Lyžařské šedesátky západního světa poznamenal rapidní vývoj všeho, co dělalo bílý sport nedostatečně pohodlným.
Staré háčkové vleky a kotvy ustupovaly sedačkovým lanovkám, lyžařské chaty dostávaly útulnější interiéry a nabízely pestřejší jídelníček než jen párek a čaj z plotny. Šusťákovou větrovku a vlněný svetr začaly nahrazovat oteplovačky a průkopnické pokusy o technické prádlo, v lyžákách se objevila přívětivě teplá vnitřní botička. Vypínací vázání prudce srazilo statistická čísla úrazů dolních končetin.
Pochopitelně, nebyl by svět světem, aby všechna tato vylepšení na sobě neměla přilíplou adekvátní cenovku. Ve dvou dekádách padesátých a šedesátých let se lyžařské denní lístky zdražily o sto procent, na průměrných 5 dolarů. Jak „nekomentuje“ článek z amerického SKI 1974, ceny všeho lyžařského vyrostly v průměru o 50 % za dekádu, přičemž lyže, vázání, boty a bundy o víc než to. Lyžování koneckonců nikdy nebylo laciným sportem modrých límečků: v roce 1965 vydělával americký lyžař deset tisíc dolarů za rok, víc než trojnásobek průměrného platu.
Protože však stále bylo tak pomálu alternativ zimního vyžití, mnoho lidí nevnímalo lyžování jako drahé, jelikož svůj příjem po celou zimu koncentrovali do mnohdy této jediné rekreační aktivity. Což s postupujícím časem a rozhýčkávající se populací přestávalo stále víc platit. V šedesátých letech přišel běžného lyžujícího Američana (vydělávajícího deset tisíc) jeho koníček na $500 za sezónu, přičemž nové auto stálo $2500.
V padesátých a šedesátých letech rostly počty nových lyžařů 20% tempem; každou pětiletku se tedy západní lyžování zdvojnásobilo. Demografický průzkum z roku 1965 odhalil, že jeden z pěti lyžařů na svahu sjížděl poprvé a tři z pěti nelyžovali déle než 5 let. Lyžování bylo mladé – a adekvátně pěkné a rozpustilé; sport byl zaplaven nově příchozí vlnou babyboomerů narozených v letech vzápětí po druhé světové válce. Mediánový lyžař roku 1965 měl 25 let, o sedmnáct let míň než na konci století. Tehdy ještě dobrodružný sport plný rychlosti a rizika perfektně vyhovoval věku populační bubliny.
Věci významně pomáhalo, že lidi lyžování vnímali jako sociálně žádoucí, pozitivní a zdravou přírodní aktivitu; jako tolik potřebný útěk od chmurných dob válečných strastí, stále ještě nehezky čerstvých.
Pulsující poválečná konjunktura produkovala čím dál víc úspěšných byznysmenů, kteří si extatický pohyb sněhem nebyli ochotni nechat ujít. Jedním z takových byl jistý Thomas Watson, během 50. a 60. let prezident IBM. V pátek večer Watson naložil rodinu do dlouhého amerického station wagonu a odjeli lyžovat do vermontských hor. Tak si je zalíbili, že jeden místní resort si pan Watson koupil – dnešní Smugglers‘ Notch, tehdy zvaný Madonna Mountain.
Watson na lyžování – pardon za slovní hříčku – tak ujížděl, že se vybíral i spolupracovníky do firmy mezi vášnivými lyžaři. Lákal je celostránkovými inzeráty na to, že jejich nový šéf bude mít sakra pochopení pro jejich společné hobby. On Watson byl vůbec mužem netuctových výzev – na přelomu 80. let se nechal americkou vládou velvyslat do Sovětského svazu.
Watsonovi patřili mezi 50 % těch rodin, které se skládaly ze sezdaného páru a dětí, v případě pana Thomase hned šesti. Na konci století se tento poměr propadl pod 24 %, když víc než polovina manželství končí rozvodem – statistika nijak zvlášť příznivá pro vznik mladých lyžařských rodin, které by na své srdeční zálibě oddaně lpěly…