Nouze o nápady, co za autentický a nevyčpělý obsah věšet na své weby a sociální sítě a neopakovat se notoricky dokola, se zdá být jednou z častých svízelí středisek.
Tématu jsem se zevrubně věnoval vloni počínaje textem Fotit trávu růst a následující nekrátkou sérií v rubrice; jeden dva náměty přidám i dnes.
Sám pokaždé resortům doporučuju přestat se trápit vymýšlením „nějakého“ obsahu – celou tuhle chiméru hodit za hlavu a jednoduše dokumentovat střediskový běžný, každodenní provoz. Nejen ten uživatelský „frontendový“, nýbrž i zákulisní, pro jistý typ zvídavých návštěvníků zvlášť atraktivní.
Takovým způsobem si resort může vybudovat a kultivovat dlouhodobé emocionální pouto se svým publikem stokrát líp a snáz, než bezduchými abstraktními posty kdoví-o-čem anebo zátopkovsky vytrvalou prodejní masírkou.
Někdy v květnu či červnu, než se na kopci jaro přelomí v léto, středisko provádí čištění svého terénu od věcí, jež na sjezdovky a průseky pod lanovkami nepatří. Optimálně s dopomocí svých srdcových lyžařů, jimž dá předem o víkendové akci avízo, a optimálně za jejich relativně hojné účasti (v reálné praxi většiny areálů nejspíš cokoli nad dva tři lidi bude hojné).
Je vhodné a ne, že ne, pověsit výsledky takové čistky (prostřednictvím pár obrázků, krátkého videa, či obého) na střediskový Facebook.
Ona spousta laických zákazníků nemá ani tuchu, že je něco takového pravidelně třeba dělat; mnoho z nich si možná napříště rozmyslí v areálu nějaký binec z rukou upustit. (A možná i jinde, než v areálu.)
Nadto, další jaro se mohou chtít připojit. Že si v takovém případě ke středisku začnou budovat zcela nový typ vztahu, je nabíledni.
Plus, samotný přehled posbíraných věcí umí být nejednou zajímavý až zábavný – to ať přes oslí můstek přejdu zpět k onomu kýženě netuctovému internetovému obsahu.
Následuje stručný výtah z fotodokumentace loňského čištění ve vailském Breckenridge;
Kromě pytlů plných nevábně běžného odpadu typu plastových lahví a nejrůznějších obalů taky sesbírali ne zrovna málo poztrácených skipasů;
Asi tucet mobilů, vysílaček a kamer;
Taky nějaké klíče od aut;
Něco golfových míčků (nejspíš pár ulítlých drivů ze sousedícího hřiště), spoustu dámských sponek a bižuterie, zato letos jen jedinou sadu červeného negližé;
Ale taky Blue Horseshoe! Tu bych si přál jednou za život najít. Kus nefalšovaného Štěstí.
Když tohle středisko zdokumentuje a vhodně zábavnou formou zveřejní, nepřekvapí mě, že napřesrok se vydá sbírat spousta nových fandů. Možná nejen těch, kterým zůstaly stát jejich zamčené káry na parkovišti.
A ještě mě napadá jiná – byť související – věc.
Když svému skiareálu někteří loajální lyžaři takhle velkoryse pomáhají, středisko oplátkou rádo udělá něco extra zase pro všechny své návštěvníky.
Jako Vail Resorts v každém svém středisku v nejfrekventovanějších restauracích nahoře i dole pod kopci – nabíjecí stanice na mobily. (Vail ve svých střediscích nabízí sociální aplikaci EpicMix, proto je v jeho vlastním zájmu, aby mohli být návštěvníci online, kdykoli potřebují.)
(Nevím proč, ale do tuzemských podmínek bych areálům doporučoval podobnou velkorysou poličku umístit do zorného pole bezpečnostní kamery. Kecám, vím proč.)
Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru
[Kontakt]