Cokoli mi lze vyčítat, pár věcí by ale bylo nefér – za ty zkrátka nemůžu: že neumím chodit do práce, že se mi zdá o nahatých ženských a pak taky, že pěstuju nostalgii po západním poválečném světě. Nemálo, co mě zajímá a mnoho, na čem mi záleží, vychází z éry padesátých až sedmdesátých let. Mít tak stroj času!
Z kdovíjakého popudu jsem dnes vzpomněl mně dobře známého pana Sachu Baron Cohena. Chlápek, co v roli Borata jako nikdo druhý proslavil Kazachstán (kam se na něj hrabe cyklista Vinokurov), v roli Brüna tak jako nikdo zesměšnil homosexuály a v roli Aliho G krom dalších majstrštyků ukázal světu, jak správné marketingově hledat a najít cílový trh pro svůj vynález zmrzlinové rukavice: Lidi kdo jíst zmrzlinu plus lidi, kdo mít ruce.
A umí si byznys pohlídat, to dá rozum (1:33): That’s the © which means that you can’t nick it.
Mimochodem, nejspíš první běloch, který se chtěl nechat rasisticky utlačovat za svou černošskou kůži;
Desátý gumy jede nemenší sekáč v tentokrát pravé černošské kůži, pan Chuck Berry s vrcholem svého muzikanství právě v šedesátých letech.
Takhle v roce 73 válel spolu s kámošema v tehdejší TV show Sonnyho a Cher;
Jojo. Správný časy na ještě správnějším místě, řekl bych.