Zatímco americká střediska už od sedmdesátých let předváděla světu, jak pragmaticky, disciplinovaně a v plném počtu umí táhnout za jeden provaz, když jsou ve hře jejich společné zájmy stran pojištění proti odpovědnosti, v mnoha jiných ohledech stejný typ spolupráce jakoby rutinně selhával.
Dělo se tak zejména v situacích, kdy bylo namístě posoudit propojení svých vleků se sousedem v jediné středisko, pod společný skipas. Tak jako to bylo v té době už obvyklé v alpských skiareálech, jejichž návštěvníci mohli přejíždět lanovkami z jedné oblasti do jiné a jejichž provozovatelé neměli problém vyřešit spíš elementární účetní úkol, jak rozdělit tržby ze skipasů mezi jednotlivé vlastníky vleků.
Američtí majitelé středisek se naopak v navlas stejné situaci dívali na své bezprostřední sousedy jako na nebezpečné rivaly, kteří jim ukrojí z jejich byznysu.
Neobvyklou výjimkou byl v tomto ohledu v jedné z předchozích Nostalgií zmíněný šéf pojišťovny AIG pan Thomas Watson Jr., který v šedesátých letech vlastnil kopec Madonna Mountain, pár set metrů vzdálený od vrcholku Spruce Peak, patřícího pod největší vermontský resort Stowe. Watson přišel za svými sousedy s tehdy novátorskou strategií, ať oba areály zkusí prodávat společný skipas a marketingově se prezentovat jako jediná propojená oblast, největší na východním pobřeží. Vedení stoweského střediska však Watsonův návrh odmítlo; neviděli v něm pro sebe žádnou finanční výhodu. Pojišťovacího magnáta omrzelo ztrácet ve svém skiareálu peníze a kopec po několika letech vlastnictví zase prodal. (Ten do současnosti přežil pod jménem Smugglers‘ Notch, avšak nikoli díky nákladným investicím do vysokorychlostních lanovek, nýbrž přesně opačným přístupem – deklaroval se jednoduše vybaveným, zákaznicky nejpřívětivějším střediskem Ameriky zaměřeným na rodiny s dětmi a je za takový poprávu považován dodnes.)
Podobně jako v případě blízce sousedících Killingtonu a Pico nebo Park City a Deer Valley, i stoweští manažeři preferovali chránit si svůj stávající trh před variantou rozšířit si klientelu. Nebyli v Americe rozhodně sami; tamní provozovatelé typicky nahlíželi na své sousedy jako na konkurenci, která jim hrozí sebrat byznys, než na někoho, s kým by se jim vyplatilo se spojit. V sedmdesátých letech lídr amerického horského byznysu, společnost Aspen Skiing Corporation (SkiCo), utratil statisíce tehdejších dolarů jen za soudní poplatky, aby se bránil – marně – právě tomuto principu.
V roce 1977, po patnácti letech prodávání společného skipasu platného ve všech čtyřech aspenských střediscích (Aspen, Buttermilk, Snowmass a Aspen Hihglands), se SkiCo zaběhlým pořádkům vzpříčila a odmítla pod společný skipas dál zahrnovat i středisko Aspen Highlands, jež jako jediné ze čtyř dotčených přímo nevlastnila. Soukromý majitel střediska pan Whip Jones zažaloval SkiCo za monopolní praktiky a bránění volnému obchodu. Během dalších osmi let spor přes jednotlivé instance dorazil až k ústavnímu soudu. Ten označil provozovatele (SkiCo mezitím koupilo silné filmové studio Twentieth Century Fox) za monopolistu, nařídil, že čtvrtému středisku Aspen Highlands nesmí být bráněno v zařazení pod společný skipas, a přisoudil jejímu majiteli odškodné ve výši $11 milionů, 25 milionů dolarů v dnešní hodnotě. (V americké justici šlo o průlomové rozhodnutí a případ nazvaný Aspen Skiing Co. vs. Aspen Highlands z roku 1985 má svou stránku na Wikipedii i je k němu dodnes referováno coby precedentu v případech, kdy nízkoinstanční soudy řeší podobný typ oborových sporů.)
↑ Aspenské svahy zkraje sedmdesátých let nad tehdy ještě řídce zastavěným údolím // SkiCo
Dlužno dodat, že aspenský vlastník nikdy nepropojil čtyři tamní střediska lanovkami a navzdory zřejmým benefitům nejen pro návštěvníky, ale třeba i pracovní personál a v neposlední řadě pro životní prostředí, lyžaři v Aspenu dál cestují do jednotlivých resortů kolem města ve svých benzín spalujících autech nebo autobusech. V Alpách by v podobné situaci všechna střediska propojovaly rychlé, tiché a k životnímu prostředí mnohem šetrnější gondoly.
↑ Ještě jednoduchý Aspen, 1972 // SkiCo
S vlastními správními komunitami, v jejichž katastrech skiresorty své sjezdovky a vleky provozovaly, mívaly vesměs dobré až vřelé vztahy; ne však stále a ne všude. Optika obecních municipalit a cíle horských měst se od těch komerčních provozovatelských lišívaly zejména v případech, kdy tamní rezidenti nevnímali v té době bující expanzi středisek jako prospěšnou pro zájmy komunity, anebo ekologicky udržitelnou.
Právě v Aspenu se taková disharmonie projevovala víc než viditelně; třeba když se tamní provozovatel SkiCo dostal do sporu s editorem největších tamních novin Aspen Times. V ten čas SkiCo řídil vysoký, svalnatý a adekvátně arogantní Darcy Brown, jenž si stál za svým, že do způsobů, jakým středisko vede, městu ani nikomu dalšímu nic není. Tehdejším vlastníkem a editorem dodnes hlavního tamního deníku byla v každém ohledu miniaturní verze hromotluckého aspenského šéfa, principiální Bil Dunaway, bývalý závodní lyžař a horolezec – a taky možná nejlíp píšící editor lokálních novin v celé Americe. Rezolutní novinář z hloubi srdce věřil, že co si Brown dělá na svých kopcích, není výhradně jeho věcí, nýbrž týká se celé komunity. Mám rád žurnalisty, co nepostrádají kuráž psát netuctové, vtipné a klidně i ostře broušené úvodníky; řadu těch dobových Dunawayových jsem v archivech Aspen Times četl a mnoho z nich si nebojácně bralo na paškál právě SkiCo a otevřeně ironizovalo jejich kontroverzní kroky. Panovačného Browna každé nové vydání ranních novin prý rozpalovalo do nepříčetnosti.
↑ Dnešní Gondola Plaza v Aspenu, 1980 // SkiCo
Dlouhodobou slovní válkou mezi těmito dvěma místními šéfy žilo i se bavilo celé město. Jenže se taky začalo čím dál zřetelněji polarizovat na dva názorové tábory. Radikální původní rezidenti nazývali turisty ovcemi k oškubání a často i hůř, čímž rozhodně nepomáhali obchodním zájmům svých sousedů provozujících obchody a penziony. Aspenský duch sousedské harmonie a spojenectví šedesátých let čím dál víc slábnul a vytrácel se do vzpomínek; ruku v ruce s tím, jak stoupaly do oblak ceny tamních nemovitostí, vyhánějící stále víc pracovního personálu a zanedlouho i obyčejných rezidentů, kteří na aspenském turismu nevydělávali, daleko za hranice čím dál dražšího města. Kultivaci občanské atmosféry v ikonickém horském resortu dvakrát nepomohlo ani to, že úzká (nikdo nepochybuje, že podplacená) část tamních voličů v referendu zablokovala projekt obnovení historické železnice vedoucí aspenským údolím, jenž by vyřešil mnoho praktických starostí pracovníkům nuceným denně dojíždět z čím dál větších dálek a významně by býval ulehčil životnímu prostředí.
Ve vermontském Stowe vlastnila středisko společnost Mount Mansfield Company, největší zaměstnavatel v oblasti, běžný případ v horském oboru Ameriky sedmdesátých let. Společnost provozovala vleky, chatu, lyžařskou školu, restaurace a obchody v resortu. Municipalita naopak zajišťovala hotelové postele pro turisty, jejich večerní zábavu a starala se o místní silnice, aby se lyžaři ráno dostali k vlekům. Každá ze stran brzy začala mít pocit, že ta druhá by měla dělat víc pro přilákání nových návštěvníků. Netrvalo dlouho a skončily v otevřeném sporu, kdy jedna strana konfrontovala druhou, že nedělá, co by měla. A tak se stalo, že ve městě, v němž vládla koalice nejvlivnějších místních majitelů obchodů, si navzájem zablokovali výstavbu centrální nákupní pěší zóny, s níž v oboru průkopnicky přišel Vail už při svém otevření v roce 1962 a stoweští podnikatelé měli v plánu svého vzdáleného hlavního konkurenta mezi destinačními středisky napodobit.
← Dnešní noblesní rezidenční oblast Spruce Peak resortu Stowe // Vail Resorts
Absence nějaké rozumné strategické vize rozvoje střediska přispěla k postupnému upadávání významu Stowe coby jednoho z dominantních horských středisek Ameriky. Resortu nepomohlo ani vlastnictví pojišťovnou AIG, v jejímž čele se střídali jeden ostrý a bezohledný manažer za druhým, každý mající za úkol přivést hospodaření střediska stabilně do černých čísel. Investice do zasněžování a lepších vleků byly každým z nich neustále odkládány; ekonomiku resortu dokázal na čas obrátit až možná nejtvrdší boss ze všech, Maurice Greenberg, ve své době magazínem Fortune prohlášený za nejnáročnějšího šéfa Ameriky, pro jakého lze pracovat. Jeho úspěch nicméně neměl s lyžováním moc přímo společného – postavil a prodával drahé apartmány a rodinné domy na jižní straně střediskového kopce Spruce Peak, čímž založil separátní horskou vesnici, jednu z nejnoblesnějších na východním pobřeží. Metaforický kruh se spojil před několika lety, kdy ekonomicky stále nestabilní středisko Stowe převzala do provozování právě odjakživa konkurující vailská korporace.