Ne snad, ale určitě: dřív či později se mlha koronavirové paniky nevyhnutelně zvedne a rozptýlí, vzduch se pročistí. Vedení středisek bude moci zaměřit pozornost od procesů a procedur nedobrovolné války s covidem zpět na ty své lidi, které vynucená opatření postihla ve formě náhlého ukončení pracovního poměru. Většina z nich nyní čeká, kdy a co od vedení skiareálu, svého chlebodárce, uslyší.
Definice normálu tak, jak jsme jej v lyžování znali a chápali, neodvratně bere za své. Jak se obor snaží za chodu poskládat rozházenou mozaiku zažitých poměrů zpět, vypadá to, že některé dílky puzzle chybí. Nejspíš už provždy či nadlouho zůstane odvětví ovlivněno možná až neracionálním strachem a preventivními opatřeními beroucími si za rukojmí křehkost lidské bytosti a jejího zdraví. Skiareály se odjakživa snažily po svém omezovat rizika, jimž jejich zákazníci potenciálně čelili; čeho jsme ale svědky nyní (mluvím o radikálních plošných restrikcích nejen rekreace a sportování, nýbrž i většinového civilního života, pod vágní kvazi-mantrou „bezpečí“), čím dál víc lidí uvnitř i vně branže vnímá jako svévolná a necitlivá rozhodování státních autorit, jež jsou ve skutečnosti jen předstíráním nějakého řízení a maskováním chaosu a bezradnosti, vědomě ničící značnou část ekonomiky, lidské vazby, duševní a v posledku nevyhnutelně i fyzickou pohodu a zdraví.
Obor tuzemského cestovního ruchu, jenž je s horským odvětvím takřka siamsky provázán, ústy svého mluvčího Jana Papeže v době psaní tohoto textu (říjen 2020) odhadl, že o holé přežití aktuálně bojuje bezmála polovina tuzemských cestovních kanceláří a agentur: „Letos vstoupilo do insolvenčního řízení zatím pět cestovních kanceláří a odhadujeme, že dalších 250 jich je na hraně. Nikoliv vlastní vinou, ale prostě proto, že i když už osm měsíců nemají žádné tržby, musejí platit vlastní režii. Ještě o něco hůř jsou na tom cestovní agentury, jejichž provoz se prakticky zastavil. Firmy trápí nedostatek hotovosti na financování další existence. Jedná se o nájmy, platby za energie, platy zaměstnanců a podobně. A pak absence jasných a trvalých pravidel. Nařízení vlády se mění tak rychle, že nestačíme reagovat, a prakticky nám to brání, abychom připravovali a nabízeli zájezdy. Ty neustálé změny přirozeně mnoho našich zákazníků znervózňují a berou jim chuť cestovat.“
„Respektujeme opatření vlády. Nicméně ať nejsou zbytečně natolik tvrdá, aby zimní horský byznys, který je celoročně nejlukrativnější, letos totálně pohřbila. Nejistotu danou neodhadnutelným počasím doplnil strach z důsledků covidu,“ prohlásil ve stejné době do médií šéf infocentra ve Špindlerově Mlýně Martin Jandura. Oproti srovnatelnému období minulých let, kdy rezervace na zimní horské pobyty byly v plném proudu, lze nynější situaci charakterizovat slovem stagnace. „Klienti i hoteliéři vyčkávají, co bude. Zásadní propad se očekává u zahraniční klientely, jež v Krkonoších obvykle tvoří okolo 60 procent,“ uvedl Jandura.
Všichni jsme jiní
Nuceně odstavení zaměstnanci horských středisek nejsou ti stejní, kteří na jaře odcházeli. Nikdo už nebude stejný. Mnoho lidí mělo rok 2020 naplánován v optimisticky jasných tónech, v setrvačné návaznosti na nijak zlá a ničím zřejmým podezřelá předchozí léta. Aby se však všechno naráz zadrhlo a zastavilo, a sotva dozněla dunivá ozvěna nárazu, optimismus mnohých vystřídala nejistota, strach a stres. Ztráta příjmu a zaměstnání vlezle zanechává pachuť o to horší, že nikdo neviděl (a dál nevidí) za nejbližší roh trablí, natož k jejich konci.
Poznamenáni jsou i všichni budoucí zaměstnanci, stejně jako každý další vystaveni nástrahám prodlouženého období chronického stresu. Ten není jen pocitově nepříjemný, ale způsobuje velmi somatické důsledky: vede ke zvýšené hladině kortisolu, zrychlenému odumírání buněk, snížené výkonnosti mozku v prefrontální kůře (centru paměti), snížení imunitního systému a mnohému dalšímu.
Nadobro jiní jsou i návštěvníci středisek. Ani ti nebyli ušetřeni chronického stresu a nyní rozdílně než dřív vnímají každý prostor, zavřený i otevřený – kde se pohybují, kam vstoupí, dokonce kde lyžují. Jakkoli mnohým z nich okolnostmi zapovězené lyžování chybí, nové ohledy mnoha z nich nyní budou nepochybně zahrnovat různě nárokovanou potřebu cítit se bezpečně a v dobré péči pracovníků střediska, které se rozhodli přijet navštívit. Skrz nově zaostřené čočky drobnohledu budou sledovat, zda personál skiareálu vnímá a bere vážně ohledy na zdraví a bezpečí svých hostů.
Co zůstalo?
Jedna důležitá věc se však nezměnila a nezmění: řadoví zaměstnanci středisek potřebují mít jasno o své budoucnosti a vnímat, že jejich práce dává smysl. A zatímco pandemie a související zásahy státní moci vesměs plodí chaos a nejistotu, skiresorty jsou účelově založené a vedené subjekty, jejichž jedním z cílů je poskytnout svým zaměstnancům rozumnou vizi, a jejich vedení je za to odpovědné. Zajistit takové hodnoty je nejen známkou zdravě řízené firmy – ale i velkorysosti a empatie jejích lídrů.
Sociologické výzkumy naznačují, že být součástí vysoce výkonného pracovního týmu, kde zažijete duševní stav přirozeného plynutí, ve skutečnosti působí proti efektům chronického stresu. Vysoce výkonný tým je takový, který: 1) produkuje hodnoty, jež dosahují nebo přesahují potřeby klientů týmu; 2) stále zvyšuje svou schopnost produktivity; a 3) vytváří svým členům podmínky pro individuální růst a rozvoj coby důsledek týmové práce.
Návrat zpět
Jak se lidé budou vracet do svých na jaře opuštěných pracovních pozic, nejspíš budou očekávat nějakou formu nového normálu. Dokonce, i když nebudou tušit, co mají očekávat, nebudou čekat, že věci zůstanou přesně při starém předjarním. Což může být dobrá i špatná zpráva zároveň.
Dobrá zpráva, protože vedení má příležitost zasednout k čistému stolu a nastartovat v organizaci potřebné nové vnitřní normy. Současně to bude náročné, protože zaměstnanci mohou být nadměrně citliví ke všemu, co jim bude připadat nejisté, nebezpečné, riskantní.
Důležité bude, aby zaměstnanci cítili, že mohou bezpečně vyjadřovat své pocity a případné obavy bez jakékoli újmy. Vedení se bude setkávat s lidmi, kteří si prošli lecčíms, mnohdy doslova utrpením. Zdravým postojem by mělo být předjímat, že každý budoucí zaměstnanec včetně všech vracejících se byl nějak osobně zasažen koronavirovými okolnostmi. Realita je taková, že do určité míry byl novou pandemickou situací zasažen naprosto každý; nyní je čas koncentrovat se na upevnění svého osobního zdraví a udělat to nejlepší pro zdraví své organizace, komunity, oboru.
Vyhnout se pastem
Prozíraví lídři horského oboru neberou na lehkou váhu, jak komunikují se zaměstnanci, a ví, že existují jisté pohříchu běžné praktiky, jimž je moudré se vyhnout. Níže zmíněné jednání narušuje důvěru, plodí pochybovačnost v myslích podřízených, demonstruje nedostatek empatie a způsobuje, že firma trpí neduhy zvýšené zaměstnanecké migrace.
Nemluvte moc o sobě. Až se odstavení zaměstnanci konečně vrátí na svá místa, nebudou chtít slyšet o tom, jak to mělo jejich vedení těžké, udržet v chodu areál s okrájeným personálem, zatímco oni nedělali nic. Nejenomže je takový přešlap netaktní a hloupý, je i krajně demotivující.
Nevyhýbejte se tématům o uplynulých těžkých časech a jejich vlivu na zaměstnance. Vedení skiareálu bude pochopitelně potřebovat neodkladně se pustit s celým týmem do nezbytné práce – to je v pořádku a je to očekáváno. Nemělo by však strkat hlavu do písku a předstírat, že žádná pandemická opatření středisko neovlivnila, že se nic nestalo. Zaměstnanci budou chtít o okolnostech, kterým je vystaven areál i oni sami, mluvit a sdílet navzájem své zkušenosti a názory. Mimo jiné i proto, aby se ujistili, že jejich pracovní prostředí je z tohoto pohledu rozumně bezpečné a lidské. Je na místě stanovit jisté limity, ale nevyhýbat se citlivému.
Nevymýšlejte práci pro práci samotnou. Existuje spousta důvodů, proč toto je špatný nápad sám o sobě, ale v post-pandemických časech plných těžkostí lze očekávat, že lidi začnou být extra vnímaví, jak jsou v organizaci využívány jejich vědomosti a dovednosti. Řada z nich bude mít tendenci se obávat, že budou opět propuštěni. Nařídit jim zjevně zbytečnou činnost jejich pochybnosti jen podnítí.
Nepodceňujte osobní potenciál jednotlivých zaměstnanců. Vedení by si mělo všímat lidí, kteří vystoupili z řady svých formálních povinností výrazným krokem vpřed a ve složitých podmínkách pandemických omezení se takříkajíc mohli přetrhnout, jen aby střediskoví návštěvníci získali co nejlepší možný zážitek. Lídři, kteří dokážou v každém zaměstnanci vidět (a/nebo probudit) individualitu se specifickými schopnostmi a talenty nad rámec popisu jejich práce, si budou budovat prosperující adaptivní pracovní tým dobře připravený na pokračující nejistoty nadcházejících měsíců či sezón.
Neopomínejte zmiňovat vizi. Vedení, které se soustředí jen na mikro-management praktických každodenních úkolů, může přenášet akumulující se stres a frustraci ze zdánlivě nikdy nekončící rutiny. Úspěšný lídr specifikuje dlouhodobé cíle a vlastní cestu k nim s důvěrou svěřuje svým schopným týmům.
Jak střediska budou otevírat své provozy, budou hledat, nacházet a najímat vynikající individuality; to samotné však ještě neznamená týmový úspěch a žádoucí ekonomické výsledky. Brát v potaz výše zmíněná hlediska bude bezplatnou, přesto hodnotnou investicí do výkonného pracovního týmu – zvlášť během pokračujících volatilních period nejistoty, komplikovaností a nejasností.