Petr Kakeš vlastníma očima: Pepíno ze Skibowlu

Písmo: A ++ A --

Nejvíc zdejších čtenářů si ho vybaví jako malého skokana Pepína ze špindlerovské klasiky časných sedmdesátých let Homolka a Tobolka. Ti znalejší i jako nebojácného rychlostního sjezdaře, držícího přes dvacet let český rychlostní rekord přesahující dvoustovku v hodině. Pak je to taky ten, jenž kráčí po hladině; to už se o něm bude vědět míň. Každopádně jde o chlápka, co drží svou lajnu, pravičáka s čitelnými názory, hledajícího ve věcech zřetelný zdravý rozum. Má svoje léta, na něž nevypadá a na něž zůstává neuvěřitelně aktivní ve svém sportovním podnikání, ač – v lidovém žargonu – jede svý sedmý gumy. Kým je dál? Odepsaným bonvivánem? Klikařem bez zubů? Extrovertním solitérem? Sami posuďte. Čechoameričan Petr Kakeš jeho vlastníma očima.

Na lyže mě dostala krasobruslařka
Jako malý jsem byl doslova neduživé dítě: ve třech letech mi stačilo přeběhnout ulici, zanítily se mi průdušky a dostal jsem zápal plic. Neměl jsem v dětství ani koloběžku, neexistovaly pro mě žádné běžné dětské hry. Na půl roku jsem už jako maličký skončil v nemocnici v Krči, a když jsem přelézal ohrádku k jiným dětem, protože jsem nechtěl spát sám, přivazovali mě k posteli – dodnes mi to nemizí ze vzpomínek.

V mých čtyřech jsme se kvůli mému nelepšícímu se zdravotnímu stavu odstěhovali do Železné Rudy na Šumavu; rodiče tam pracovali ve známém hotelu Slávie na náměstí. Ani tamní podnebí mi ale nedělalo líp. V mých šesti jsme pak odjeli do Krkonoš, kde otec začal správcovat na chatě Vyhlídka nad Pecí, dnes už vyhořelé. Lyžování jsem tehdy zkusil jednou-dvakrát s mojí tetou Evou (ta dnes žije taky jako já v USA), ale vůbec mě to nebavilo a do školy dolů do Pece jsem odmítal na lyžích jezdit; sjížděl jsem na všem ostatním – saních, skibobech nebo třeba plechovém tácu na pivo.

Moje neláska k lyžím skončila v mých osmi zahořením láskou k tehdy už slavné krasobruslařské divě Hance Maškové, o deset let starší uhrančivé krásce, když se k nám přijela asi na týden ubytovat na chatu. Začal ji tam učit tamní instruktor Sláva Sedlák a já se s nimi na lyže postavil jen proto, abych mohl být celou dobu s Hankou. Bavilo nás oba jezdit hlavně rovně, takže jakmile jsme se ztratili z dohledu instruktora, sjížděli jsme šusem kolem naší chaty, skákali přes cesty a dole na Zahrádkách zastavovali o hradbu lidí čekajících ve frontě. Moc jsme si to užívali.

Tím se mi do srdce po tom, co Hanka odjela, dostalo lyžování. Další rok už jsem zkoušel nějaké místní závody, vzali mě do lyžařského oddílu Slovan Pec pod Sněžkou, v deseti mě pak vybrali do žákovského národního týmu. Pamatuju se, že jsme tehdy měli na tu dobu neobvykle profesionálně vyvedené bundy s velkým modrým logem NIVEA, která nás tehdy sponzorovala; já, postavou nejmenší, jsem měl bundu jak kabát až na zem.

Důvodem, proč se tehdy založilo početné, desetičlenné dětské národní družstvo, byl vznik každoročního neoficiálního mistrovství Evropy žáků v italském Monte Bondone nad Trentem, Trofeo Topolino. Já tam během svého žákovského věku závodil čtyřikrát. Vzpomínám, že nám třeba Čsl. lyžařský svaz zorganizoval soustředění ve Špindlu a na tamní červené přiřadili vždy ke čtyřem z nás někoho z mužského dospělého áčka, vzpomínám třeba na Radima Kolouška nebo Honzu Čermáka, aby jel před námi a učil nás jezdit rychle sjezd. Moc jsem se těšil na každoroční cestu do Trenta vlakem, kdy v Bratislavě přistupovaly slovenské lyžařské žákyně; já měl slabost pro krásnou copánkatou Janu Šoltýsovou. Ve Vídni jsme dostávali celý den volno a rozchod, kdy dospělá část výpravy zmizela za dospěláckou západní zábavou, my děti jsme si užívaly atrakcí v Prateru.

Dámská společnost mě provází prakticky od dětství – tím, že jsem bydlel na Vyhlídce, asi dva kilometry nad Pecí, po okolních chatách bydlely děti správců – jen holky. Zvykl jsem si na jejich svět a vyhovuje mi dodnes; nestěžuju si. Následně jsme se přestěhovali za dva roky dolů do Pece na Prokop a později na Hvězdu. V mých dvanácti jsme se odstěhovali do Špindlu, kde mi začínala internátní škola ve Svatém Petru. Párkrát jsem si tam tehdy i zaskákal na můstcích od třicítky po sedmdesátku, ale jen na sjezdových lyžích s pevným vázáním, a samozřejmě načerno. Když mě jednou můj trenér uviděl na nájezdu, vyběhl na odrazovou hranu, aby mě tělem zastavil – nakonec stejně musel uhnout, protože já jsem umíněně jel tak jako tak. Ve dvanácti mě vybrali do Papouškova filmu Homolka a Tobolka, kvůli tomu jsem se pak musel naučit skákat na skokanských lyžích od známého špindlerovského rolbaře tamních můstků Jardy Balcara, jehož kluci všichni skákali.

Během prvního roku ve Špindlu se naši rozvedli a máma mě vzala zpět do Prahy; na část zimy jsem zůstával na internátní škole ve Špindlu, zbytek roku byl v Praze, takže mi začal takový kočovný život. Prakticky celé dospívání jsem vyrůstal okolo starších dětí, což mě bezpochyby po svém formovalo. V této žákovské etapě mě trénovali Pavel Zelenka a Jirka Jirsa; mám z dětství krásné vzpomínky a hodně kamarádů, s nimiž se mi daří se každoročně potkávat, když se v létě vracím do Evropy.

Bezzubý jezdec
Během natáčení Homolky a Tobolky jsem se osobně spřátelil s hercem Jirkou Hrzánem, a když jsem pak bydlel v Praze, chodil jsem za ním do Činoherního divadla na jeho představení a až do doby, než jsem emigroval, jsme zůstávali v blízkém kontaktu. Oba bratři Formanové, kteří ve zmíněném filmu taky hráli, byli ještě o pár let mladší než já a často jsem je v průběhu natáčení interiérů na Barrandově dostával na starost; obvykle se někam utekli schovat a já je pak hledal v různých halách bizarních rekvizit, v tancích a podobně.

Když mi bylo dvanáct, jeli jsme autobusem na žákovský přebor republiky na Moravu a krátce za Pecí na rozestavěném silničním mostku autobus nadskočil, já jsem vylétl do vzduchu a o sedačku před sebou jsem si vyrazil všechny přední zuby. Zakázal jsem trenérům, aby volali rodičům, chtěl jsem jet závodit na Kohútku; bez zubů jsem se tam stravoval brčkem a asi pět dní zůstával na krupicové kaši. Domů jsem se vrátil bezzubý a od zubaře jsem dostal vyndavací horní patro, kterým jsem pak rád strašil lidi. Občas jsem dostal od trenéra facku, když jsem něco prováděl, až mi spadly zuby do polévky. Tyhle vyndavací zuby jsem měl až do 22 let, kdy mi je v emigraci spravil můj celoživotní rodinný zubař a blízký přítel, taky emigrant Martin Jirsa ze Salzburgu.

Už ve čtrnácti mi vyřídili přestup do Slávie VŠ Praha, abych za oddíl jezdil první ligu dospělých, ač věkem úvodním rokem v dorostu. Tím, že jsem neustále vyrůstal kolem starších a dostával od nich patřičnou životní i sportovní školu, jsem se rychle všestranně učil. Všichni starší kolem mě byli takoví mí tatínkové a strejdové; už asi od jedenácti jsem vyrůstal na cestách, věčně mimo domov.

Tehdy jsem se po základním stupni musel rozhodovat, kam budu směřovat – zda půjdu na gymnázium a budu dál závodně lyžovat. Měl jsem rovněž nabídku na konzervatoř, protože jsem dost zpíval; to jsem ale zavrhl, stejně jako nabídky na další filmování – už u mě vítězila láska k lyžování. Šel jsem tedy na gymnázium do Liberce, při němž fungovalo tehdejší vrcholové středisko mládeže se zázemím Dukly Liberec, kde nás trénoval slovenský lyžař Milan Pažout, který musel na dva roky na vojnu. Ten když viděl naši špatnou techniku, zhrozil se a začal nám ji opravovat úplně od základů, často jen chůzí a cviky s holemi. Udělal na nás obří a výborný kus práce.

Neměli jsme to jako závodní lyžaři tehdy v bývalém sudetském Reichenbergu vůbec snadné – konzervativní a věkově pokročilý učitelský sbor na gymnáziu našemu sportování povětšinou vůbec nebyl nakloněn; vzpomínám, že třeba naše češtinářka rovnou prohlásila, že nás lyžaře, celou zimu ve škole absentující, k maturitě nepustí. Studiem jsme se ale nakonec protloukli. Já se po maturitě vrátil do Prahy a zapsal jsem se na VŠE s mně už známým režimem, že si budu školní povinnosti dodělávat na jaře po sezóně. Co však pro mě bylo nové a odstrašující, byl výhled na rok vojenské služby a zejména tzv. vojenská cvičení, která jsme absolvovali hned od začátku školy každou středu. Při nich jsme museli tramvají jezdit na výcvikový rajón do zákopů na Bílé hoře ve vojenském stejnokroji, po výcviku zablácení zase jezdit zpět. Zejména ale umanutost tehdejšího vedoucího vojenské katedry na mě zapůsobila tak, že já – už jako dítě získávající rozhled v kapitalistické cizině, pobývající mezi filmaři a vesměs vždy staršími lyžaři, což mě nevyhnutelně názorově formovalo – jsem začínal vidět svou další budoucnost v ČSSR jako čím dál míň pravděpodobnou. Ne, že zmíněné by bylo jediným důvodem pro mé zásadní, nelehké a nevratné životní rozhodnutí.

Neperspektivní jednička
V době emigrace jsem ze všech československých lyžařů držel nejlepší fisové body ve sjezdu a druhé nejlepší v obřáku (hned za Bohoušem Zemanem), přesto jsem byl z pohledu lyžařského svazu neperspektivní 21letý závodník, který ani nebyl v reprezentaci – do zahraničí jsem vyjížděl lyžovat sám, sám jsem si sháněl výjezdní doložky a devizové přísliby atd. Když jsem se rozhodl utéct do Západního Německa, počítal jsem s tím, že moje sportovní kariéra tím krokem hasne. Byl jsem rozhodnutý emigrovat v rámci ryze osobní cesty – nechtěl jsem působit žádné související problémy trenérům, svému oddílu, kraji nebo akademickému lyžování; chtěl jsem všem ušetřit předvolání na výslechy do Bartolomějské a disciplinární flastry, které by je nejspíš mohly čekat. V srpnu 1980 jsem vyjel vlastním autem do Bavorska, vzal jsem s sebou jedno děvče a jednoho kamaráda a usídlili jsme se ve městě Herrsching nedaleko Mnichova, kde ono děvče mělo známého německého rezidenta, který jezdil lyžovat do Rokytnice a který nám pomohl vyřídit úvodní azylové nezbytnosti.

Samozřejmě mě lákalo lyžování v nedalekých Alpách, ale protože jsme coby čekatelé na azyl nemohli cestovat, riskovali jsme, prolézali lesem a všemožně přelézali hory, abychom se nenápadně dostali na Tux si zalyžovat. Bavorsko se o nás skvěle postaralo; v okolí našeho místa nebylo azylové zařízení, a tak nás coby emigranty ubytovali v regulérním penzionu, chodili jsme do jazykové školy do Mnichova a následně dalších jazykových kurzů v oblasti. V jednom takovém jsem se poznal s bývalým reprezentačním skibobistou Richardem Novákem, jenž utekl přede mnou; jezdili jsme pak často spolu lyžovat do Hintertuxu, spali na divoko v lese a zažívali spoustu příhod. Na ledovci jsme se seznámili s vedoucím provozu areálu, též skibobistou, Richardovým dobrým kamarádem. Ten se o nás skvěle staral další dlouhé roky a poskytoval nám na Tuxu bezplatně vyhrazený svah, kde jsme si mohli stavět tratě po boku světových národních týmů.

Na Richardův popud jsme se oba přihlásili na studium Tělovýchovného institutu v Mnichově – kam nakonec mě přijali, Richarda ne. Zůstali jsme přáteli, pracovní kariéra ho odvedla do jiného města a oboru, já zůstal studovat v Mnichově. Abych měl za co lyžovat, přivydělával jsem si při studiu různými brigádami, kromě civilních prací jsem i trénoval malé děti v místním lyžařském klubu. Mí malí svěřenci tím, že mě dětsky spontánně a bez pardonu opravovali v mé němčině, mi efektivně pomáhali zdokonalovat se v jazyce, za což jsem byl vděčný. Vlastní studium institutu pro mě bylo velice přínosné a poučné zejména tím, že jsem začal provozovat velkou škálu různých sportů od veslování přes gymnastiku po míčové sporty, přičemž jsme se učili do neobvyklého detailu jak jejich veškerou teorii, tak v praktické části nás vedly obvykle výrazné sportovní osobnosti dané disciplíny s penzem zkušeností, které nám cenným způsobem dokázaly předávat. Já se díky tomuto jejich přístupu naučil chápat i lyžování v kontextech, jak jsem ho nikdy dřív nebyl schopen vnímat.

Ve druhém ročníku tohoto institutu na lyžařském kurzu v Rakousku, když ostatní spolužáci viděli, jak lyžuju, vybrali mezi sebou peníze a dali mi je, abych si za ně koupil dobré lyže a začal opět závodit. Hluboce mě to od nich dojalo a udělal jsem to. Začal jsem hned jezdit za místní klub po městských závodech, zanedlouho po Evropě včetně prvních fisových závodů. Tam jsem s předposledním číslem startoval až po vyhlášení prvních tří, přičemž já dokázal čas třetího překonat, čímž se musel ceremoniál zrušit a vyhlašovalo se znovu – v příštích závodech už si pořadatelé na mě dávali pozor a s vyhlašováním čekali, až dojedu.

V roce 1983 jsem byl pozván na mistrovství Rakouska ve sjíždění divoké řeky na skijacích, pro mě zcela neznámé formě pontonových lyží na vodu, jejichž historie sahá před druhou světovou válku, v níž byly použity Hitlerem jako strategický dopravní prostředek. Dva skijaky jsem si ze závodů přivezl a začal na nich trénovat na divoké vodě v okolí Garmische. Na podzim téhož roku mě pak pořadatelé pozvali na rakouskou televizí medializovaný skijakový přejezd kanálu La Manche po klasické trase z Doveru do Calais. Z 21 startujících jich v příšerném počasí naprostá většina odpadla pro mořskou nemoc, v bouři se převrhla i loď s kameramany, do cíle jsme nakonec za asi deset hodin vysilující snahy udržet se na nohou dojeli jen tři, mně se závod podařilo vyhrát. Nikdy v životě, předtím ani potom, jsem už nebyl tak unavený, dva dny jsem vysílením nemohl spát. Skijaky jsem si ale zamiloval a začal s nimi objíždět závody po Evropě, které jsem dokázal vyhrávat.

Americké lekce
V létě toho roku jsem čile lyžoval zejména na oblíbeném Tuxu a tam se setkal s rakouskou slalomovou a později i pěveckou hvězdou Hansi Hinterseerem, který v této době úspěšně jezdil světovou Peugeot Pro Tour v paralelních vyřazovacích slalomech. Ten mě pozval na jeden rakouský závod túry, který se jel ve Filzmoosu v prosinci 1983. Tak jsme ještě s mými souputníky Jardou Hrynkivem a Jirkou Hoffmanem požádali známého Kurta Matze, manažera firmy Kneissl, o závodní lyže a nastoupili do profi série. Závody i s velkorysým večerním programem se mám zalíbily a rozhodli jsme se túry dál účastnit.

Protože série pokračovala množstvím závodů v Americe, přes Vánoce jsme si vyřídili letenky a brzy po Novém roce nasedli do letadla nejlevnějších pákistánských aerolinek směr New York; šlo o naši první cestu za oceán. Když jsme přistáli, navazující letadlo do coloradského Denveru jsme zmeškali a museli jsme přespat ve městě. Nedokázali jsme sehnat k pronajmutí auto se střešní zahrádkou, protože jsme s sebou vláčeli objemné vaky s dlouhými lyžemi, a nic takového autopůjčovny v NYC nevedly. Nakonec jsme si museli půjčit dodávku a já se dovolal své sestřenici Renatě, která v New Yorku bydlela a živila se jako modelka. Vyrazili jsme dodávkou s 28 páry lyží přivázanými na holou střechu auta skrz otevřená okna na Manhattan, kde sestřenice dočasně bydlela v bytě Miloše Formana v Hampshire House na jižní straně Central Parku.

V proslulém 36poschoďovém věžáku jsme museli vysadit otáčivé vchodové dveře, abychom se s vaky s lyžemi dostali dovnitř. V přepychovém apartmánu pana Formana jsem viděl poprvé jeho film Hoří, má panenko – z podlahy vyjela velká obrazovka a my viděli první z Formanových filmů. Ráno jsme zjistili, že naši dodávku policie odtáhla, protože se v ulici smělo parkovat jen přes noc. Měli jsme hromadu lyží a opět řešili, jak je dostat na letiště.

V Denveru na nás čekal můj bývalý trenér z Dukly Liberec Richard Rokos, který též emigroval a usadil se v Coloradu. U něj jsme si udělali další americkou základnu – na východě v New Yorku jsme ji měli u Renaty, uprostřed v Coloradu u Ríši, na západním pobřeží jsem měl strýce v Los Angeles. Hned na prvních závodech série ve Winter Parku jsme přišli o skipasy, protože jsme – tak, jak jsme byli zvyklí z Evropy – seskakovali z lanovky u startu závodů, což bylo nahlášeno místní patrole, která nám nekompromisně lístky zabavila. Učili jsme se své lekce.

Na naší americké štaci jsme už jezdili na lyžích Atomic, o něž jsme si řekli v rakouském ústředí značky, a získali jsme hodně párů, které se na sérii líp hodily – jezdily se nejen slalomy, ale i GS a SG. Pak jsme pokračovali do Salt Lake City, kde nás Ríša Rokos spojil s tamním usedlíkem Ivanem Vetešníkem z Brna, jehož dům se stal naším dalším útočištěm pro závody v Utahu. Další kamarád – emigrant z Brna, Láďa Konstatský nám zase poskytoval základnu v Detroitu pro všechny závody v Michiganu. Tihle vstřícní krajani se o nás v Americe vždy dobře postarali, i když jsme se zpočátku všichni neznali – se všemi jsem dodnes ve spojení a navzájem si pomáháme či jsme si k dispozici; cokoli se stane, tak víme, že se na sebe můžeme s důvěrou obrátit. Po zbytek jara jsme si procestovali Ameriku – měli jsme letecké pasy na 60 nebo 90 dní, v jejichž rámci jsme mohli neomezeně bezplatně létat s danou leteckou společností; několikrát, když jsme někde potřebovali ušetřit za hotel nebo jídlo, jsme letěli jen tak někam a zase zpátky a ve vzduchu jsme se vyspali a najedli. Na jaře 1984 jsme se vraceli do Evropy jako řádní tlouštíci – naše těla nebyla zvyklá na americkou fastfoodovou kalorickou nálož a my jsme přibrali dobrých deset kilo tuku.

Stěhuju se za louži
Na jaře 1984 nám doma v Německu začal běžný kolotoč vydělávání peněz po brigádách, abychom mohli i příští zimu odjet na americkou profi túru. Mezi prací jsme si dopřávali různé výjezdy, v této době často spojené se závody na skijacích. Na jedněch takových – na mistrovství Švédska – jsem se zamiloval do nádherné Švédky Ann-Kristin z Tarnaby, která bydlela vedle nejen mých lyžařských idolů Ingemara Stenmarka, Stig Stranda a dalších skandinávských es. Přesto jsem nakonec vyhlídkám na hvězdné sousedy odolal a vrátil se s kluky zpět do Německa; cítil jsem se ještě příliš mladý na to, abych se usadil, nadto za polárním kruhem.

Přes léto jsme jezdívali jako obvykle lyžovat do Hintertuxu, a protože jsme se tam scházeli se stále více a více krajany, napadlo mě začít pořádat mistrovství republiky lyžařů emigrantů – ustavující ročník se nad očekávání úspěšně uskutečnil v září 1984 na Tuxu, kde jsme měli dokonalé konexe a zázemí. Následovaly letní reprízy se spoustou lyžování a ještě víc večerní zábavy. Svým přestěhováním se do Ameriky jsem ztratil přehled, zda v této tradici mí kamarádi pokračují dál.

Do dalšího ročníku americké Pro Tour jsem už odjel bez mých kolegů krajanů, a tak jsem se spojil s třemi dalšími Evropany – Rakušanem, Holanďanem a Angličanem, zejména abychom se dělili o cestovní náklady atd. Dál jsme vděčně využívali mé ubytovací kontakty v New Yorku, L.A., Denveru, Detroitu a Salt Lake. Občas už někdo z nás prošel kvalifikací a vydělal pár stovek, které jsme hned utratili za hotely, benzín a podobně. Nutnost letních brigád dál trvala, abychom se přes zimu mohli zas sejít, vesele si lyžovat a říkat si profesionální závodníci.

Já stále studoval Tělovýchovný institut v Mnichově, ale jak jsem poznával život v Americe, víc a víc mě lákala myšlenka odjet tam a zkusit si tamní život nastálo, i za cenu přerušení studií. Po další sérii americké túry v únoru 1986 jsme s kolegou dostali nápad na založení servisní firmy pro závodníky Pro Tour – namísto závodění bychom pro pořadatele zajišťovali servis lyží i výstroje. Založili jsme firmu Hurricane Racing, pro mě to bylo impulsem k odstěhování se do USA – zakotvil jsem v New Hampshire na východním pobřeží. Pořídil jsem velkou dodávku, vyřídil zastoupení výrobců vosků, oblečení a servisních strojů a pravidelně objížděl cirkus Pro Tour; k tomu se poměrně rychle nabalila stejná práce pro několik lyžařských klubů. V roce 1988 jsem pak během sezóny přejel 14krát Ameriku od pobřeží k pobřeží, tolik jsem měl na lyžařských akcích práce.

Na tuto novou činnost se snadno narouboval nápad na americké zastoupení pro skijaky, mou srdeční záležitost. V roce 1986 jsem si nechal do New Yorku poslat kontejner rakouských skijaků – jenže jsem potřeboval celní dokumentaci a skončil tak, že jsem musel vzorek skijaku včetně 3,5 m dlouhého pádla vláčet vlakem, metrem a výtahem do celní kanceláře v 70. patře dnes už neexistujících dvojčat World Trade Center. Všechna potřebná razítka jsem si vyběhal, z celního skladu mi skijaky propustili, jenže na první křižovatce se mi postarší přívěs s nimi rozpadl a já je sbíral z asfaltu uprostřed rušné newyorské dopravy. Jako kdyby to mělo být rázným znamením, že tohle nebude moje parketa. Taky, že ne: do pár let existoval nový americký distributor a mě si najal, abych pro něj jezdil demonstrační plavby po amerických řekách. Na jaře 1987 jsem pak na skijacích nachodil stovky mil po východoamerických tocích včetně Charles River v Bostonu nebo Hudson River z Albany až do zálivu na Manhattan. Další jízdy byly z Cincinatti po Ohio River, Missouri a Mississippi do New Orleans, plavba trvala 6 týdnů. V každém městě stejně jako v New Yorku nás vítaly všechny hlavní televizní stanice – ABC, CBS, NBC a CNN, což zařídil sponzor Anheiser Bush.

Olympijská motivace
V rámci svého pendlování po amerických lyžařských destinacích coby servisman za svůj Hurricane Racing jsem se v roce 1987 objevil prvně v Oregonu na západním pobřeží a tamní příroda na mě udělala takový dojem, že jsem cítil, že se tam chci usadit. Objížděl jsem okolní skiresorty a zkoušel se s jejich vedením domluvit nejdřív na přivedení Pro Tour závodů, v nichž jsem měl nejlepší konexe. S tím jsem u nich neuspěl, ale podařilo se mi najít společnou lidskou řeč s majitelem Mount Hood Skibowl, jednoho ze tří středisek na známém oregonském sopečném ledovci. Otevřel jsem si v areálu lyžařský servis s půjčovnou, lyžařskou školu, restauraci a všechno tohle tu provozuju už 33 let.

Hned během mých úvodních oregonských roků let jsem do Skibowlu dokázal dostat pravidelné fisové závody v rychlostním lyžování, což středisku přineslo mnoho filmové, televizní i tiskové publicity. Jednou z populárních akcí, kterou jsem ve Skibowlu založil, byla exhibice Bill Johnson Golden Challenge – s mým dobrým kamarádem Billem jsem se znal z Tuxu z doby ještě před jeho slavným sarajevským triumfem (pozn. autora: o pohnutém osudu tohoto enfant terrible americké sjezdařiny jsem psal v loňském ročníku SNOW 122, viz Snowbiz.cz/10141).

V roce 1990 jsem se doslechl, že bude zimní olympiáda v Les Arcs, kde se pojede rychlostní lyžování, moje srdeční disciplína, jíž jsem se ještě v Evropě v letech 1984 až 86 věnoval zejména v Les Arcs. Chtěl jsem pochopitelně na ZOH 1992 závodit. Zkontaktoval jsem Pavla Zelenku, mého trenéra v žákovském věku, který se mezitím stal státním šéftrenérem, a domluvil s ním plán, abych se na ZOH mohl za Československo kvalifikovat. Zařídil jsem si vlastního sponzora a v roce 1990 jsem se zúčastnil SP v rychlostním lyžování právě v Les Arcs, kde jsem skončil desátý – na nové začátky po několika letech i podle trenéra Zelenky slibný výsledek.

Následující sezónu jsem se zúčastnil už více závodů, jeden z nich znovu v Les Arcs, nyní jako olympijská próba. Už jsem se rapidně zlepšoval a jezdil vždy v popředí startovního pole, s naměřenými rychlostmi blízko metě světového rekordu. Na té akci se francouzští pořadatelé svévolně rozhodli, že navzdory zavedeným zvyklostem nebudou nechávat nás závodníky prohlížet si sjezdovou trať. Když se pak během závodu jeden francouzský závodník nebezpečně zranil poté, kdy jej špatně zformovaný dojezdový úsek nečekaně katapultoval do výšky, rozhodl jsem se já a se mnou většina mezinárodního startovního pole závody bojkotovat a nenastoupit; šlo doslova o hazard se zdravím a životy.

Jako náhradu za bojkotovaný SP v Les Arcs se do série zařadil závod v coloradském Silvertonu, ve čtyřtisícové nadmořské výšce s dobrým sněhem a řídkým vzduchem – podmínkami, které mi vyhovovaly. Protože jsem se v disciplíně postupně stále zlepšoval, na závod, který se jel jako mistrovství USA, přijeli všichni mí hlavní konkurenti z Evropy. Já jsem mistrovství vyhrál. Další závod se jel v italském Stelviu, kde jsme se na stupních vítězů se dvěma největšími konkurenty – Michaelem Pruferem z Monaka, držitelem dosavadního světového rekordu, a Rakušanem Franzem Weberem, hlavním esem od Atomicu, prostřídali. Po sezóně byly karty v disciplíně rozdány jednoznačně – my tři bychom si měli napřesrok na albertvillské olympiádě rozdat hlavní souboj o medaile.

Kriticky důležitou součástí rychlostního lyžování je testování lyží, na které já jsem měl v domácím Skibowlu skvělé podmínky. Vyhradil jsem si jednoduše upravitelnou zvláštní dráhu, a protože v tomto areálu se jezdí převážně večer, čtyři dny v týdnu je přes den pro veřejnost zavřeno, což bylo pro naše testování optimální. Během dvou dnů jsme dovedli plnohodnotně vytestovat 70 párů lyží – svah byl situován hned u vleku a za hodinu jsme zvládli absolvovat 10 testovacích jízd. V září 1991 jsme pokračovali v testování těch nejrychlejších lyží v Chile, kam nám Franz Weber přivezl od Atomicu další nové páry. Protože já jsem měl špičkově vybavený servisní obchod zaměřený i na závodní materiál, veškeré servisování včetně speciálních struktur, jaké neznali ani v Evropě, jsem na lyžích dělal sám (zastupoval jsem v USA italské servisní stroje Tazzari). Své nejlepší vytestované lyže jsem si pochopitelně střežil jako oko v hlavě a nedával je z ruky – ani jsem je nenechával posílat zpět do Atomicu, aby na nich v rakouské továrně předělali aktuální grafiku nových modelů; nevěřil jsem, že by mi je Rakušani nesebrali pro své želízko v ohni, Franze. Jako kdybych věděl, proč to dělám.

Rakouský podraz
14 dní před vlastní olympiádou mi Franz Weber pod smyšlenou záminkou zabavil všechny naše vytestované lyže s tím, že já už k nim nebudu mít přístup. Jednoduše se takto chtěl zbavit jednoho z hlavních soků! Moje povaha je taková, že jsem si ani z této absurdity, že najednou na svůj životní olympijský závod nemám žádné lyže, nedělal hlavu; říkal jsem si, že si je vždy od někoho půjčím. Tak to taky dopadlo. V průběhu olympiády o tom nevěděl nikdo, ani vedení výpravy včetně trenérů.

Olympijský závod probíhal tak, že v kvalifikaci nás bylo 120, do dalšího kola prošlo 99 lidí, do dalšího 50, do dalšího 20. Přičemž já sem procházel kvalifikací neustále velmi těsně mezi posledními; vždy jsem si od někoho půjčil lyže – jednou od Švédů, pak Finů, od Američanů… V podstatě každou jízdu jsem jel na jiných lyžích. Až za mnou před finále přišel Andreas Wenzel, v té době šéf závodního oddělení Atomicu a ptá se mě: „Kakeš, co se to s tebou děje? Tys tu vloni kraloval celý světový pohár a teď se sotva kvalifikuješ?!“ Jemu jsem tedy poprvé řekl pravdu, že můj značkový kolega Franz Weber mi zabavil všechny lyže a žádné mi nenechal. Wenzel okamžitě nakázal Weberovi, jedničce Atomicu, že si na finále může vybrat lyže podle svého, ale všechny ostatní poskytne mně. Tak se také stalo.

Tuhle příhodu tu vyprávím prvně v životě, nikdo o tomhle incidentu nevěděl. Já si tedy ze zbytku Weberových lyží naslepo podle svého odhadu vybral z modelů, které jsem sice dokonale znal, ale na olympiádě na nich nejezdil a ani je neservisoval. Nakonec jsem v olympijském finále skončil šestý a Franz až osmý – což byl můj primární osobní úkol, porazit ho nyní v každém závodě coby osobní odvetu za jeho chování. Jakkoli hlavní ambici Atomicu – abychom pro značku vyhráli medaile, jsme nenaplnili. (Nebyla to zdaleka jediná podlost od Franze, Rakušanů, potažmo v tomto případě Finů, na téhle olympiádě, ale o tom třeba zvlášť na jiném místě jindy – zdejší příběh by začal velmi komplikovaně bobtnat o osoby a děje. O to víc je smutnější a šlo v něm nejen o sabotáž medailové šance, ale doslova hazard se zdravím, ne-li životem, mladé finské závodnice Camilly Hackman, mé tehdejší přítelkyně.)

Po zbytek svěťákové sezóny jsem se soustředil na to, abych v každém závodě zajel zrádce Franze, což se mi beze zbytku podařilo – včetně mistrovství USA u nás v Oregonu ve Willamette Pass, které jsem vyhrál. V dalším roce 1993, kdy už jsem se musel naplno věnovat rozjetému byznysu na Mount Hood Skibowlu, jsem odjel už jediný závod v rychlostním lyžování – opět americké mistrovství v oregonském Willamette Pass, kde jsem skončil třetí. Tím jsem svou kariéru v rychlostním lyžování uzavřel.

Rád bych na tomto místě poděkoval majiteli střediska Kirku Hannovi; on sám držel v době mého příchodu do Skibowlu světový rekord v létání s malým letadlem formule 1 a právě si předtím zbankrotované středisko koupil. Takže milovník rychlosti jako já. Kromě jeho stálé podpory se Kirk zúčastnil testování lyží v chilském Portillu, kde si Franz Weber nadělal do gatí a čekal, až nám postaví třívrstvý plot v dojezdu. Takže první dny se mnou testoval jen Kirk v rychlostech blížících se dvoustovce za hodinu. To jen na vysvětlenou, proč jsme si oba padli do oka.

Arctic Man
V roce 1994 přijel k nám do Oregonu neznámý člověk z Aljašky a hledal nějakého solidního sjezdaře, kterého by mohl táhnout za silným sportovním skútrem na lyžích v co nejvyšší rychlosti do kopce. Po dlouhém hledání po okolních horských střediscích i jinde narazil na mě a pozval mě na asi šestý ročník stále slavnějšího extrémního závodu Arctic Man, devítikilometrového sjezdu na čas ze dvou kopců, přičemž na ten druhý uprostřed závodu sjezdaře v plné rychlosti vytáhne z údolí skútr s lanem (pro dobrou ilustraci podoby asi čtyřminutového závodu doporučuju vyhledat na YouTube frázi „arcticman“, pozn. autora).

Po úvodní skepsi jsem si pozvání po několika týdnech rozmyslel a na Aljašku odletěl – závod se koná v dubnu, kdy v našem středisku bývá už po sezóně, tak mi Arctic Man s ničím důležitým nekolidoval. Dopadlo to tak, že jsem se závodu účastnil každý další rok, mám za sebou už 25 startů, přičemž vodič, který si mě našel – Johny Martin – mě tahal 16 let po sobě, než se zranil a dál nemohl. Po příletu do Fairbanks dojde k setkání s tahačem na skútru, podpůrný tým si závodníka naloží do obytného auta a odveze na místo závodu do údolí, totálně mimo jakoukoli civilizaci, mezi pár tisícovek dalších příznivců asi týdenní aljašské jarní oslavy posledního sněhu.

Já si vždycky kromě vlastního závodu a souvisejícího slavení užíval i exkluzivního lyžování, kdy mě někam na okolní vysoké holé kopce vytáhl skútr a já pak sjížděl jinou, strmou cestou do údolí. Nejen ve dne, ale i v noci za úplňku a hvězd v liduprázdné krajině bez jediného stromu, jen všude kolem dokola sněhové svahy. Aljašku jsem si zamiloval, jezdím tam za Arctic Manem každý rok a doufám, že budu dál a dál. Co mě k celé akci připoutává nejvíc, je čirá spontánnost, dobrosrdečnost a přátelství lidí, které jsem tam poznal. V průběhu dalších let mi jednoduše nedalo nepodělit se o tenhle fenomenální zážitek i s ostatními známými, včetně krajanů: vždycky jsem zval Pavla Zelenku, kterému to nikdy nevyšlo, přivedl jsem tam však lyžařského kamaráda z dětského nároďáku Frantu Kolína z Pece, Lenu Kornfeldovou, s jejímž tatínkem jsem v 70. letech závodil a která závod vyhrála, Kláru Křížovou nebo Radka Čermáka, který po mně převzal český rychlostní rekord a pod jehož tátou jsem v mládí trénoval. Třikrát jsem závod sponzorovaný americkým dovozcem Prazdroje vyhrál, několikrát byl druhý a třetí. Překrásné čtvrtstoletí nezapomenutelných zážitků, spousta nových přátel, s nimiž zůstávám stále ve spojení.

Petře, ať tvůj příběh vyzní přecijen celistvěji, doplň ho prosím o důležitosti z tvýho osobního života, aspoň toho současnýho.

Někdy ve třiadevadesátém jsem tady v Oregonu poznal Američanku z Portlandu, jejíž otec se u mě ve svých padesáti naučil lyžovat a začal pro mě učit v lyžařské škole jako instruktor. Byli jsme pak všichni spolu párkrát v Evropě a užívali si krásné časy; nakonec mě přesvědčili, abych se oženil – a tak v květnu 1999 v mých 39 jsme měli svatbu na Vyšehradě, údajně šlo o jeden z prvních obřadů v tamním klášteře v porevoluční době. Moje paní se ale zamilovala do koní a dávala jim přednost před manželstvím; tak jsme se po sedmi letech, v roce 2005 rozvedli.

V roce 2007 jsem se seznámil, zase v Portlandu s rodilou Brňačkou Luckou Svrčinovou, bývalou reprezentantkou, závodní akvabelou, která byla taky jako já v roce 1992 na olympiádě, jenže letní v Barceloně. Posledních 15 let závodí za klub nebo za USA v masters kategorii a posbírala celkem 4 zlaté a jednu stříbrnou medaili z MS v uměleckém plavání (dříve synchronizované plavání). Lucka dostala trenérský kontrakt v plaveckém klubu v Portlandu, dnes je tam šéftrenérkou a my jsme spolu třináct spokojených let. Lucka bydlí v Portlandu, já nahoře v horách, vídáme se tři čtyři dny v týdnu a velmi nám to vyhovuje. Každoročně spolu cestujeme do Evropy, navštěvujeme její rodinu, mně už rodiče umřeli – táta 2011, maminka 2014. Mám o 16 let mladšího bratra z otcovy strany Davida, který za námi do Ameriky často jezdí i s rodinou.

Jinak své aktivně závodní sportování už utlumuju; jsem vděčný, že jsem si během své celoživotní sportovní kariéry nic vážného nepřivodil. Kromě v mládí vyražených zubů z autobusu a občasně vyhozeného ramene od slalomové branky jsem si – klepaje tady do dřeva – při sportu nic neudělal.

Ví se o tobě, že jsi na Mount Hoodu už dlouho agilní v horských kolech. Když se letos na podzim po celém světě rozlétly reportáže o devastujících oregonských požárech, napadlo mě hned, nakolik ohrozily tvou oblast. Podělíš se prosím o obojí – MTB tematiku i okolnosti tamních ohňů?

Hned když jsem se v roce 1989 přestěhoval do Skibowlu a začal ve středisku podnikat, místní po mně chtěli, abych tu začal rozvíjet program horských kol, tehdy zbrusu nového fenoménu. Od té doby tu každoročně pořádám závody horských kol v různých disciplínách – sjezd, cross-country, enduro, šestihodinovky, survival; běžně jde o celostátní závody, někdy mezinárodní. Pořádání závodů obnáší i nejednoduchou přípravu tratí ve formě prořezávání lesních pěšin, někdy až 50 km, a nejednou v dubnu prohazování úseků se sněhem, občas až několikametrové vrstvy. Těmihle terénními úpravami běžně trávím jaro po lyžařské sezóně a efektivně mě to už třicet let udržuje v solidní kondici. Při práci mě provází fenka Barunka, tak skvěle vycvičená, že je jediným povoleným psem ve Skibowlu, doslova místním maskotem. Nahoře na kopci v mé restauraci si zas pěstuju kočku, aby mi držela na uzdě myší rejdy.

Co se pozdně letních požárů týče, západní pobřeží se s nimi potýká každý rok, letos však v Oregonu hořelo rekordně. Přímo našemu středisku nebo oblasti, kde bydlím, se naštěstí vyhnuly. Největším přírodním faktorem je globální oteplování, ale vlny studených a teplých let tu byly odjakživa. Největším lidským faktorem je zákonodárství, které prakticky zakazuje v lese cokoli kácet, ale i udržovat a prořezávat. Už před bezmála šedesáti lety prosadil Kongres tzv. Wilderness Act, jakési ochranné pásmo nejvyššího stupně, do nějž se nesmí zasahovat žádnou mechanizací – nesmí se tam auty, ani na kole, nesmí se používat motorová pila. I když vypuknou v oblasti požáry, bojovat proti nim lze jen ručním náčiním, takže se oheň nechává hořet.

Ochranářská opatření se dál zpřísňují, byrokraticky bobtnají a prakticky všude kolem Mount Hoodu se nesmí nic kácet ani prořezávat – to však platí ve všech federálních lesích, kterých je v Americe významná většina. Za rok tu jehličnatý strom naroste o víc než metr, listnatý ještě víc. Z lesů se pak za posledních třicet let, co tu vývoj pozoruju, staly pralesní džungle, které jsou často vyschlé – pak stačí běžný blesk a ohnisko požáru je na světě. Za poslední dekády jsem v oblasti vinou legislativních omezení ztratil přes 250 km stezek použitelných pro horská kola, a opatření dál přituhují. Do toho přichází různá ochranářství od ekologických aktivistů, u nás naposledy kvůli ohrožení sovy, která znemožňují do přírody jakékoliv zásahy. A když se o přírodu nestaráš – příroda se postará po svém.

Určitě mě taky zajímá tvůj civilní pohled na americký život, nedávné volby a rozlívající se vlnu občanských nepokojů a rapidně rostoucí kriminality.

S poměrně bohatými zkušenostmi z civilního života v Německu, kde mi bylo dobře a rád na osmdesátá léta tam vzpomínám, přesto – když jsem se následně ocitl v Americe, hned a stále víc mě začala oslovovat tamní spontánnost a absence závisti mezi lidmi – ať už sousedy nebo kamarády. Už když jsem první dva roky bydlel na americkém východě ve White Mountains v New Hampshire, moc se mi tam líbilo; jenže v poměrně klidné horské vesnici začal zanedlouho developerský ruch a všude v okolní krajině se začaly budovat dálnice, obchvaty a soukromé i apartmánové domy – během jediného roku v mém okolí vyrostlo asi 5 tisíc kondominií. Proto jsem se rozhodl přesunout se na západ a život mě zavál na Mount Hood, kde je všude mnohem víc prostoru v nádherné oregonské přírodě.

Vždycky jsem obdivoval, že i v těch nejmenších roztroušených vesničkách pod Mt. Hoodem, kde je dohromady asi jedenáct kostelů nejrůznějšího náboženského zaměření, všichni obyvatelé žijí v pospolitosti a bez názorových rozporů ohledně víry nebo politiky. Platí tu – pro mě to platilo rozhodně – že Amerika je země neomezených možností, a kdo není líný a nebojí se práce, dokáže se prosadit. Lidi se podporují, navzájem si pomáhají. Když jsem tu začínal, nikdo mi nezáviděl, nikdo neházel klacky pod nohy. Nic tu není zadarmo a je tu všude silná zdravá konkurence; s ní se lze ale v rámci regulérních vztahů vypořádat a v posledku to člověka v jeho snažení posílí.

To všechno se však změnilo, a to podstatně. Datuje se to k roku 2008, kdy v Americe začal vládnout demokratický prezident Obama, který během svých osmi let v úřadě dokázal neuvěřitelně rozeštvat běžné lidi, rozpoutal nevídanou rasovou nenávist, kterou nejen propagoval, nýbrž oslavoval. Tak dlouho a mocně to bylo vtlačováno do hlav místních Američanů, až se to uchytilo. V začátcích jeho kampaně jsem lidi varoval, že tenhle člověk bude sabotovat zdravou Ameriku. Po vzoru svého otce, měl v sobě nenávist k USA a zazlíval jí koloniální éru. Obamovi se podařilo podkopat a zlikvidovat přirozené kamarádství a sounáležitost mezi lidmi. Dnes už tu neexistuje a co kolem sebe začínáme ve městech od východu po západ vidět, jsou přímé důsledky tohoto splnění tatínkova snu. Jak smutné.

Nepokoje se tu podle mě dějí jen proto, že je povolil původně muslimský Obama a poštval masy lidí proti policejním sborům. Dnes už je to tady normálem, včetně Portlandu u nás. Mezitím lidi utíkají z měst a skupují nemovitosti mimo metropole, kde by mohli trochu normálněji žít.

Cenné postřehy, děkuju ze ně. A když jsme u nich, nejde mi nezeptat se i na další fenomén nechtěně hýbající našimi životy, koronavirus.

C-19 by se neměl jmenovat Corona, ale Čínský virus. Číňanům krom toho, že se takto mohou zbavit svých starých obyvatel, se už povedlo zničit spoustu ekonomiky po celém světě. Hlavně však už nevěděli, jak dál s naším prezidentem Trumpem, který jim dával za uši a dělal to, co se mělo dít už dávno: bral čínským komunistům vliv a sílu. Sami víme nejlíp, kam to vede, když se komunistům povolí… Nechtěl bych zažít jejich panování podruhé v životě, i když se k tomu většinová společnost svou převládající socialistickou mentalitou nehezky blíží.

Celý svět se snaží něco vymyslet, a zejména, jak přijít s vakcinací. Krátce ze související historie: v roce 1988 americký Senát prosadil zákon, který neumožňuje lidem, aby soudili farmaceutický obor kvůli následkům očkování. Gates, Soros a ostatní globalisti poté nainvestovali obrovské peníze do farmaceutických firem. Gates mluví o téhle vakcinaci už asi dvacet let. Už vůbec nemluvím o tom, že se absolutně bráním a budu bránit tomu, abych si do sebe nechal píchat něco, o čem nevím, co je – což může být doslova cokoliv. Zainteresovaní budou lhát, falšovat a ohýbat fakta ostošest, jen aby dosáhli svého. Už to koneckonců v médiích vidíme. Je to strašidelné!

Ať skončíme něčím míň strašidelným, navrhuju vrátit se k pohledu vlastníma očima. Kdybych měl třeba jen jediným slovem zkusit trefně popsat tvůj život tak, jak jsi ho nastínil, nejspíš bych vybral „spektakulární“. Jak bys ho definoval ty sám – ne nutně jediným, radši více a klidně hodně klíčovými slovy. A pak – kdyby tě někdo mladej pokorně požádal, abys mu předal svý nejdůležitější životní rady, co by prosím slyšel? Děkuju ti předem za tvý myšlenky i veškerej příjemnej čas s tebou!

Nikdy jsem nelitoval svého rozhodnutí emigrovat a nikdy bych to nevzal zpět. Tenkrát jsem si nemyslel, že režim padne tak rychle. A teď už se zase blíží – jen doufám, že sám znovu do záhuby. Brzy jsem se v životě naučil, že lidi jsou všude stejní – dobří i špatní. Přátele si můžeš najít všude; nezáleží na tvém věku, záleží jen na tobě samotném. Stejné platí o živobytí, práci, zaměstnání. Být v mládí stále na cestách tě učí být nezávislým a to se v dalším životě moc hodí. A znovu zmiňuju přátele kolem sebe – to považuju za nezbytnost a podmínku k sebevědomí a úspěchu. Vytrvalost a loajalita taky pomáhají. Bačkůrka – tak říkám svojí partnerce Lucce – mi tady napovídá další naši životní pravdu, že ve dvou se to táhne líp. I když jsme oba individualisti a tak trochu sobci, co si užívají života podle svého.

Všechno zmíněné jsou nezbytnosti k tomu, aby člověk ničeho nelitoval. Abych si mohl užívat už míň soutěživého sportování i v pokročilejším věku, je dobré být mlád na duchu i těle. Kdybych v mládí nepřestal chodit k Pinkasům (a že jsem tam chodil rád), tak se dneska asi kutálím. Což mi připomíná dávnou radu kamaráda a částečného manažera Franty Munstra, že „s touhle pneumatikou tě ženský chtít nebudou“, jak mi kladl na srdce. Tak Franto, díky – vždy jsem se toho držel a vyplatilo se!

PDF verze článku s fotografiemi

Zdílet