O čerstvých trendech vybavení horskostřediskových půjčoven jsem si povídal s Janem Vláškem, tuzemským dovozcem legendárního finského brandu Kickbike, průkopníka v oblasti sportovních koloběžek.
Nebudu, Honzo, předstírat, že já to o tobě nevím, nějakej čas jsme se potkávali ve sportu. Ale pro představení zdejším čtenářům z řad personálu skiareálů – jsi mistr světa v závodním koloběhu, na koloběžce jsi objel Tour de France i italské Giro. To nezní dvakrát tuctově. Přibliž trochu tenhle svůj závodnickej příběh a pak taky, jak ses od něj dostal k serióznímu koloběžkovýmu byznysu.
Jednodušeji, než by se zdálo. Sjezdili jsme s koloběžkou spoustu závodů po celém světě a pravidelně se potkávali se stejně postiženými lidmi, závodníky, cestovateli, prodejci a výrobci koloběžek, kteří se za ta léta stali našimi přáteli. Pak jsem v roce 2008 vyhrál titul koloběžkového mistra světa na šampionátu v Holandsku a v ten okamžik se nám otevřely dveře v koloběžkovém byznysu dokořán. A protože další závodní úspěchy přicházely v pravidelných intervalech, nenechala na sebe byznysová nabídka dlouho čekat. Nakonec nám jednoho dne před domem zaparkovala první paleta koloběžek KICKBIKE a všechno začalo. To mluvíme zhruba o roce 2010.
Akce jako KICK FRANCE 2013, kdy jsme v roce 2013 absolvovali na koloběžce kompletní cyklistickou Tour de France, každou etapu jeden den před cyklisty, pak byla jednak splněním jakéhosi našeho sportovního snu, jednak marketingovým nástrojem pro naše podnikatelské aktivity s koloběžkami.
Ani naprostý laik nemůže nezaznamenat, že koloběžky u nás nyní zažívají boom; kamkoli se člověk podívá, spatří nějakou. Česko je ale v tomhle do určité míry anomálií, ne?
Je to tak. Za posledních řekněme pět let se trh s koloběžkami u nás výrazně změnil. Lidé se přestali dívat na koloběžku jako na hračku. Vidí v ní plnohodnotný dopravní prostředek, vnímají ji podobně jako kolo a dnes již nemají problém za ni utratit třeba 15 000 korun, což bylo ještě před třemi lety nemyslitelné.
S nárůstem prodejů v posledních letech logicky přibylo výrobců koloběžek, koloběžkový trh u nás se zahustil, možná je trochu přesycený. Přitom stačí přejet hranice jakýmkoliv směrem a o koloběžku nezavadíte. Je to opravdu zvláštní, ale na druhou stranu, místa pro koloběžkový byznys za hranicemi je nekonečné množství. Stačí, aby se vše pohnulo správným směrem jako u nás.
Jsi jedním z hlavních hráčů na poli rentálového byznysu s koloběžkami v tuzemských horských střediscích. Jsou nárůsty prodejů koloběžek vidět i v tomhle segmentu?
Řeknu to takto. Jestliže na koloběžkovém trhu zhoustla konkurence, v horském byznysu je trh narvaný k prasknutí a v posledních letech je vidět enormní snaha provozovatelů zabezpečit špičkově středisko nejen na zimu, ale také pokud jde o letní aktivity. A koloběžky jsou v porovnání s dalšími letními aktivitami poměrně jednoduchou záležitostí, která stále není nijak přehnaně nákladná. Když to přeženu, stačí kopec, cesta dolů a nějaký prostředek, kterým koloběžky dostanete nahoru – auto s přívěsem, dodávka nebo nejlépe lanovka.
Koloběžek dnes v horských střediscích jezdí opravdu hodně a každým rokem jich na kopcích přibývá. Ať již jde o nové půjčovny, nebo navyšování počtu koloběžek na zavedených místech. O koloběžky je mezi návštěvníky středisek prostě zájem.
Myslíš, že zájem o koloběžky ze strany návštěvníků horských středisek je odrazem onoho zmiňovaného koloběžkového boomu?
Částečně určitě, ale není to ten hlavní důvod. Když pojedu s rodinou v létě na hory na dovolenou, budu chtít pravděpodobně chodit po horách, což třeba dětem ale nevydrží dlouho. A mně taky asi ne. Pokud bych chtěl jezdit po horách na kole, přivezu si ho s sebou. Když budu chtít jezdit v bikeparku, přivezu si s sebou svoje osvědčené celopéro. Když ho nemám, většinou nechci jezdit v bikeparku, protože to neumím a rozsekám se na maděru. Půjčovna kol tedy úplně neobstojí.
Takže se ve středisku porozhlédnu a u nástupu do lanovky vidím vedle sebe vyskládaných třeba 30 koloběžek na fatových pneumatikách. Nic podobného jsem pravděpodobně nikdy neviděl, doma koloběžku nemám, a i kdybych měl, určitě nemám takovou. Logicky se dostaví klasický wau efekt, to prostě chci! Běžím pro ženu a děti: „Hele tohle je super, nahoru se vyvezeme, prý se stačí jednou odrazit a pak je to celé z kopce. Po cestě je hospůdka s výhledem, nemusíme se drápat nikam do kopce…“ A už jede celá rodina. Dole jsou všichni nadšení a další den přijdou znovu.
To je tedy ten hlavní důvod. Lidé chtějí vyzkoušet něco, co doma nemají, co vypadá na první pohled jako dobrá zábava. Nechtějí se za každou cenu fyzicky zrušit, chtějí se bavit. A přesně to jim koloběžkové sjezdy nabízejí. Kombinaci vyzkoušení parádního sjezdového stroje, výletu a zábavy se špetkou adrenalinu.
Umím si představit, že ne každý laický rekreant, který na koloběžce ještě nikdy nestál, si na ní hned troufne do sjezdařského bikeparku, které nyní vcelku masivně v horských střediscích vyrůstají a dál v následujících letech bezpochyby budou. Jak ošetřujete tenhle ohled ve vnímání potenciálního koloběžkového nováčka?
Tady ale nemluvíme o bikeparcích a to je přesně to, co se snažíme provozovatelům horských středisek vysvětlit. Nedělejme ze sjezdových koloběžek extrémní zábavu pro hrstku nadšenců. To nikdy nebude fungovat.
Podívejme se na koloběžkové sjezdy jako zábavu pro každého. Hodně pracujeme s koloběžkami Kickbike FAT MAX, které mají široké stupátko, hydraulické brzdy a fatová kola. To jsou stroje, které zvládne bez problémů kdokoliv, i když nikdy předtím na koloběžce nestál.
Mám oblíbenou historku z jedné z půjčoven, kde tyto koloběžky operují. Pětasedmdesátiletý pán s holí vyjel lanovkou na kopec, dal si nahoře krátkou procházku a u oběda se zapovídal s provozovatelem půjčovny, který ho přesvědčil, aby zkusil koloběžku a jeden z trailových sjezdů. Hůl mu přidělal na řídítka a… jak myslíš, že to dopadlo? Ten pán si dal odpoledne ještě dvě jízdy, další den přivedl svoji sedmdesátiletou manželku a za dva týdny přijel s celou rodinou, dětmi a vnoučaty. Přesně takto to funguje.
Celé je to tedy o tom nabídnout zákazníkovi parádní stroj a terén, který zvládne každý.
Jaký je tedy podle tebe nejvhodnější terén pro koloběžkové sjezdy?
Sjezdová koloběžka dnes zvládne téměř cokoliv. Jediným problémem jsou tratě, kde z cesty vystupují třeba velké kameny nebo kořeny, protože i sebevětší sjezdový speciál má nějaký limit průjezdnosti terénem, který je dán výškou stupátka nad zemí.
Ale znovu opakuji, nejlépe funguje nepouštět se do extrémů. Skvěle poslouží jakákoliv zpevněná cesta, štěrk, šotolina nebo klidně asfalt. Pokud máte k dispozici klasický trail nebo flowtrail, tedy hladkou modelovanou cestu motající se lesem, jako třeba na Klínovci, dobře pro vás, ale není to nutné. Třeba na Dolní Moravě využívají lesní cesty, které jsou v lokalitě Králického Sněžníku od nepaměti, a koloběžky jim fungují znamenitě i tam. Stejně tak třeba na Lipně, kde dnes u stezky korunami stromů operuje okolo 150 koloběžek.
Překážkou nemusí být, ani pokud část cesty vede do kopce. Třeba na hliníkových FAT MAX koloběžkách se dá bez problému jezdit i jinak než z kopce, protože jsou lehké. A pokud nejde jet, můžete jít pěšky a oproti kolu koloběžku poměrně snadno potlačíte.
To zní rozumně. Nyní v jednoduchosti – pro představu nějakého modelového horského střediska, jež o pořízení tohoto typu strojů může uvažovat – co rozjetí půjčovny se sjezdovými koloběžkami obnáší?
Přestože jde o jednoduchý byznys, je na začátku potřeba zvážit několik věcí, které v konečném důsledku úspěchu půjčovny v konkrétní lokalitě pomohou.
Zcela zásadní je lokalita. Místo, kde se točí lidi sami o sobě, ne kvůli koloběžkám. Velká horská střediska to mají jednodušší, protože turisté v nich prostě jsou a budou. Dobrý příklad jsou ale také třeba Dvoračky, kde se odpoledne kumuluje velké množství turistů vracejících se z hřebenů Krkonoš a řada z nich si na dojezd do údolí půjčí koloběžku, což jim urychlí cestu třeba o hodinu a půl. Nebo Kleť, to je obdobný případ.
Pak trať. Nepotřebujete hned budovat traily a singletracky, i když ty zákazník určitě ocení. Na začátek vám stačí jakákoliv cesta nebo silnička. Samozřejmě je dopředu dobré zjistit podmínky v dané lokalitě, zda z nějakého důvodu nenastane problém třeba s ochranáři apod. Ale zásadní problém to nebývá. Pak již jen stačí trať označit a ideálně k ní přidat nějaký příběh – mapku, různé varianty sjezdů, označit výhledy a místa, kde se dá občerstvit. K tomu třeba nějakou tu pohádku pro děti a je vyhráno.
Dále je koloběžky potřeba nějak dostat na kopec. Ideální řešení je samozřejmě sedačková lanovka s hákem na kola – tedy dokud nenarazíte na kapacitní problémy. Pokud jste totiž schopni půjčit větší počet koloběžek, řekněme od sto kusů denně výše, můžete u lanovky narazit na problém s obslužností. A pokud lanovka obsluhuje současně ještě bikepark, je nutné vše opravdu spočítat. Není nic horší než mít nahoře prázdnou půjčovnu, protože koloběžky jsou naštosované dole u lanovky a je problém je dostat na kopec. Proto je leckdy lepším řešením dodávka nebo tažné zařízení, kterým dostanete nahoru třeba 30 koloběžek najednou. Nebo v těch nejrušnějších letních dnech třeba kombinace obojího.
No a nakonec koloběžky, ty jsou kapitolou samy pro sebe.
No, dvakrát jednoduše mi to zrovna nezní; spíš jako dost komplexní záležitost…
Je to hodně komplexní věc, to ano, ale když se na začátku vše správně spočítá a nastaví, jde to pak již samo.
V rentálovém byznysu každá minuta hraje roli, a proto našim zákazníkům koloběžky pouze neprodáváme, ale jsme jim schopni na základě našich zkušeností pomoci také s optimálním nastavením půjčovny. Máme třeba vypracované jednoduché matematické modely, jak se půjčovna koloběžek může v daném středisku chovat. Stačí dosadit jen relevantní čísla a přibližný model fungování a rentabilita půjčovny je na světě.
Zajímavé třeba je, že pokud počítáte s tím, že půjčíte v nejlepších dnech přes sto koloběžek denně, což ve větších střediscích není vůbec problém, určitě vám na to nebude stačit mít v půjčovně padesát koloběžek. Do „průchodnosti“ areálu je potřeba započítat nejen zmiňovanou kapacitu a rychlost lanovky nebo jiné dopravy koloběžek na kopec, ale také dobu, kterou trvá samotná jízda, nebo dokonce jen přejímka koloběžky a rychlé zaškolení zákazníka.
Prozraď, jaká je typická návratnost prvotní investice do koloběžkové půjčovny?
Poměrně rychlá. Nejčastěji cca jeden rok, nebo spíše jednu sezonu, protože jde samozřejmě o sezónní záležitost. Ve velkých střediscích s již připravenou infrastrukturou je většinou ještě rychlejší.
Koloběžky s sebou při větších počtech samozřejmě přinášejí i další náklady. Například skladovat a obsluhovat 150 koloběžek již není úplně legrace. Třeba na Lipně při zdvojnásobení počtu koloběžek museli přistavět garáž, pořídit další dodávku a zaměstnat další personál, ale koloběžky jim tam jezdí v opravdu velkých počtech a i s takovými investicemi jde o hodně profitabilní byznys.
Pokud tedy máte již při rozjetí půjčovny k dispozici personál, lanovku a místo, kde koloběžky uskladnit, je to téměř optimální stav a návratnost je v takovém případě skutečně rychlá.
Pak je ještě potřeba připočítat náklady na obnovu a servis koloběžek?
A to jsme u toho, co mělo možná zaznít úplně na začátku. A totiž, že kvalitní sjezdové koloběžky jsou oproti kolům v podstatě nezničitelné a téměř bezúdržbové. A to je jejich obrovská devíza.
Pokud budeme hovořit o koloběžkách Kickbike FAT MAX a třeba Gravity Mushing Pro, které jsou nejoblíbenější a představují převážnou většinou našeho fleetu v České republice, pohybuje se investice do náhradních dílů okolo 2–3 % ceny koloběžky ročně. Koloběžka nemá oproti kolu žádné poruchové komponenty typu přehazovačky apod. Proto stačí jednou za čas koloběžku prohlédnout, občas docentrovat kola, poštelovat brzdy a je to. Na konci sezony pak střediska většinou provádí generální servis spočívající především v servisu hydraulických brzd a případně výměně plášťů. A to je vše.
Rám koloběžky vydrží opravdu hodně dlouho. Přes sezonu se sice stupátko ošlape a koloběžku občas někde někdo „trefí“ a poškrábe. Pak ale stačí stupátko přejet sprejem a před sezonou máte stroje jako nové.
Dovedu si představit, že koloběžky, o které se středisko stará, mohou sloužit klidně přes deset let a pořád budou vypadat reprezentativně.
Ještě něco, co považuješ za důležité manažerům středisek, která o koloběžkách začnou uvažovat, na závěr zmínit?
Bezpečnost. Vždy půjčujte ke koloběžkám přilbu a trvejte na tom, aby ji zákazníci měli při jízdě na hlavě. Z koloběžek se sice padá málo, ale když už, tak to stojí za to.
Potom zvažte, zda by koloběžky neměly mít blatníky. Ty jsou sice asi nejporuchovější komponent koloběžky, protože zákazník je leckdy ukopne nebo někde urazí, ale na druhou stranu, je málo horších věcí, než když přijede dolů chlapík ve značkových džínách a košili a je od hlavy až po paty od bláta.
A ohledně koloběžek? Jako u každého odvětví, myslím, že se v dlouhodobém horizontu vyplatí investovat do kvalitních prověřených strojů. Na trhu se dnes pohybuje velké množství koloběžek, mezi kterými naleznete třeba i opravdový šrot za pár tisíc, a leckdy je těžké se ve všem orientovat. Pak je dobré se porozhlédnout po referencích. Nemůžete šlápnout vedle u koloběžek, které jezdí po celé republice již několik sezon ve stovkách kusů – proto svým zákazníkům dodáváme téměř výhradně stroje Kickbike a Gravity.
Dík za rozhovor, Honzo; mám dojem, že tenhle typ informací ještě nikdy nikde veřejně nezazněl. Na závěr, prozraď něco o tvých – koloběžek se týkajících – ambicích; podnikatelských a pak i osobních. Ty se budou týkat aspoň Vuelty, doufám, ne?
Koloběžky nabízejí z podnikatelského hlediska velkou příležitost, jak u nás, tak zejména v zahraničí, kde se trh v podstatě stále ještě neotevřel. Ohledně sjezdových koloběžek začínáme ťukat na dveře v Alpách a na Slovensku a byl bych opravdu rád, kdyby se tyto dveře otevřely dokořán. První vlaštovky jsou již na světě.
A Vuelta? Tour de France a Giro d´Italia jsme na koloběžce absolvovali při jejich jubilejním stém ročníku, a tak nám nezbývá než vyrazit i do Španělska. Ne zítra, ne za rok, ale v roce 2045, kdy se Vuelta pojede posté v dějinách. Teprve tehdy bude náš příběh završen. Bude mi krásných 63 let.
Všechny fotografie: archiv Ultima Traging