Své -náctileté mládí jsem v druhé půli osmdesátých let vedle sportu z velké části trávil před obrazovkou tehdy čerstvě vzniklé MTV Europe. Ze satelitního vysílání jsem si skládal základy praktické angličtiny, jinde v tehdejších socialistických poměrech sotva dostupné. A právě tam, v té ještě staromódně robustní bedně, rotoval neméně mladý norský hit „Take On Me“ prakticky neustále – ještě v éře, kdy jednotná MTV fungovala jako vzácný filtr kvality, nikoli jako nekonečné žánrové rozpouštění do všeho a ničeho, jako o dekády později.
Ta píseň se stala symbolem své éry – nejen skladbou, ale i obrazovým zážitkem, jenž nepřestává fascinovat. Dnes je oficiální video jednou z nejsledovanějších starších skladeb vůbec a jako první videoklip z osmdesátých let přesáhl na YouTube 2,5 miliardy zhlédnutí.
„Take On Me“ (Vem mě s sebou) působí prostě: tři minuty, chytlavý rytmus prvoplánového hitu a vysoký hlas. Pod povrchem se však skrývá série rozhodnutí, zkoušek a hledání rovnováhy mezi popem a čímsi hlubším. Původní verze skladby byla syrová, jiná a bez jasného tahu na branku. Často se vracela do studia, přepisovaná, přehrávaná, až nakonec našla svůj tvar. Tahle tvůrčí vytrvalost je u ní klíčová: není to náhodný nález příslovečného drahokamu v blátě, nýbrž výsledek řady kroků, než každý tón a každý rytmus našly přesné místo.
Komiksový svět, který klip otevřel
Právě obrazová složka proměnila píseň v legendu. Režisér Steve Barron spojil hrané záběry s kreslenou animací pomocí techniky zvané rotoscoping, kdy se filmová stopa překresluje snímek po snímku a vzniká pocit živého komiksu. To, co dnes působí jako nostalgický odkaz na ruční práci, bylo tehdy riskantní dílo na hraně lidské únosnosti: tisíce ručně kreslených políček, které musely ladit s rytmem hudby a emocí příběhu. Výsledek nepůsobí kýčovitě, ale jako autentický svět, do kterého divák vstupuje spolu s protagonistou.
Ten příběh je jednoduchý a přitom hluboký: náhodou neošklivá dívka čte komiks v kavárně, objeví se v něm čirou náhodou nehnusný chlapec, a oba poté, co si další náhodou padnou do oka, přecházejí mezi světy, aby se našli. Ten skok mezi realitou a kresbou není jen trik. Je to metafora touhy po setkání, po překročení hranic. Komiks tu není jen vizuální styl, ale jazyk, kterým se text a obraz spojují v jeden celek.
It’s no better to be safe than sorry
Coby člověka s vášní ke slovům mě vábí neotřelá rčení s maskovanými významy, a mezi řádky písně takové nacházím: “It’s no better to be safe than sorry.” Tenhle krátký záblesk může působit jako obyčejná fráze, ale když se nad ní zastavím, otevírá se prostor pro zamyšlení. V běžné řeči se podobné formy používají jako pohodlné moudrosti: líp hrát na jistotu než litovat. V kontextu skladby je to výzva k vykročení do nejistoty. Neznamená to jen varování před opatrností; spíš naznačuje, že někdy je cena pasivity vyšší než riziko, které s sebou nese krok vpřed. Když stojíme na prahu rozhodnutí, můžeme zůstat ve známém koutě, nebo se vydat vstříc neznámému komiksovému světlu za hranou stránky.
Tahle nenápadně zabudovaná věta je něco mezi nabídkou a přesvědčením. Není to dogma, které by se mělo opakovat automaticky, ale gesto pro všímavé, co se vtisklo do melodie. Ve spojení se snovou harmonií a tenzní linkou vokálu se mění v tichou výzvu: Neboj se – zkus to. Možná to nebude bezpečné, ale ani zůstávat není bez rizika.
Hlas na hraně melodie
Vokál Mortena Harketa nepůsobí jako exhibice. Je to spíš průvodce, který jemně vede melodii vzhůru. Vysoké tóny, které drží nad střechou běžného popového spektra, nejsou křikem, ale přirozenou kontinuitou melodie. Tenhle hlas dokáže podat text bez zbytečné patetiky, ale s lehkostí, která se spojí s vizuálním komiksem a vytvoří jednotný emocionální proud.
Síla „Take On Me“ dnes
Klip už dávno opustil éru MTV. Na YouTube dávno překročil hranici dvou miliard zhlédnutí, což je unikát mezi videi z osmdesátých let. To není jen statistika, ale důkaz, že i půlstoletý pop může přežít technologické změny a zůstat relevantní. Ten komiksový svět se ukázal být odolným vůči času. Ručně kreslené přechody a spojení s živým herectvím mají v sobě něco trvalého – něco, co digitální efekty někdy ztrácí: touhu po doteku lidské ruky a myšlenky.
Nejde jen o nostalgii. Píseň a její obraz fungují jako zkratka k určitému pocitu: k touze překročit hranice, k nabídce setkat se, k výzvě učinit krok do neznáma. Komiksový svět v tomhle klipu není jen styl; je to nadčasově fungující forma, která dává smysl textu i melodii. To v mých očích dělá z „Take On Me“ jeden z těch hitů, které se nepřestávají samospouštět v hlavách ani dlouho po prvním poslechu. Neříkejte, že ve vaší ne. Stačí si kliknout o kus níž.
A-ha a rozhodnutí, které je přesáhlo
Pro A-ha se „Take On Me“ stala skladbou, která otevřela dveře k světu a zároveň je na dlouho označila. Zůstává jejich nejvýraznějším hlasem i po dekádách. Někdy to působí, jako by byla větší než oni sami – a přitom vznikla z rozhodnutí vydat se tou biblicky málo používanou, úzkou stezkou, ne pohodlnou cestou, po níž kráčí kdekdo. Klopotnou stezkou, jež vyžadovala trpělivost a víru v to, co přijde. Doprovodily ji řemeslně poctivé komiksové linie a hlas, který se nebál jít výš, než bylo tehdy běžné. Jednoduchá, nepředstíraná, přesto hluboká; tři minuty, které vydrží věčnost.
Nakonec to není píseň o lásce, ale o volbě. O tom, že setrvat na místě může bolet víc než udělat krok do neznámého, vonícího novými přísliby. A že někdy největším rizikem bývá právě to, že se rozhodneme neriskovat.