Jedním z hlavních aspektů odlišujících běžecké lyžování od mnoha jiných sportů je důležitost a komplexnost mazání lyží. Jízda na dobře namazaných běžkách je čirou radostí a mít výborný odraz i skluz při klasice nebo jen výborný skluz při bruslení činí rozdíl mezi podařeným lyžařským dnem a opakem – lhostejno zda na rekreačních nebo závodních tratích.
Při mazání běžek je naší snahou, aby finálně navoskovaná skluznice byla co nejkompatibilnější s kvalitou sněhového povrchu, na němž se chystáme lyžovat. Sněhové podmínky se s postupujícím časem a kolísající teplotou stále mění, stejně tak sněhové krystaly ztrácí svůj ostrý tvar a vlivem zmíněných okolností stárnou a zaoblují se. Čím vyšší teplota, tím bude tato změna rychlejší a výraznější. Proměna kvality sněhového povrchu je rovněž urychlována pásy a frézami sněžných roleb – nový sníh na tratích může změnit svou kvalitu během jediné strojové úpravy.
Vodní molekuly obklopující sněhové krystaly hrají při voskování významnou roli, zejména pokud panují teploty nad nulou. Tato „volná voda“ po svém reaguje se sněhovým povrchem a z lyžařského hlediska ovlivňuje tření a hrubost sněhu.
Pro spoustu rekreačních běžkařů bývá jediným faktorem, na jehož základě si volí mázu, teplota vzduchu, jelikož většina značek vosků používá pro dělení svého sortimentu právě teplotu vzduchu (např. Toko však používá teplotu sněhu, pokud vím). Teplotu vzduchu coby úvodní faktor uvažují i všichni ostatní – včetně závodních servismanů, kteří vybírají skladbu mazání o něco komplexněji. Teplotu vzduchu měřenou ve stínu, abych byl přesný.
Vlhkost vzduchu je také důležitým faktorem, avšak nikoli tak razantním: teplotní změna jednoho či dvou stupňů Celsia dokáže ovlivnit výběr mazání zásadně, přičemž výkyv jednoho či dvou procent vlhkosti vzduchu příliš neznamená. Je nicméně dobré vědět, zda je vlhkost vzduchu nízká (obecně pod 50 %), vysoká (nad 80 %) nebo normální (mezi těmito hranicemi). Obecně platí, že při vysoké vlhkosti je potřeba mazat pro odraz o jednu úroveň teplejšími vosky (případně až o dvě úrovně), při nízké vlhkosti naopak o jednu až dvě úrovně studenějšími vosky.
Vlhkost vzduchu současně ovlivňuje i výběr skluzných parafínů – při nízké vlhkosti se aplikuje méně fluorocarbonových přísad a urychlovacích prášků; pokud je vlhkost normální nebo vysoká, je potřeba pro docílení nejlepšího možného skluzu výše zmíněné na skluznice nanášet.
Někde jsem četl, že existuje mnoho desítek různých druhů sněhových krystalů. Pro praktické použití při výběru mazání si všechny tyto druhy můžeme zařadit do šesti základních sněhových typologií.
Prvním skupinou je právě padající nebo čerstvě napadlý sníh. Takový sníh má relativně ostré krystaly, vyžadující si relativně tvrdý vosk; tvrdý vosk pro odraz a ve studených teplotách hydrocarbonový parafín pro skluz.
Druhá skupina sněhu se běžně nazývá čerstvý nebo jemnozrnný. Krystaly nově napadlého sněhu se začaly okamžitě měnit, takže už neobsahují tak ostré částice, jako když padaly z oblohy. Mluvíme zde o zhruba prvních dvou dnech od nasněžení, nebo i kratší době, pokud čerstvě napadlý sníh upravovala rolba. Pro odraz budete nadále potřebovat relativně tvrdý vosk, pro optimální skluz budete nejspíš potřebovat nižší fluorocarbonové parafíny. Také začíná víc záležet na dobré struktuře vašich skluznic.
Ve třetí skupině je starý a okrouhlozrnný sníh při teplotách pod nulou; sněhové krystaly při takových podmínkách jsou už docela oblé. Takový proces se odehrává v řádu dní – řekněme tří a více, avšak vše může opět urychlit opakované rolbování povrchu. Pro odraz v těchto podmínkách budete obvykle potřebovat základový vosk, v oboru nazývaný base wax.
Čtvrtou skupinou je mokrý sníh a firn při teplotách nad nulou. Tato situace nastane, když sníh z předchozích tří skupin bude vystaven teplotám nad bodem mrazu. Při takovém procesu začne v okolí sněhových krystalů vznikat mnoho vodních molekul a vy budete potřebovat vodoodpudivé vosky. Pro odraz pravděpodobně klistr, pro skluz vysokofluorové parafíny. Tyto mokré podmínky si současně žádají důkladně nastrukturovanou skluznici.
V páté skupině je zmrzlý či opakovaně přes noc namrzající firn nebo mokrý sníh. Ten tvoří mikroskopicky veliké krystaly s množstvím zmrzlé vody mezi nimi. Takový sněhový povrch bývá ledovatý, hrubý a velmi tvrdý a obvykle budete potřebovat pro dobrý odraz základový, modrý nebo fialový klistr. Tyto podmínky jsou typické pro pozdní jaro v čase po ránu, než se teploty vyšplhají nad nulu.
Do poslední skupiny jsem zařadil technický sníh, stále častěji se vyskytující v soutěžním světě běhu na lyžích. Ten se konvenčně vyrábí za studených teplot – běžně od mínus pěti stupňů níže. Zpočátku je technický sníh extrémně pomalý. Jeho krystaly jsou podobné zrnkům písku a pod skluznicí působí jako smirkový papír. Po pár dnech na zemi technický sníh uzraje působením běžných atmosférických vlivů, jeho struktura se změní, pod lyžemi se zrychlí, nadále však zůstává velmi drsným. Jakoukoli mázu na technický sníh si zvolíte (a nemaže se na něj vůbec snadno), její základovou vrstvu bude třeba fortelně zažehlit.
Závěrečná začátečnická rada: vyberte si nejlépe jedinou značku vosků – klidně podle sympatií – a jejího sortimentu se držte, stejně jako mazacích instrukcí z etiket jejich balení. Bude to fungovat. A až se své lyže budete chystat po lyžování uložit, nezapomeňte jejich skluznice opatřit nějakým skladovacím parafínem.