Tvrdá hlava Ed Scott – Blog Kravskej Kluk®

Autorsky stopovat a rešeršovat jeho celoživotní kariéru v lyžařském odvětví jsem shledal nečekaně poučným i zábavným. Jako málokdo postavil na hlavu prakticky každé klišé v branži. Nejenomže začal bez peněz, začínal i bez jakéhokoliv lyžařského zázemí, znalostí a konexí; nenarodil se s příslovečnými lyžemi na nohou ani notoricky předpokládanou láskou k horám a sportu. Jen celý život věřil svým instinktům a dělal, co vnitřně vnímal, že dělat má.

Edward Scott přišel na svět v létě 1914 v americké Filadelfii. V jeho deseti letech mu otec vyrobil – jak tehdy jedině bylo možné – z příhodných prken pár dětských lyží na všední klučičí hrátky. Pravděpodobně tam se však zrodilo něco nevšedního, magického, co pak Scotta provázelo po zbytek jeho života: neobvyklá schopnost, ba vášeň opravovat, improvizovat a vymýšlet „věci“.

Ve třinácti Scotta potkala další výjimečná motivační lekce: životní osud jej náhodně spojil s legendárním leteckým průkopníkem Charlesem Lindberghem. Edův soused byl Lindberghovým řidičem a vzal jej do limuzíny, kterou Lindbergha vezli na letiště na Long Islandu k jeho historickému přeletu Atlantiku v květnu 1927. Letec si se Scottem v autě letmo povídal. Když pak druhý den Lindbergh, navzdory nepříznivým vyhlídkám, úspěšně přistál v Paříži, na mladého Scotta to zanechalo hluboký dojem lidské úpornosti, nezávislosti a odvahy – vlastností, jež Eda Scotta po zbytek života dokonale vystihovaly.

Doživotně okouzlen
V průběhu univerzitních studií v New Yorku si mladý Ed přivydělával jako prodavač v největší tamní lyžařské prodejně, Alex Taylor & Co. Ta současně pořádala proslulé víkendové vlakové zájezdy do hor Nové Anglie; Scott v nich pracoval jako obsluha půjčovny lyží. Zájezdy provozně fungovaly tak, že vlak dorazil k příhodnému svahu, zastavil tam na celý víkend a účastníci ve vagónech spali i měli zázemí. Obslužný personál se přidal k pasažérům a všichni svorně celý víkend prolyžovali.

Ed Scott tomuto způsobu života propadl. Po celý zbytek studií i po nich pracoval v různých newyorských lyžařských obchodech. Až po smrti svého otce si uvědomil, že potřebuje opravdovější práci, a odešel vyrábět auta na průkopnickou montážní linku firmy Ford. Když nastala druhá světová válka, Fordovy závody začaly vyrábět letecké motory. V roce 1942 tehdy 28letý Scott narukoval coby mechanik specialista a byl odvelen do Evropy; kromě (zejména kvůli Lindberghovi) milované Paříže navštívil v průběhu služby Anglii, Skotsko, Belgii, Německo a – taky Československo.

Pak jejich vojenský džíp najel na minu, Scott vyvázl živ, leč zraněn; jeho evropská mise tím skončila. Vrátil se do San Franciska, kde žila jeho sestra, a začal tam pracovat jako strojní mechanik. Jenže jej to táhlo k lyžařskému životnímu stylu, jejž ochutnal před válkou. Vyhledal proto Billa Kleina, majitele skiresortu Sugar Bowl, v té době jediného kalifornského střediska se sedačkovou lanovkou. Přesvědčil ho, aby mohl pracovat u něj v lyžařské prodejně a půjčovně. To mu změnilo život.

Podle vlastních slov se tam cítil jak v ráji: odpoledne, když v prodejně bylo volno, si dokázal najít čas na sjetí aspoň několika svahů, skoro denně. „Přísahal jsem si, že zbytek života strávím ve skiresortu, jako byl tenhle, nebo ještě lepším,“ vzpomínal. Jak si slíbil, tak učinil: odjel do Sun Valley, tehdy největšího a nejvyhlášenějšího amerického horského střediska. Nejdřív tam v restauraci čistil stoly, uklízel a myl nádobí, brzy si však řekl o práci servisního mechanika v tamním hlavním lyžařském obchodě v Challenger Inn. Přes léto pracoval na údržbě sedačkových lanovek střediska.

Mekka Sun Valley
Začal tak zapouštět kořeny v údolí, v němž strávil zbytek svého života. Ale Ed Scott nebyl snadná nátura – tehdy ani nikdy potom. Když se majitel obchodu letmo nelichotivě zmínil o jeho dívce, Ed mu podal náležitě hlučně okamžitou výpověď. Což nebylo žádné ledabylé gesto – ocitl se tak rázem bez práce i bydlení, doslova na ulici. Začal přespávat ve spacáku na zemi v nevytápěné garáži za půldolar na noc; jeho spolunocležníkem byla vycházející hvězda lyžařské filmařiny, kamarád Warren Miller.

Do roka se Edovi podařilo ušetřit nějaké peníze z příležitostných prací, aby si pronajal krámek v přilehlém městečku Ketchum, sotva kilometr od slavného obchodu v Challenger Inn, jenž měl na celou širou oblast monopol. Ed Scott tak začal psát historii jedné z nejslavnějších lyžařských opraven v Americe. Byl tak zručný, že jeho zákazníkem se stal doslova každý světový závodník, který se dostal do Sun Valley.

Ed Scott byl vysoký čahoun v tlustých brýlích a s rameny nakřivo. Nikdy se nenaučil technicky dobře lyžovat, přesto se účastnil všech místních závodů a jezdil v nich s plnou vervou. Jeho jízdy obvykle předčasně končily v hurónských pádech a ty se brzy staly legendou závodů v Sun Valley. Hlásil se jako dobrovolný předjezdec velkých soutěží, ale z trati dělal takovou spoušť, že mu pořadatelé diplomaticky udělili unikátní funkci pozávodního jezdce. Jeho závěrečná jízda se pravidelně odehrávala za divokého povzbuzování plně početného publika.

Na sněhu byl legrační nemotora, ve své dílně však nesmírně pracovitý mistr s přesným okem, citem pro detail a nekonečnou schopností nápaditě improvizovat. Nic než ten nejlepší možný výsledek netoleroval.

Nikdy si za svou nevídaně precizní práci neuměl říct o dost peněz. Aby si vydělal na přežití, doháněl to prodejem sportovního vybavení. Prvních několik let nedokázal být v zisku, tak se zkoušel specializovat na prodej zahraničního vybavení tam, kde ostatní obchody nabízely vesměs domácí značky.

Díra na trhu
Jedna kategorie zboží ho nadmíru frustrovala: žádný výrobce nenabízel v padesátých letech slušné lyžařské hole. Tehdejším standardem byly bambusové hole, nejen pro závodníky však zlým snem, jelikož se snadno doslova roztříštily; málokdy vydržely déle než sezónu. Ostnaté struktury nevyzpytatelně přelomené bambusové hole se pak staly pro měkké lidské tělo v pohybu životu nebezpečnými. Tehdejšímu trhu vévodily ocelové a hliníkové hole, podle Scottova mínění však všechny příliš těžké a nevhodně snadno ohebné. V roce 1959 tak nastoupil cestu vývoje svého nejslavnějšího výrobku; vývoje, jenž globálně a nadobro zacloumal celým oborem.

Scottovi je všeobecně připisován vynález hliníkové lyžařské hole, avšak nepravdivě, přičemž sám Scott to o sobě nikdy nedeklaroval. On však začal revolučně experimentovat s tvary hole – s nejvhodnější tloušťkou tubusu, jeho zúžením, jeho tvarovým průřezem, hmotností a pevností. Mistrovsky se orientoval v posuzování materiálů – doslova instinktivně dokázal určit, jak se který materiál za dané specifikace zachová.

Výsledkem jeho až obsedantního letitého výzkumu a testování přišla na svět uživatelsky nevídaně dokonalá lyžařská hůl. Prvním rokem jich Scott prodal stovku – veškeré skladové zásoby, jež s omezeným kapitálem dokázal vyrobit. Na své začátky zpětně pro tisk vzpomínal: „Bylo mi jasné, že v rukou držím časovanou bombu. Každý, kdo se o holích dozvěděl, je po mně chtěl, každý se jich nahlas dožadoval. Uvědomoval jsem si, že pokud něco neudělám, dřív či později si nějaká velká firma z oboru mého páru holí někde všimne, pochopí jejich potenciál a začne je vyrábět. Neměl jsem vůbec žádný kapitál, vybavení ani zkušenosti na provoz takovéhoto byznysu. Co mi zbývalo? Sklopil jsem hlavu a začal dělat, co jsem zmohl. Chtěl jsem dostat své hole ke každému lyžaři na světě – ne pro peníze, ale abych pomohl posunout lyžování k dokonalosti.“

Krušné začátky
Založil společnost Scott-USA, nabral několik párů svých holí, seznam lyžařských prodejen v Americe a od západního pobřeží je začal objíždět. Vstoupil do prodejny a požádal majitele, ať mu ukáže nejlepší lyžařské hole, které mají. Obvykle dostal značku Exkel, ve své době elitní ocelové hole. Jednu hůl vrátil majiteli do ruky a do druhé mu dal obě své scottky; záhy slyšel nevěřícný komentář, že obě ruce drží stejnou váhu. Pak majitele požádal, ať zkusí scottku ohnout – uslyšel, že jeho hole jsou dvojnásob tužší než jejich nejlepší. „Dobře, kolik jich budete chtít dodat?“ zeptal se pak.

Podle Scottova vyprávění to bylo většinou takhle jednoduché; během krátkého času posbíral objednávky na dva tisíce párů holí. Jenže problém nebyl získat objednávky – problém byl sehnat peníze na nákup materiálu na výrobu objednaného. Šel do místní banky se štosem potvrzených objednacích smluv; vrátil se odmítnut, že jde jen o štos papírů, na nějž mu nic nepůjčí. Dal tedy dohromady to málo, co bůhvíkde sehnal, a vyráběl po malých sériích, jak se dalo. Ihned dostával nové doobjednávky, které nestíhal uspokojovat.

Scottovy hole se staly příslovečně přes noc senzací. Žádné jiné se v rukou nechovaly tak lehce jako scottovky. Šedesátá léta byla navíc revoluční érou krátkého agresivního oblouku točeného přes výrazně zapíchnutou hůl. Scottovy superlehké hole s hbitým předozadním švihem nemohly být pro tuto nově příchozí módu dokonalejší. Lyžaři, kteří měli to štěstí, že se k jedněm holím dostali, je nenechávali z dohledu; stoly horských restaurací začaly být obkládané opřenými holemi od Scotta – v Americe nepředstavitelný zvyk.

Rok 1960 byl oficiálně první obchodní sezónou pro Scottovy hole. Značka Scott-USA si otevřela bezplatný servis na tehdejších ZOH v kalifornském Squaw Valley. Olympijská pravidla neumožňovala rozdávat závodníkům vybavení; Scott jim tedy své hole prodával. Spousta závodníků odložila své původní hole a závodila s nakoupenými scottovkami.

Navzdory tomu se Scottovi obchodně nedařilo – nikdy si za své zboží neúčtoval dost peněz. V prvním roce (1960) nevydělal nic při $16,000 obratu. Další rok zvedl cenu holí z $18 na $20, utržil $32,000 obratu za opět žádného zisku. Další rok (1962), cena holí $22, obrat $83,000, žádný profit. Za rok (1963) cena holí $25, obrat $125,000 – a dál žádný výdělek.

Umíněná nátura
Tvrdohlavý Ed Scott se s chutí utkával s každou konkurencí, jež se někde objevila. Jedno z jeho nejslavnějších vítězství se odehrálo v roce 1961, kdy se neváhal postavit ekonomicky silné západoamerické výstavnické asociaci. Scott své hole prodával přímo koncovým obchodům a obcházel tím tehdy mocný velkoobchodní sektor. Aby se s prodejnami efektivně zkontaktoval, objížděl oborové výstavy; na západním pobřeží Států šlo o jediný jarní veletrh v Seattlu. Tam mu však nedovolili vystavovat, protože neměl žádné velkoobchodní zastoupení. Scott si proto zjistil, v jakém hotelovém komplexu se bude výstava konat, a objednal si nocleh jako běžný turista ve stejném hotelu v pokoji hned naproti hlavní hotelové hale, v níž se vystavovalo. Ve svém pokoji pak naaranžoval prezentace svých holí.

Když to zjistil ředitel výstavy, nutil vedení hotelu, aby Scotta z hotelu vyhodili, což se jim nepovedlo. Obestavěli proto dveře Scottova pokoje, v němž chtěl předvádět hole a domlouvat kontrakty, vysokými paravány. Rozzlobený Scott si všechno zdokumentoval, odletěl do San Franciska a dal celou záležitost k soudu na základě antimonopolního zákona. Spor vyhrál a od té doby už v Seattlu každoročně vystavoval.

Na lyžařském MS 1962 v Chamonix používaly jeho hole tři čtvrtiny závodního pole a 13 medailí z celkových 18 patřilo scottovkám. Na následujícím MS 1964 v Innsbrucku už ostatní značky začaly závodníky uplácet kontrakty – něco, co Scott za celý život neudělal. (Přesto zhruba polovina všech závodníků dál v rukou držela scottovky.) V roce 1964 Scott-USA utržil $252,000 obratu, dál bez zisku.

Nezdařený exit
V roce 1965 se spojil s americkým špičkovým závodníkem Tomem Corcoranem (4. na ZOH 1960 v obřím slalomu), jenž vystudoval byznys na Harvardu. Ten přivedl do společného podniku investora z Wall Streetu, jenž zajistil první velký kapitál k rozjetí výroby lyží Scott. V roce 1966 na MS v Portillu si závodníci mohli vybrat, s jakými holemi pojedou – a scottovky si vezlo neuvěřitelných 5 závodníků z každých šesti. „Utráceli jsme 10 % obratu za reklamu a rozdávali jsme kolem 200 holí ročně závodníkům. To z našich holí dělalo ty nejslavnější a nejžádanější na světě, ale vymazalo jakýkoli zisk,“ vzpomínal později Ed Scott.

Až na konci dekády, v roce 1969, docílil Scott-USA prvního účetního zisku, třiceti tisíc dolarů. Následující rok na MS 1970 ve Val Gardeně startovalo se Scottovými holemi 50 procent závodníků. Za celé ty roky Ed Scott nezaplatil ani cent žádnému závodníkovi, trenérovi či funkcionáři; všichni respektovali jeho politiku čisté podnikatelské kultury.

Tou dobou se začaly hromadit nabídky na odkup firmy od asi dvaceti různých zájemců; značku nakonec získala společnost Kingsford Charcoal za 2,5 milionu dolarů, jenže v akciích a opcích na akcie. A prakticky vzápětí začaly akcie Kingsfordu na burze trvale klesat. Tvrdohlavý Ed Scott si uvědomil, jakou chybu udělal, když neprodal za peníze. Dal Kingsford k soudu pro nějaké nesrovnalosti v akciích, které měl vlastnit; ve sporu neuspěl a z firmy jej za to v roce 1971 propustili.

Následujících deset let značka Scott-USA měnila jednoho korporátního majitele za druhým, až v osmdesátých letech zakotvila u bývalého závodníka Chucka Ferriese, prvního Američana, jenž v roce 1962 vyhrál hahnenkammský slalom. Edu Scottovi, ač svou firmu nakonec nezpeněžil, bylo útěchou to pro něj nejpodstatnější – žádný jiný lyžařský výrobek nedominoval oboru tak giganticky a tak dlouho. Nejvíc byl Ed pyšný na to, že všeho dosáhl bez uplácení závodníků.

Odchod v pravý čas
„Ed Scott vždycky mluvil i jednal na rovinu,“ řekl o něm jeho dávný přítel Warren Miller. „Nikdy se nenechal koupit a ani peníze, ani chvála na něj neměly vliv. Věděl, co chce udělat – tak to udělal, a zcela po svém. To jsem na něm vždycky obdivoval – že svedl být za všech okolností sám sebou. Uměl být i vznětlivým kreténem, to ano… ale lidí jako on už moc není.“

V roce 1975 se po krátké odmlce vrátil do byznysu. Jeho staré svrbění dokázat dělat věcičky jako nikdo jiný bylo zpět. Už se nemohl účastnit konkurenční bitvy v segmentu lyžařských holí, ale všiml si, že tehdejší cyklistické brzdy nefungují podle jeho představ; začal pracovat na vývoji a výrobě výběrových brzdových špalků, čemuž se věnoval po zbytek svého profesního života.

Na konci osmdesátých let o své kariéře napsal: „Měl jsem to štěstí být v lyžařském odvětví v době, která byla podle mého názoru nejzábavnější. Myslím, že jsem odešel v pravý čas; pochybuju, že bych mohl fungovat v oboru v dnešních poměrech.“ Stáhl se do ústraní běžného života, ale nepřestával se bít se svou pověstnou tvrdohlavostí za konzervativní postoje starousedlíků ze Sun Valley proti agresivnímu developerskému rozvoji oblasti.

Svůj soukromý život od toho profesního vždy striktně odděloval. Byl dvakrát ženatý, měl jednu dceru a čtyři vnoučata. V závěru života se potýkal s Parkinsonovou chorobou, a dokud mohl, jezdil se ženou ve svém 25 let starém Dodgi do místní pizzerie Smoky Mountain Pizza v Ketchumu a vzpomínal – ve stejných prostorách totiž provozoval od roku 1949 po dvacet let svou první servisní dílnu, kde to pro něj všechno začalo. I pro obor.

Když v březnu 2001 v 86 letech zemřel, místní noviny v nekrologu výstižně shrnuly: Scotty byl obrazoborec; skromný, zdrženlivý a uzavřený muž staré školy, s charakteristickým chytrým humorem a tvrdošíjností.

Ed Scott