Zhruba 90 procent produkce lyžařského materiálu má dnes mezi sebe rozděleno několik nadnárodních korporací s vlastními distribučními filiálkami v jednotlivých zemích. Během poválečných dekád však prudce se rozvíjející obor obsluhovaly malé nezávislé firmy, nezřídka v zastoupení jediné osoby – svého majitele. Jedním z takových solitérních importérů byla newyorská společnost Beconta, jejíž barvitý příběh ilustruje horskou dráhu tehdejší poměrů nově vznikajícího lyžařského průmyslu.
Firma byla založena ve dvacátých letech v Německu jako distributor sportovního zboží, její židovští vlastníci se jmenovali Behrens a Cohen, odtud název Beconta. Za Velké krize v roce 1933 firmu prodali jinému Židovi, Walteru Blaskowerovi, jenž se zaměřil na import atletického nářadí ze Skandinávie. Při té příležitosti začal do Německa dovážet i severské lyže Karhu a lyžařské oblečení.
V té době už v Německu rostla moc nacistů, židovský obchodník však věřil v sílu svých dobrých vztahů s Německým olympijským výborem. Nacistická partaj Blaskowera dokonce pověřila dodavatelstvím náčiní pro berlínskou olympiádu. Avšak vzápětí po skončení her v srpnu 1936 dostal od přátel z olympijského výboru varování, ať okamžitě zmizí ze země. Blaskower neváhal a svůj majetek za běhu vyměnil za peníze, které mu umožnily nalodit se a odplout do Finska, kam běžně cestoval za obchody. Tam už připlul plonk. Obchodní přátelé mu pomohli dostat se do Švédska a odtud do Norska. Z Norska odplul do New Yorku na jaře 1940, těsně před nacistickou invazí.
V Americe si změnil jméno na Blascoe a válečná léta přečkal v pozici technického poradce lyžařské Desáté horské divize. Hned po osvobození se vrátil do Evropy podepsat kontrakty na import sportovního zboží s firmami ve Skandinávii, Švýcarsku a Itálii. Sídlo své firmy Beconta měl na Manhattanu, nedaleko proslulého obchodního domu s lyžařským sortimentem Saks Fifth Avenue. Z něj k sobě přetáhl talentovaného prodavače s německými kořeny, Karla Wallacha. Ten použil své našetřené peníze a nabídl je investovat do společného byznysu; v roce 1949 se Wallach stal společníkem firmy Beconta. Bylo to v roce, kdy Beconta podepsala smlouvu na distribuci italských bot Nordica. Pár měsíců nato na MS 1950 v Aspenu vyhrál Ital Zeno Colo zlato ve sjezdu i GS a stříbro ve slalomu – v botách Nordica. Americké prodeje značky vylétly strmě nahoru.
Protože ani jeden ze společníků neměl zkušenosti se závodním lyžováním, hledali spolehlivého praktického experta. Našli jej v osobě Norma Macleoda, manažera lyžařského obchodu v kalifornském Squaw Valley, kam dodávali boty Nordica. Přetáhli si Macleoda k sobě do firmy jako třetího společníka. Ten v roce 1958 přes jeden svůj francouzský kontakt zařídil americké zastoupení průkopnické bezpečnostní špičky vázání Look Nevada, jež o dekády předběhlo svou dobu. V roce 1960 se konala zimní olympiáda ve Squaw Valley, odkud Macleod do Beconty přišel. Na ní vyhráli zlato Jean Vaurnet ve sjezdu a Roger Staub v GS, oba ve vázání Look Nevada. Situace s prodejním úspěchem drahého vázání se opakovala. Firma na vlně olympijského úspěchu získala i americké zastoupení značky Völkl.
Po olympiádě se šedesátiletý zakladatel Blascoe přestěhoval z New Yorku na odpočinek do Kalifornie a nabídl svým dvěma společníkům firmu k odprodeji. Ti, protože neměli na vyplacení majitele dost peněz, přibrali jako společníka Jima Voolnera, který je měl, a firmu Beconta koupili. Hned vzápětí podepsali zastoupení obuvi Puma pro americký trh. Byla to další trefa do černého – v té době běhaly americké děti po hřištích v converskách. Puma se stala přes noc prodejním šlágrem a vydláždila cestu pozdějšímu vítězi na tomto poli – značce Nike. Současně tím byla firma zatažena do často skrývané a nečisté konkurenční války značek Adidas, Puma, Nike a Reebok, proti níž poměry v lyžařské branži připomínaly selanku.
Hlavním tahounem lyžařské složky firmy Beconta byla od počátku Nordica. V polovině šedesátých let tento italský výrobce (stále kožených) bot vévodil světovým prodejům, v Americe značce patřil 30% podíl na trhu (lyže Nordica začala vyrábět až v 90. letech). V roce 1966 na mistrovství světa v Portillu uspěly první plastové Lange a pány v Becontě znepokojilo, že se do Lange obouvá spousta evropských hvězd. Naléhali na majitele Nordicy Alda Vaccariho, aby značka urychleně vyvinula vlastní plastové lyžáky. Vaccari na ně dal a už v roce 1968 Nordica představila svůj první model plastových bot nazvaný Astral; ukázaly se však být pro veřejnost příliš úzké a příliš tvrdé. Následovalo pár let úprav a testování; v roce 1972 pak firma světu představila jasně žlutý model Nordica Astral Slalom, přezdívaný též banánová bota, vedle nějž tehdy černé Lange Comp vypadaly jak zastaralý Ford Model T. Žluté lyžáky šly v Americe na dračku: v pořadí už třetí trefa do černého v lyžařském sortimentu firmy Beconta.
Konec vyčerpávající vietnamské války v polovině sedmdesátých let a související inflace devalvovaly dolar a tím i profitabilitu mnoha evropských firem. Francouzské značky Rossignol a Salomon byly prvními, které si uvědomily, že se jim vyplatí obejít mezičlánek importérů, a vybudovaly si v Americe vlastní zastoupení, jež dodávalo zboží koncovým obchodům. Bylo jen otázkou nedlouhého času, kdy se přidají i ostatní výrobci. Tento mezník označuje počátek konce velkoobchodních distributorů v horské branži.
Becontovou lyžařskou výkladní skříní zůstávaly dál boty Nordica – v roce 1975 jich prodali úctyhodných 350 tisíc párů. Jenže v roce 1976 Vaccari neočekávaně Becontě zrušil licenci a do Ameriky začal importovat Nordicu v partnerství s Rossignolem. Zaskočená Beconta v reakci podepsala zastoupení značky Dolomite, jejíž boty se Nordice podobaly. V nastalé situaci se v Becontě rozhodli předejít očekávanému a sami pustili nijak úspěšný brand Völkl. Vyměnili jej za značku Kästle, tehdy vlastněnou Fischerem, do Ameriky zatím nedistribuovanou. Kästle však byly taktickou záminkou pro samotný brand Fischer, na nějž si v Becontě brousili zuby. Marně – pan Pepi Fischer už v hlavě plánoval vlastní severoamerickou divizi.
Ačkoli Beconta prodávala Kästle ostošest a prodala jich ročně 75 tisíc párů, ztráty z odejmutí Nordicy to vyrovnat nedokázalo. Profitabilitu společnosti zajišťovaly stále solidní obraty značky Puma (60 milionů dolarů v roce 1977). Rok nato však francouzská divize Pumy zkrachovala a její vlastník Armin Dassler začal na Becontu tlačit za zvýšení prodejů. Vzápětí bez vysvětlení zrušil Becontě licenci. Krok se stal osudným oběma stranám. Puma nebyla schopna vybudovat si vlastní výkonné zastoupení a během pár let vyklidila konkurentům Nike, Adidas a Reebok svůj díl amerického koláče. Firma Beconta se po odejmutí její nejvýdělečnější složky potopila do krize. V roce 1980 společníci zavřeli všechny své distribuční filiálky a provoz zkonsolidovali do jediného skladu v utažském Clearfieldu, odkud distribuovali Kästle, jejich poslední významnou značku z dřív velkorysého portfolia.
Rok nato si značka Kästle založila vlastní americké zastoupení, a aby Rakušani nemuseli lyže z Becontových prostor nikam složitě odvážet, pronajali si sklady ve stejném utažském městečku. (Devět let se Kästlím v Americe dařilo dobře, pak se staly položkou na nákupním listě italské konfekční manufaktury Benetton. Ten nejdřív koupil Becontovu starou vlakovou loď Nordica, potom Kästle a několik dalších sportovních značek, například tenisové rakety Prince). Becontě tak zbyla už jen značka vázání Look, avšak i ta si otevřela vlastní americkou divizi. Pár let ještě společníci zkoušeli spolupracovat s americkou divizí jejich pilotní Nordicy, nikam to však nevedlo. Firma, ve své době jeden z největších exkluzivních importérů evropských značek do USA, de facto neměla co prodávat – všechny zastupované značky si během několika let otevřely vlastní filiálky. Partneři v Becontě se v roce 1986 rozhodli zavřít krám a jít do důchodu. Jejich zlaté časy jim – stejně jako celé branži – skončily.
Foto: Beconta USA