tomu, že svět od druhé světové války až do nedávna zažíval éru relativního míru, ozbrojené vojenské konflikty, zejména v oblastech, kde by mohly být využity lyžařské jednotky, do značné míry ustaly.
Bohužel pro nás všechny se jedna taková oblast opět dostala do povědomí mnoha národů, protože svět se vrací do stavu, kdy se zdá, že násilné dobývání je opět povoleno. Jedna taková „horká zóna“ se může nacházet v jedné z nejchladnějších oblastí planety, v polárním kruhu. Jelikož dopady klimatických změn způsobených člověkem nejsou nikde tak citelné jako na arktických ledovcích, byly nyní odkryty přírodní zdroje v odhadované hodnotě 35 bilionů dolarů, které byly dříve považovány za nedosažitelné. Několik zemí, například USA a Čína, proto výrazně zvýšilo svou vojenskou přítomnost v Arktidě. Žádná země však v Arktidě nevybudovala silnější vojenskou pevnost než Rusko, které vlastní více než polovinu pobřeží Severního ledového oceánu. Tato nová důležitá oblast má svou vlastní jedinečnou geografii, ale v mnoha ohledech se podobá bojištím zimní války.
Geografie Arktidy se skládá převážně ze dvou typů terénu: horských oblastí na okraji a nížin, které se liší od hustě zalesněných až po zcela pusté. Ačkoli v obou typech terénu lze využít lyžařské jednotky, druhý z nich vykazuje největší podobnosti s Karelským průlivem. Rozsáhlé plochy ledu a sněhu, tvořené převážně rovinami, které formují Arktidu, představují výzvu pro mobilitu i pro moderní armády. Krajina je z velké části plochá, s občasnými vyvýšeninami a mnoha mělkými jezery, jež bývají v zimních měsících obvykle zamrzlá, podobně jako Karelský průliv. Takové prostředí se již osvědčilo jako účinné bojiště pro použití lyžařských jednotek.
Hrozba konfliktu v této oblasti, zejména s nově oživenou agresivitou Ruska na okrajích svého území, nikdy nebyla větší a jedním z rozhodujících faktorů by jistě byla mobilita vojsk. V posledních letech čínská a ruská armáda prováděly společné zimní výcvikové operace, zatímco Spojené státy se připravují se svými spojenci z NATO. Nejlepším výsledkem by jistě bylo, kdyby nedošlo k žádnému boji o operační převahu v Arktidě; avšak pokud by ke konfliktu došlo, výše zmíněná podoba lyžování jako výhradně rekreační aktivity by mohla brzy zmizet a být nahrazena mnohem smrtelnějším obrazem.