Že ekonomické zdraví horských středisek nezřídka nejvíc podkopává nerealistický optimismus vlastních provozovatelů, se v Americe stalo historickým koloritem.
Oboroví skeptici si pro to dokonce vymysleli trpký vtip: „Když chcete vydělat jmění v lyžařské branži, začněte radši s mnohem větším.“ Bankéři a investoři, kteří majitelům financovali rozjezdy středisek, od nich četli jednu ztrátovou výsledkovku za druhou; resorty roky a roky nevybředaly z červených čísel.
I sami provozovatelé začínali být čím dál frustrovanější. „Je to ten nejhorší byznys na světě a každý, kdo se do něj pustí, musí mít v hlavě piliny,“ prohlásil do dobových New York Timesů Hans Thorner, temperamentní filmový producent a lyžařský instruktor, zakladatel překrásného vermontského střediska příznačně nazvaného Magic Mountain. V novinovém rozhovoru Thorner popsal, jak probíhalo jednání s newyorskými bankéři: „Ti pitomci tam sedí za dlouhým stolem ve svých drahých dvouřadých oblecích, každý přemrštěný plat a odměny, odpovědnost odklánějí jeden na druhého. Ale chtějí po mně, který nemám ani vindru, abych si 90 procent peněz zainvestoval sám a za zbytek jim ručil střediskem. Nevydržel jsem, vyskočil ze židle a vmetl jim, že chci přesný opak – ať oni dají 90 procent mně – s tím pak budu podnikat v klidu!“
← Neustále problémové retro středisko Magic Mountain dnes
Navzdory nekončícím trablím s bankami a taky nevyzpytatelným počasím, předválečný švýcarský emigrant si byl jistý, že dřív či později jeho scénické středisko, nejnovější ve Vermontu, jehož terén mu tolik připomínal domovské Alpy, konečně vyroste a začne prosperovat. Vždyť podobnou evoluci viděl ve třicátých letech u spousty evropských resortů. Jenže ani čtvrt století Thornerovi nestačilo k tomu, aby dokázal ekonomiku provozu otočit do kladných čísel; areál nakonec zavřel. V osmdesátých letech kopec koupil bostonský developer, ale po kolapsu realitního trhu o pár let později byl provoz znovu zavřený. To se opakovalo ještě několikrát od té doby prakticky dodnes – naposledy bylo středisko zavřené v roce 2016 a letos to s ním opět vypadá všelijak.
Situaci v newyorských novinách trefně komentoval emeritní profesor ekonomie z Harvardské univerzity John Kenneth Galbraith, který v té době ve Vermontu žil na staré farmě. Uvedl, že zdánlivě fungující ekonomika tamního státu je udržována nekonečnou sérií ekonomických ztrát. Řetězec ne nepodobný zlopověstnému finančnímu letadlu podle něj vypadal takto: do oblasti vpadnou investoři a skoupí hotely, obchody a lyžařská střediska. Na jejich provozu však setrvale ztrácejí peníze, proto najdou nové idealisty s podobným snem a prodají jim je, a cyklus se může opakovat.
V loňské Nostalgii (SNOW 105) jsem psal o jiném vermontském vizionářském megalomanovi Walteru Schoenknechtovi, majiteli okázalého resortu Mount Snow, přezdívaného Palm Beach na sněhu. Ten si – tehdy v padesátých letech, prosím – před střediskovým hotelem postavil vyhřívané koupaliště, uvnitř tropický bazén se zimní zahradou a monstrózní, skoro stometrovou fontánu uprostřed umělého jezera, nad kterým pendlovaly futuristicky tvarované kabinky lanovky spojující hotel a vleky. V zápalu svého velikášství dostal (naštěstí nikdy nezrealizovaný) nápad přesvědčit národní energetický úřad, ať mu dají přístup k atomové bombě: pomocí detonace chtěl vytvořit obří lyžařský amfiteátr uprostřed stávajícího kopce.
← Dobová futuristická reklama na resort Mount Snow, 1966 / SKI USA
Jenže mu pro jeho zběsilé utrácení brzy došly zdroje a donkichotský futurista Schoenknecht byl nucen svůj utopický sen nabídnout k prodeji. Ironickým naplněním jedné z jeho věšteb, že v budoucnu budou horská střediska vlastnit korporace, Mount Snow od něj převzala právě místní Sherburne Corporation. Ta si do role šéfa střediska najala zakladatele killingtonského resortu, nesmlouvavého Prestona Lee Smitha, jenž s nikým a ničím neměl slitování. Bez špetky sentimentu nechal odstranit Schoenknechtovy exotické kabinky, zboural fontánu, tropickou zahradu i vyhřívaný bazén a investovat dovolil jen do původního lyžování, tedy do vleků a úpravy svahů.
Lee Smith pokračoval ve šlépějích starých pionýrů horského byznysu, kteří věřili v synergický efekt vlastnění vícero středisek; založil si akciovou společnost S-K-I Ltd. a upsal ji na technologickou burzu Nasdaq. Za výtěžek z veřejného úpisu akcií si pak k Mont Snow přikoupil další čtyři střediska včetně kalifornského Bear Mountain. V tamním odlišném klimatu však jeho vychvalované zasněžování nefungovalo, stejně jako mentálně jiný východoamerický marketing. Miliony, které Smith v Kalifornii investoval, se mu nikdy nevrátily a předznamenaly začátek konce i tohoto tvrdého, ostříleného byznysmena. Do krizové správy jednoho ze svých ztrátových středisek Sunday River si totiž najal mladého manažera Lese Ottena. Ten Smithe přesvědčil, že středisko je na tom hůř, než si mysleli, a navrhl jej prodat za pouhých 840 tisíc dolarů. Sám však figuroval inkognito na nakupující straně a během několika let proměnil Sunday River do jedné z perel lyžařského Východu a ve vážnou konkurenci tamní jedničky Killingtonu.
To však byl teprve začátek Ottenovy strmé kariéry. V osmdesátých a devadesátých letech se stal jedním z největších predátorů branže, kdy jeho společnost American Skiing Company (ASC) vlastnila mnoho středisek a hotelů a patřila k nejvýznamnějším hráčům v oboru. V roce 1996, patnáct let po kontroverzním získání Sunday River od Smithe, si koupil jeho S-K-I Ltd. za 106 milionů dolarů. Ze šéfa byl rázem zaměstnanec a zanedlouho ho Otten z firmy vyhodil.
Přesto sladká výsada toho, kdo se směje naposled, patřila právě zhrzenému Smithovi. Ottenovy megalomanské akvizice obrovských středisek Heavenly, Steamboat a The Canyons, financované drahými úvěry na Wall Streetu, doplatily na poslední hypoteční krizi v roce 2007. Tržní hodnota ASC se propadla pod jediný dolar za akcii a společnost se stala pouhým najatým správcem kdysi vlastněných resortů. Rok nato Ottenova ASC vyhlásila bankrot.