Nejslavnější lyžařská lekce světa

Písmo: A ++ A --

S tím, jak rekreační lyžování začalo přitahovat mainstreamové publikum, dostalo se až na nejproslulejších jeviště i tištěné tituly své éry.

V 60. letech minulého století bylo lyžování nejrychleji rostoucím nejen americkým sportem, jehož popularitu hojně podporovala tehdejší média. Lyžaři se tlačili v kinech na filmy s Warrenem Millerem a Johnem Jayem; v mnoha lifestylových časopisech, včetně těch elitních jako Life nebo Saturday Evening Post, se objevovaly články o soutěžním i rekreačním lyžování. Dobové nadšení vyživovala chystaná událost dekády – zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku v roce 1964. V předvečer her pak došlo k mediální pikantnosti, jež možná dosáhla na vrchol myslitelného: v kultovní televizní talk show The Tonight Show kanálu NBC sledovaly civilní výuku lyžování miliony Američanů.

Džonyho šou
Johnny Carson se nedávno předtím stal moderátorem této (v té době už deset let vysílané) noční show, přenášené živě z New Yorku. V mediálním hlavním městě světa byly televizní, rozhlasové, vydavatelské a filmové osobnosti často vášnivými lyžaři. Nejbližší velký lyžařský areál byl Hunter Mountain ve státě New York, kam jednou přiletěl Robert Redford s přáteli jen tak na den, aby si na otočku zalyžoval.

Pokud tam Paul Newman a Bobby Kennedy ještě nelyžovali, středisko si najalo Paula Pepeho, tiskového agenta z Broadwaye, aby se o to postaral. Oba tam na lyže dostal. Pepe pravidelně rozdával celebritám skipasy a volné ubytování, aby propagoval lyžování v hunterském středisku, populární destinaci oblíbeného catskillského pohoří, jemuž bylo oficiálně přezdíváno „Židovské Alpy“.

Pepe byl náhodou tiskovým agentem známého herce Boba Hopea v New Yorku a Hope se díky němu často objevoval v Tonight Show. „Díky tomu producenti pořadu vyslechli téměř každý můj nápad,“ vzpomíná Pepe. „Tak jsem řekl, co takhle lyžařský instruktor, který bude Johnnyho učit lyžovat – v přímém přenosu, na kameru? Skočili po tom.“

Agent nemusel dlouho přemýšlet, kterého instruktora do pořadu nasadit. Hunterova lyžařská škola zaměstnávala okouzlující a telegenickou Kitty Falgerovou, modrookou rakouskou krásku, která se dokázala ve všem vyrovnat Carsonovi.

Aby ve studiu vytvořili krytý svah, postavili zaměstnanci areálu Hunter Mountain dvanáctimetrovou rampu a pokryli ji plastovými třískami, které zbyly z jednoho neúspěšného letního lyžařského projektu v tamních Catskills. „Carson byl lyžař,“ vyprávěl Pepe. „To, co dělalo ten skeč nehorázně vtipným, byl jeho vynikající atletický talent. Johnny improvizoval chyby nešťastného začátečníka líp, než kdybychom do pořadu nasadili opravdového začátečníka.“

Když si Carson zkřížil své krátké lyže, Falgerová, která hrála na rovinu, jej opravila. Pokud Carson stál v záklonu, řekla mu, aby pokrčil kolena. Udělal to tak přehnaně a zároveň legračně, že málem upadl. Předstíral, jak mu to ujíždí z hran, šlapal jí na lyže. Trpělivě a vážně ho opravovala. Po více než půlhodině lektorské práce si Falgerová sedla na pohovku, kde s ní Carson udělal rozhovor o sexy a vzrušujícím sportu rekreačního lyžování.

Pořad tehdy sledovalo až 10 milionů Američanů – pravděpodobně víc, než kolik jich následující měsíc sledovalo televizní přenosy lyžování z innsbruckých sjezdovek. Ještě nikdy nebylo svědkem lyžařské lekce tolik lidí.

„Tady je Johnny!“ křičel do éteru známý hlas uvaděče show Eda McMahona. Stejně tak ale Ed mohl volat: „Tady je lyžování, Ameriko!“ Mohlo jít o rozhodující okamžik vzestupu lyžování na pozici nejoblíbenějšího zimního sportu v Americe.

Šílený Alfred
Kultovní humoristický časopis MAD, měřítky tuzemských poměrů jakýsi americký Dikobraz, byl až do roku 2019 téměř sedmdesát let zásadním plátkem americké kultury druhé poloviny 20. století. Na svých intenzivně ilustrovaných a jízlivě psaných stránkách se vysmíval médiím, školství, vládním agenturám, politikům, hippies, psychoanalytikům, sexuální revoluci, a dokonce i životnímu stylu svých vlastních cynických, pubertálně smýšlejících čtenářů.

Postava, jež byla s časopisem nejvíce spojována, byl Alfred E. Neuman, jeho fiktivní maskot – pihovatý chlapec s rozhozenýma očima a úsměvem s mezerou mezi zuby. Lyžující Neuman se v letech 1975–1980 objevil nejméně na čtyřech obálkách MADu. Vydavatel, redaktoři a výtvarníci MADu zjevně viděli v jeho umístění a v zobrazení bezstarostného lyžování na obálce časopisu, po vzoru jeho názvu, šílený humor.

Viděno očima MADu, rekreace, při níž si lidé nazouvají dřevěná prkna a ve vysoké rychlosti sjíždějí ze skokanského můstku, či narážejí do stromů, musí být stejně hloupě vymyšlená jako televizní pořady, filmy, léky na zdraví a další posvátné krávy, kterým se MAD vysmíval. Hurónské vyobrazení lyžařského karambolu se zdálo být také neodolatelně vtipným pro několik milionů kupujících, kteří na regálech stánků po titulu sahali.

MAD byl součástí zlatého věku tištěného vydavatelství, který se shodou okolností kryl s vrcholem celosvětově rekordních prodejů oborových časopisů SKI a Skiing na pultech novinových stánků. Ty se chopily satirického ducha MADu a začaly publikovat celostránkové kresby různých autorů s tematikou tu víc a tu zas míň s lyžováním související. Čím dál odvážněji směšné karikatury ale byly nakonec odkudsi „shůry“ zakázány, protože příliš mnoho z nich si dělalo legraci z žen nebo byly považovány za antifeministické, i když obvykle redaktoři ani karikaturista nechápali proč. Politická korektnost ještě nepronikla do jejich myslí.

V MADu bylo politicky nekorektní všechno. „Idioti“ z MADu převrátili komiksovou formu v mainstreamovou ideologickou zbraň, zaměřenou na ikony levice i pravice – útočili na mccarthismus i beat generation, Nixona i Kennedyho, Hollywood i Madison Avenue. Jejich městská citlivost byla povýšena na celonárodní platformu protikladné a antiautoritářské vzpoury v čele s maskotem Alfredem. Podobně jako Marcel Duchamp nakreslil knírek na Monu Lisu, i MAD vtiskl Alfredu E. Neumanovi pečeť na nekonečnou řadu oblíbených veřejných osobností a fiktivních postav, přičemž jeho hlava ve tvaru domácího talíře nahradila nebo zesměšnila všechny od Dartha Vadera a Ronalda Reagana až po E.T. Mimozemšťana, Michaela Jacksona, Donalda Trumpa nebo Jareda Kushnera.

Bezmála sedm dekád je pro cokoli dobrá doba, ale když v roce 2019 MAD potvrdil, že se připojuje k časopisům Life a Spy na hřbitově a na Elysejských polích online archivů, mnozí Američané pocítili bolest, jako by naposledy opouštěl dětský pokoj, ale přesto byl jeho odchod náhlý a předčasný. Coby solidní etalon významu časopisu posloužila situace z jara téhož roku, kdy Donald Trump při jedné ze svých veřejných eskapád přirovnal Peta Buttigiega k Alfredu E. Neumanovi. Bezděky tím zdůraznil, jak hluboko se MAD prokousal nejen do kultury.

Po mnoho let sídlily kanceláře časopisu na manhattanské Madison Avenue, několik bloků severně od kanceláře časopisu SKI na adrese 380 Madison. Zatímco MAD zesměšňoval práci reklamních agentur na Avenue, SKI prodával výsledky jejich práce na svých celostranách prémiových reklam od tabáku a alkoholu po automobily, z čehož tamní lyžařská žurnalistika dlouhé dekády s tichým povděkem prosperovala.

↑   Moderátor slavné The Tonight Show Johnny Carson // NBC

↑  Agent nemusel dlouho přemýšlet, kterého instruktora do pořadu nasadit. Hunterova lyžařská škola zaměstnávala okouzlující a telegenickou Kitty Falgerovou, modrookou rakouskou krásku, která se dokázala ve všem vyrovnat Carsonovi // NBC

 ↑  Postava, jež byla s časopisem nejvíce spojována, byl Alfred E. Neuman, jeho fiktivní maskot // MAD

 ↑  Hurónské vyobrazení lyžařského karambolu se zdálo být neodolatelně vtipným pro miliony platících čtenářů // MAD

 ↑  Redaktoři a výtvarníci zjevně viděli ve zobrazení bezstarostného lyžování na obálce časopisu, po vzoru jeho názvu, šílený humor // MAD

Sdílet