Pokud můj kamarád Dave – akciový makléř z Denveru – potřebuje uniknout z hektického světa čísel, klientů, zisků a ztrát, na mysli mu vyvstává silná vrstva čerstvého prašanu a prázdná nástupiště lanovek. Ví, kde obojí s jistotou najde: „Sníh je tam úžasný – rozhodně jedna z největších a nejstálejších nadílek v Coloradu. A nejlepší na tom je, že Loveland leží pouhých 50 mil po dálnici za městem – když uhodí sněhová vánice, jde o nejrychleji a nejsnáze dostupné prašanové lyžování. Ze své kanceláře jsem u lanovky za slabou hodinku“.

Pokud by existovala soutěž o středisko, které se v téměř každém myslitelném aspektu vymyká typickému severoamerickému lyžování, jsem si jist, že by v takové zcela přesvědčivě ostatní převálcoval kanadský Whistler – nejslavnější a nejpopulárnější resort amerického kontinentu, jehož proslulost bezpochyby dosáhne svého vrcholu v únoru 2010, kdy se stane pro většinu alpských disciplín centrem příštích zimních olympijských her.

Britská Kolumbie (BC) je třetí největší, třetí nejzalidněnější a druhou nejbohatší kanadskou provincií, a se superlativy by bylo možno při popisu této úchvatné západní části Kanady pokračovat dál a dál. Tahle provincie má též zdaleka nejrozličnější klima z celé Kanady – takřka každé z hlubokých údolí, jimiž je naprostá většina BC rozbrázděna, má své vlastní klimatické schéma s odlišným množstvím srážek i teplotami. Obecně však na západě Kanady panují oproti zbytku země relativně nejpřívětivější, mírné zimy.

Vezměte několik plných hrstí drsné krásy, přidejte ničím nerušený život divoké zvěře ve volné přírodě, a celé to zasypte spoustou kyprého prašanu. Jemně promíchejte, a dostanete… Banff. Malebné městečko v srdci kanadských Skalistých hor v provincii Alberta, celoročně lákající miliony turistů, přijíždějících za dost možná nejúchvatnějšími přírodními krásami na světě. Bez sebemenší nadsázky. Z městečka Banff budete mít snadný přístup do nejpopulárnějších albertských resortů Lake Louise, Banff/Norquay a Sunshine, které si pod společným skipasem nechávají říkat „the Big 3“, neboli Velká trojka.

Považte – má to tak někdo štěstí: obyvatelé obou největších měst východní Kanady – Montréalu a Québec City – mají v pouhém hodinovém dojezdovém dosahu kolem sebe rozeseto na devadesát různých lyžařských areálů, nabízejících dohromady přes 800 sjezdových tratí. Místní vyznavači běžek na tom nejsou o nic hůř: dlouhé desítky kilometrů vzorně upravovaných stop se vinou nejen takřka všemi ski resorty, ale i většinou rozlehlých městských parků. Velmi rozšířenou místní zábavou je tu jízda na sněžných skůtrech, jež byly v roce 1959 vyvinuty právě zde – ve východokanadské provincii Québec.

Kanadské lyžování jakoby reflektovalo zemi samotnou: je nepředstavitelně rozsáhlé a liduprázdné. Díky unikátní kombinaci své severní zeměpisné polohy a rozlehlých (a též dostatečně vysokých) hor – z nichž mnohé jsou naprosto optimálně situovány k tomu, aby pochytaly množství četných sněhových srážek od nedalekého pobřeží Pacifiku – Kanada si vydobyla reputaci skvělého sněhu bez příliš mnoha lyžařů na něm.

Východní pobřeží Spojených států zůstává tradičně pro většinu cizinců lyžařsky nikdy nepoznanou oblastí. Upřímně řečeno, není se příliš čemu divit. Když už se nějaký Evropan, Japonec či Australan uvolí cestovat za sněhem přes půl světa, je logické, že zamíří do Skalistých hor za prašanem, vysokohorskými terény a sluncem, anebo do Kalifornie, kde nalezne totéž, ale za poloviční ceny. Severovýchod Států – či jak zde říká Nová Anglie – mu na první pohled nenabízí než vrcholky kopců končící v 1200m výšce, nestálé počasí a betonový umělý sníh.

Mekka vyhledávačů černých „diamantových“ terénů a milovníků strmého a hlubokého, nabízející bezkonkurenčně nejprudší a nejnáročnější svahy (v rámci oficiálního skiareálu) z celé severní Ameriky. Něco jako Chamonix evropského lyžování, avšak v ještě extrémnější verzi. Resort, po jehož víkendové lyžařské návštěvě můžete dost dobře potřebovat další extra týden k tomu, aby vaše tělo zregenerovalo. Svérázný Jackson Hole má natolik pevné a výjimečné postavení, že nemůže chybět v žádném, byť sebestručnějším, vážně míněném přehledu o lyžování v Americe.

Lyžování v USA = Colorado. Drtivá většina světa má tuto jednoduchou rovnici zakódovanou již od lyžařské nepaměti. Bezpochyby poprávu. Coloradské resorty byly v 50.letech minulého století prvními na americkém kontinentu, které k sobě začaly lákat mezinárodní klientelu; a i dnes největší zástupy mimoamerických milovníků sněhu přilétají právě do vysokohorského Denveru, hlavního města státu Colorado, aby odsud pokračovaly do některého z mnoha desítek zimních středisek na svazích čtyřtisícovkových Skalistých hor.

Na počátku devadesátých let nařídil Robert Redford zaměstnancům svého resortu snížit plochu hlavního parkoviště pod centrální lanovkou o 212 míst. „Ubrat 212 míst? Potřebovali bychom plochu naopak o 212 rozšířit!“, hádal se marketingový šéf areálu. „To je mi fuk“, odpověděl mu Redford, „vypadá to tam jako na tržišti. U nás děláme věci jinak.“ Zabranou plochu parkoviště nechal poté rozrýt a osázet stromy, aby ještě více zpříjemnily již tak scénickou příjezdovou cestu do celoročního přírodního resortu, jež nazvete jakkoli, jen ne tuctovým.

Uslyší-li většina lidí „Utah“, vybaví se jim kýčovitě červené skalní homole ve sluncem vyprahlé poušti, možná též počátek dech beroucího, stovky mil dlouhého kaňonu, pokračujícího do sousední Arizony jako světoznámý Grand Canyon. Paradoxně málokomu vyvstane na mysli sníh – jakkoli naprostá většina utahských registračních značek aut vozí slogan „nejskvělejší sníh na Zemi“ – a nikoli bezdůvodně.

Západní pobřeží USA dotváří  na sever od Kalifornie ještě státy Oregon a Washington s dvou- a třítisícovkovým pohořím Cascades, táhnoucím se přes jejich území od jihu na sever zhruba 150 km od okouzlujícího pobřeží Pacifiku. Jde o řídce zalidněné státy proslulé romantickou krásou své přírody, s nepředstavitelně rozsáhlými oblastmi civilizací nedotčených hor a lesů, kde nechcete-li, nepotkáte živou duši (neplatí však o zvěři) jak je den dlouhý…

Upřímně, člověk by mohl snadno strávit půl svého lyžařského života pouze a jen v Kalifornii, aniž by se nudil. A výčet kalifornského lyžování by nebyl úplný, pokud by neobsahoval reportáž z jednoho z nejvýznamnějších ski resortů celé Ameriky – 430km západně od San Francisca situované Mammoth Mountain.

Od jižních břehů nádherného vysokohorského jezera, kde jsme lyžovali v předešlém díle, nás nyní čeká přesun do neméně scénické, na členitost terénů bohaté a sněhový příděl štědré severní části Lake Tahoe. Přepravit tam se lze mnoha způsoby; buďto levně – po obvodu jezera frekventovaně pendlujícími skibusy, romanticky – snídajíc na palubě obřího parníku Tahoe Queen (celoroční provoz mezi South Lake Tahoe a Tahoe City), anebo zřejmě nejpraktičtěji a na jízdních řádech nezávisle pronajatou SUV čtyřkolkou, jichž jsou plné zdejší půjčovny a půjčoven zase celá tato oblast. Najmout si zde auto je stejně jednoduché, jako koupit si jízdenku či oběd – většina resortů ostatně nabízí pronájem vozů společně s prodejem skipasů a ubytováním v rámci svého centrálního rezervačního systému na internetu. Ze zhruba desítky významnějších areálů rozesetých na svazích pobřeží severní poloviny blankytného jezera navštívíme tři největší, velmi dobře reprezentující i menší areály okolní. Skipas nám v nich bude platit stále ten, který jsme si koupili minule v Heavenly na začátku našeho seriálu.

Kalifornie, to nejsou jen písčité pláže, Hollywood, Disneyland a ZOO v San Diegu. Kalifornie znamená též jedno z nejvyšších pohoří v USA – Sierra Nevada s průměrným sezónním přídělem okolo 10 metrů sněhu a darem 300 slunečných dní v roce. Kalifornie je svérázným světem sama pro sebe, a proto nikoho nepřekvapí, že podobně unikátní jsou i zdejší lyžařská střediska. Pouze na několika místech jižní polokoule je možné zažívat to, na co jsou rutinně zvyklí kalifornští obyvatelé – schopni vyrazit si ráno zalyžovat a odpoledne téhož dne si již užívat teplých vln a pláží oceánu, obojí dostupné nenáročnou jízdou autem. Největší koncentrace lyžování se zde však odehrává o něco dále ve vnitrození, na hranici Kalifornie se státem Nevada, okolo břehů romantického jezera Lake Tahoe. Začněme svou tůru na jeho jižním břehu a navštivme tři zdejší slavné resorty Heavenly, Sierra at Tahoe a Kirkwood, do kterých nám bude platit společný skipas a stěží stačit celý týden, abychom většinu jejich tratí alespoň okusili.

Dlouhá léta platily za nejluxusnější světové lyžařské resorty Aspen, Vail, anebo švýcarský Svatý Moříc. Až do roku 2001. Tedy ne, že by ve zmíněných destinacích od té doby nějak zlevnilo, nic takového. To se jen ve Skalistých horách státu Montana, přes hřeben od známého resortu Big Sky, narodil Yellowstone Club – areál, který jinde na světě nemá obdoby.

Severní Amerika. Část světa, kde více než kdekoli jinde je život orientován na co nejkvalitnější prožitek. Lyžování samozřejmě nevyjímaje.

Pro mnohého našince zajisté opředené tajemnem exklusivity, exotičnosti a zaoceánských dálek, ne každému snadno dostupných. V mnohém se vskutku liší od lyžování evropského; v dobrém, i ne-až-tak-dobrém slova smyslu. Pojďme se nyní na specifika amerického lyžování blíže podívat.

Pokud jste se snad kdy (tak jako já) domnívali, že pověstný severoamerický heliskiing je výhradní doménou hrstky freeridových šampiónů, pro ostatní lyžařské smrtelníky zapovězenou, rychle na tento omyl zapomeňte. Nic nemůže být dál od pravdy. Vzduchem létajících akrobatů z adrenalinových filmů Warrena Millera je v amerických horách k vidění méně než šafránu, heliski oblasti nevyjímaje.

Patnáctikorunový kanadský i americký dolar (čeká je snad někdo ještě levnější?), zrušená vízová povinnost, transatlantické letenky stále ještě na historicky nejnižších cenách. Horské resorty vybaveností rozvinuté až k samé hranici myslitelných možností (občas, podezírám, až za ni), nastupující hospodářskou recesí ceny tlačené dolů, poslední sezóna pro USA nejúspěšnější v historii (poprvé překonána hranice 60 milionů dosažených lyžařských dní).

Přesně před rokem (2007) nám zrušila vízovou povinnost pro krátkodobé pobyty Kanada, nyní ji ruší i USA. Začněme Kanadou. Před cestou tam si už nevyřizujete žádná víza, po výstupu z letadla na kanadském území jen absolvujete pro východoevropské občany standardní pohovor s imigračním úředníkem, kterého bude zajímat zejména důvod, místo a délka vašeho pobytu, vaše zpáteční letenka a přístup k dostatku financí. Poté vám razítkem udělí půlroční povolení k pobytu. V případě, že jej nepřesvědčíte, odvede vás k důkladnějšímu pohovoru, případně vám může přímo na místě vstup do země odepřít. Česká republika bohužel stačila za jediný bezvízový rok opětovně nabrat vinou přílivu romských sociálních imigrantů natolik špatnou reputaci, že se nyní ze strany Kanady oficiálně zvažuje znovuzavedení regulerní vízové povinnosti.