Jeremy Bloom: Poháněn neúspěchem

Písmo: A ++ A --

Americký boulař Jeremy Bloom je trojnásobným mistrem světa a dvanáctinásobným vítězem Světového poháru, ale taky jediným olympijským lyžařem v historii sportu, který hrál i v proslulé americké NFL. Krom zmíněného reprezentuje Jeremy spoustu, spoustu dalšího.

Jeremy Bloom je plánovací typ člověka. Ačkoli, jen do jisté míry. Moment plánování obvykle přichází ve chvíli, kdy se vydává vstříc svému dalšímu velkému životnímu cíli. Vyrůstal v rodině, kde se podporovaly sny a kde neexistovala žádná omezení, což mu poskytlo vhodné prostředí pro rozvoj. Když se jeho snahy setkaly se skepticismem, neposlouchal. Neviděl překážky, ale jen odrazové můstky. A když snil, tak ve velkém.

Ve svých 39 letech už dosáhl více cílů, než by si většina lidí troufla představit za celý život plný snah. V deseti si Bloom stanovil cíl zúčastnit se jako lyžař olympijských her a hrát fotbal v Národní fotbalové lize. Obojí se mu podařilo, stal se dvojnásobným olympionikem (2002, 2006) ve freestylovém lyžování a byl draftován profesionálním týmem NFL Philadelphia Eagles. A to byl jen jeho začátek.

Na své cestě se stal trojnásobným mistrem světa v mogulovém lyžování, módním modelem a televizní osobností. Během svého raného působení v NFL měl obavy, aby i po sportovní kariéře zůstal produktivním, a využil partnerského programu NFL ke studiu podnikání na Wharton School of Business. V roce 2008 ukončil fotbalovou kariéru a založil úspěšnou neziskovou organizaci. V roce 2010 pak spustil startup Integrate zabývající se marketingovým softwarem. Bloom vysvětluje, jak plánoval její úspěch: „Rádi tomu říkáme, že vyskočíme z letadla a padák si sestavíme až cestou dolů.“

Nejistota, která provází odvážné ambice, je jednou z mnoha sportovních paralel, jež Bloom vidí i v podnikání. „V některých ohledech je to velmi podobné tomu být sportovcem; stanovíte si opravdu velký sen a vizi a máte trochu představu, jak se k němu dostat. Ale cesta každého z nás je jiná. Musíte se na ni vydávat den po dni.“

Jakkoli byla Bloomova kariéra vesměs pozlacená, nebyla snadná. Jeho jméno se před nedávnem objevilo v titulcích zpráv v souvislosti s tím, že Kalifornie schválila zákon, který umožňuje tamním vysokoškolským sportovcům najímat si agenty a dostávat peníze za reklamu, což v podstatě neznamená nic menšího než totální převrat v amatérském vysokoškolském sportu. Další státy budou Kalifornii nejspíš následovat, což nakonec povede k tomu, že například závodníci v elitních univerzitních lyžařských týmech budou moci přijímat od sponzorů významné peníze.

Bloom pomohl před lety nastartovat tento zásadní mezník, když zažaloval národní sportovní asociaci NCAA, aby mu umožnila přijímat sponzorské dary v lyžování – jež dosahovaly až šestimístné částky – a zároveň hrát univerzitní fotbal na Coloradské univerzitě (CU) v Boulderu. Po dvou letech právní bitvu prohrál a skončil s vysokoškolským fotbalem, aby se mohl naplno připravovat na olympijské hry v lyžování.

Tehdy v roce 2005 sportu akrobatického lyžování dominoval a do soutěží na ZOH 2006 vstupoval jako žhavý favorit, medaili však nezískal. Odtud se vydal přímo do NFL, aby většinu následujících tří let strávil na lavičce kvůli zranění. Tyto zkušenosti byly podkladem pro Bloomovu knihu Fueled by Failure, jež se dotýká jeho životní filozofie, včetně pravidla ponoření se na 48 hodin do neúspěchu a posedlost jím, než se věci pohnou dál.

Dospívání
Jeremy Bloom se narodil ve Fort Collins v Coloradu a vyrůstal v nedalekém Lovelandu (ve městě, nikoli skiresortu) jako nejmladší ze tří dětí v lyžařské rodině. Když rodiče Larry a Char lyžovali se staršími dětmi, nechávali Jeremyho často s dědečkem Jerrym, který mu nasadil velkou žlutou helmu a převlek Supermana a lákal ho na sjezdovku čokoládovými tyčinkami, jež mu shazoval z lanovky na svah, jak Jeremy popsal ve svém působivém vystoupení na TEDx Talk (k dohledání na YouTube).

Otec Larry, vášnivý sportovní fanoušek, si s Jeremym odpoledne házel fotbalovým míčem a po večerech sledovali fotbal v televizi: „Trávili jsme bezpočet hodin sledováním našich denverských Broncos a během olympiády to bylo to jediné, co jsme měli v televizi,“ vzpomíná Bloom. Při sledování olympijských her v roce 1992 řekl mladý Jeremy rodičům, že by chtěl lyžovat na olympiádě i hrát v NFL. Larry a Char sdíleli to, co ve své knize Bloom popisuje jako „zdravou neúctu k nemožnému,“ a povzbuzovali ho, aby se vydal oběma cestami.

Během závodění za coloradský Breck se v 15 letech stal nejmladším sportovcem v lyžařském národním týmu dospělých a zároveň se stal hvězdou středoškolské atletiky a fotbalu. Jeho lyžařský trenér z žákovských let Scott Rawles popisuje rychlonohého Blooma jako nejlépe trénovaného sportovce, se kterým se setkal. „Navíc měl mentální nastavení vysoko nad ostatními,“ vzpomínal trenér.

Dlouholetou hvězdu amerického lyžařského týmu a legendu freestylu Trace Worthingtona zaujala Bloomova společenská osobnost a důvěra ke starší generaci sportovců, stejně jako jeho potenciál, pokud šlo o sponzoring. Pomohl mu najít agenta, aby mohl hned usilovat o obchodní smlouvy pro lyžování i modeling. Sponzoři na zdravě vlezlého mladíka slyšeli: „Měl nakažlivý pozitivní přístup,“ říká Worthington. „Spousta z nás seděla kolem a vtipkovala: Je vůbec něco, co Jeremy Bloom nedělá skvěle?“ Po freestylovém úspěchu jeho předchůdců Erica Bergousta, Nikki Stoneové a Jonnyho Moseleyho tak Bloom odvážně vykročil do záře reflektorů coby hrdý pokračovatel zvučné americké legendy.

Všemi směry
Na svých prvních ZOH v Salt Lake City 2002, ve svých 19 letech, byl Bloom už mistrem světa, ale nedokázal získat medaili. Hned napřel svou koncentraci na následující hry v roce 2006 v Turíně. Mezitím byl tento relativně malý (175 cm, 80 kg), ale rychlý sportovec přijat na univerzitu v Coloradu do tamního univerzitního fotbalového týmu a na podzim se zapsal ke studiím. Bloom vytvořil na CU hromadu sportovních rekordů a v prvním a druhém ročníku získal prestižní ocenění All-American.

„Pro každou sezónu ve svých sportech jsem musel opravdu radikálně měnit své tělo,“ vysvětluje Bloom, který potřeboval kvůli fotbalu přibrat 15 kilo a pak je téměř okamžitě shodit pro své závodní lyžování. Z psychického hlediska však bylo provozování obou disciplín na vrcholové úrovni podle něj velkou výhodou: „Když jsem končil fotbalovou sezónu, moji lyžařští konkurenti se vraceli po osmi měsících bez závodů. Psychicky jsem byl velmi nabušený a připravený naskočit zpátky.“ Navíc byl zvyklý na tlak, který na lidskou psychiku vyvíjí hra před 50 000 diváky.

„To, že skončil na lyžích, a ne u fotbalu, byla volba, která mu byla vnucena,“ prozradil médiím Bloomův otec Larry. „Bylo to spíše vyjádření jeho víry, které ho vedlo k tomu, že se vydal cestou, jíž se vydal. Jinými slovy, nehodlal si nechat od NCAA vzít svůj sen o tom, že může dělat obojí. Kdyby se mu na jeho první olympiádě v roce 2002 dařilo lépe, možná by se touto cestou nevydal.“

Donkichotský boj
„Vím, že kdyby v roce 2002 vyhrál podle očekávání olympijskou medaili, všechno by mohlo být jinak,“ potvrdil Larryho slova Andy Carroll, tehdejší Bloomův agent. „Ale je tu pocit nedořešené záležitosti a Jeremy má tendenci řídit se srdcem.“ Nedořešená záležitost plynula z jeho devátého místa na hrách v Salt Lake City 2002. Favorit Bloom se vydal na cestu do olympijského Utahu právě v době, kdy se začal rozvíjet jeho těžký osobní boj se sportovním svazem NCAA. Svaz silou svého vlivu trval na tom, že Bloom by neměl mít možnost přijímat sponzorské peníze a přitom si zachovat způsobilost. Nevadilo, že NCAA už dříve nechala sportovce v podobných situacích projít a že povolila profesionálním hráčům baseballu, aby si zachovali způsobilost ve fotbale. A už vůbec nevadilo, že freestylové lyžování nepatřilo mezi sporty, na které by se agenda NCAA měla vztahovat, a Bloomovy příjmy z lyžování by neměly nic společného s jeho statusem fotbalisty na univerzitě CU. „Musel se rozhodnout a rozhodl se,“ alibisticky prohlásil do médií Erik Christianson z NCAA s odvoláním na předpisy, podle nichž „studentští sportovci nemohou obchodovat se svou pověstí, aby pak dostávali peníze za podporu produktů.“

„NCAA tam sedí a nařizuje: Hej, nemůžeš vydělávat žádné peníze,“ polemizuje Bloomův agent Carroll. „A pak k tomu dodá: A mimochodem, hodně štěstí při pokusech nás zažalovat, protože vás stáhneme z kůže kvůli soudním výlohám. Tolik peněz mají. V tu chvíli se Jeremy dostal do pěkné bryndy.“

Mimo sjezdovky a fotbalový stadion si Bloom úspěšně budoval svou značku v mainstreamové kultuře, začal být stále vyhledávanějším v modelingu, v reklamě, hostování v televizi a vystupování celebrit (v roce 2003 zvítězil v zábavní soutěži CBS Superstars). V době, kdy hrál za univerzitu, bojoval Bloom se sportovním svazem o právo ponechat si příjmy z lyžování (tehdy ve výši 350 000 dolarů ročně). Před začátkem juniorského ročníku 2004 ho organizace NCAA prohlásila za nezpůsobilého k účasti v univerzitním fotbalu a Bloom se rozhodl soustředit na lyžování a turínské ZOH 2006.

V lyžařské sezóně 2005 pak Bloom své disciplíně dominoval a vyhrál rekordních šest závodů SP v řadě. Mimo akrobatický svah bez nadsázky požíval statusu rockové hvězdy a na olympiádu v Turíně vstupoval jako celebrita a velký favorit na zlato. Rozmarnost sportovní štěstěny však opět, jako už tolikrát, zasáhla – a odvážný, obvykle pevný Bloom skončil až šestý. Pro fanoušky to bylo zklamání a pro samotného Blooma podle vlastních slov zničující.

O tři dny později se Jeremy Bloom, přestože už dva roky nehrál fotbal, vydal přes Atlantik zpět do Indianapolis na skautské drafty NFL. V dubnu si ho v 5. kole vybrali Philadelphia Eagles jako navrátilce. Během pobytu v Philadelphii se Bloom přihlásil do programu NFL, který hráčům po tréninku a v létě zařizoval kurzy MBA na Whartonově univerzitě. Když byl kvůli zranění kolene dlouho mimo hru, jeho vášeň pro trénink se začala přesouvat směrem k obchodu a podnikání. Po dvou letech byl Bloom vyměněn do týmu Steelers a o rok později, ve svých 27 letech, s fotbalem skončil.

Nový život
V témže roce Bloom založil svou první firmu, inspirovanou láskou k dědečkovi Jerrymu a babičce Donně (která u něj doma žila dvacet let) a také hlubokými zážitky při cestování s americkým lyžařským týmem. Viděl, jak jsou starší lidé v jiných kulturách, například v Japonsku a Skandinávii, ctěni, respektováni a jak se s nimi zachází důstojně, a chtěl něco z této úcty přinést domů tím, že založil neziskovou organizaci Wish of a Lifetime (Životní přání), která plní seniorům jejich sny. První rok splnila organizace Wish of a Lifetime čtyři přání; dnes, o víc než dekádu později, dokáží plnit jedno přání denně.

„Přání to bývají různá, od výletů za rodinou, přes splnění celoživotních snů, návrat k oblíbeným aktivitám nebo místům až po získání něčeho tak prostého, jako je teplý koberec pod nohama. Na příjemce nepůsobí ani tak vlastní přání, jako skutečnost, že někomu na nich záleží,“ prozrazuje Bloom a dodává: „Můj dědeček byl člověk, který mě jako dítě brával na lyže. A ve třech, čtyřech nebo pěti letech trávit čas s prarodiči na sněhu je taková lahůdka! Moc si té vzpomínky a společně stráveného času vážím. Oba moji prarodiče pro mě byli tak velkou inspirací, že založit organizaci, která by uctila tuto generaci, mi přišlo samozřejmé.“

V roce 2009 se ještě na jednu sezónu vrátil do kolotoče SP, ale jeho srdce v tom nebylo. „Vzpomínám si, jak jsem stál ve startovní bráně svěťáku a měl jsem pocit: Co tady sakra dělám? Byl jsem tak nadšený z naší začínající neziskovky a ze začátku další kapitoly svého života. Uvědomil jsem si to a řekl jsem si: Tohle už prostě není pro mě.“

Přestože neziskovka Wish of a Lifetime zůstává v Bloomově životě hlavní prioritou, uvědomil si, že takový projekt nebude cestou k vytouženému ekonomickému úspěchu. Proto spoluzaložil firmu Integrate pomáhající firmám koordinovat jejich reklamní strategie napříč digitálními, sociálními, tiskovými a televizními kanály. Vede si úspěšně: Integrate byla v roce 2011 vyhlášena nejlepší novou firmou v rámci American Business Awards a ve stejném roce byl Bloom jmenován do seznamu Forbes 30 pod 30 za technologické inovace. V roce 2013 se stal finalistou soutěže Ernst & Young Podnikatel roku a současně byl uveden do Síně slávy amerického lyžování.

Deset let po svém založení se společnost i Bloom dál rozvíjejí. Jeremy po dvě sezóny moderoval pořad Adventure Capitalist v televizi CNBC a je hlavním řečníkem na různých konferencích. Angažuje se i pro americký lyžařský svaz, v němž se zaměřuje na vzdělávání sportovců. „Jsem zacílený na přechod ze sportu do civilního života sportovců, primárně formou mentoringu,“ vysvětluje. „A také na péči o duševní zdraví, které je stejně důležité jako zdraví fyzické.“

V roce 2018 se Jeremy Bloom oženil s brazilskou herečkou Mariah Buzolinovou. Pár žije v Denveru, staví si dům v Boulderu a těší se na založení rodiny. „Netuším, jaké to bude,“ říká Bloom. „Lidé se mohou připravit jen do té míry, do jaké to jde. Ten padák si budu skládat až cestou dolů. Jsem si jistý, že na to přijdu.“

Jeremy Bloom: Měl jsem 22 sekund na to, abych si splnil 23 let starý sen

Když jsem stál ve startovní bráně ZOH 2006, přemýšlel jsem o tom, jak moc bych chtěl být olympijským vítězem. Myslel jsem na všechny své přátele po celém světě, kteří mě sledovali v televizi, a na svého tátu doma v Coloradu a na mámu, která na mě čekala dole na tribuně. Vzpomněl jsem si na roky, které jsem strávil na regionálních soutěžích v Coloradu, na telefonát, když jsem se v patnácti dozvěděl, že jsem se dostal do nároďáku, a na tisíce hodin, které jsem strávil přípravou na tenhle okamžik.

V hlavě se mi promítaly obrazy z cesty, jež mě dovedla až sem. Vzpomněl jsem na dobu, kdy jsem se v deseti letech poprvé díval s tátou a mámou na olympijské hry v mogulovém lyžování. Můj táta má pro olympijské hry vášeň, která se datuje od dob Carla Lewise na hrách 1984 a trvá dodnes. Když stojí americký sportovec na stupních vítězů a hraje hymna, je to velmi emotivní. Táta byl můj první fotbalový a lyžařský trenér a můj hrdina. Nic jsem si v životě nepřál víc než získat zlatou olympijskou medaili, a to nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu. Myšlenka na to, jak se na mě rodina dívá, když stojím na vrcholu olympijského pódia se zlatou medailí na krku, byla hlavním motorem mého celoživotního snažení.

Rok předtím jsem vyhrál víc závodů SP za sebou než kterýkoli freestylový lyžař v historii – v roce 2006 jsem lyžoval skvěle a tohle byla moje chvíle. Celý olympijský týden se mi bezvadně trénovalo a věděl jsem, že budu lyžovat dobře.

Když jsem vklouzl do startovní brány, poprvé jsem spatřil 230 metrů dlouhou mogulovou trať, kde se mělo rozhodnout o mém osudu. V Turíně byl krásný večer; sníh se třpytil od jasných světel jako chodník na Manhattanu za teplého letního večera. Ten den jsem měl neobvyklý pocit sebedůvěry. V hlavě jsem věděl, že budu lyžovat naplno. Konečně byli rozhodčí připraveni, přišel můj čas. Nebyl jsem nervózní. Přišla moje chvíle.

„Tři, dva, jedna,“ ozvalo se z reproduktoru a já jsem vyrazil vpřed. Ucítil jsem sníh pod lyžemi a rychle jsem se dostal do horního skoku. Rozjezd jsem zvládl na jedničku a perfektně přistál se svým 720 iron-crossem. Jak jsem přistával, začal jsem zrychlovat čím dál víc. Sníh byl ledovější než při trénincích. Cítil jsem, že se mi to trochu vymyká z rukou, ale byl jsem odhodlaný dostat lyže zpátky pod sebe. Rychle jsem se dal dohromady a už jsem letěl do spodního skoku. Start na mém D-spinu 720 nebyl dokonalý a přistál jsem s malou kompresí. Spodní úsek trati jsem ale bleskově proletěl až do cíle. Srdce mi okamžitě spadlo – věděl jsem, že to nebyla má nejlepší jízda. Věděl jsem, že jsem udělal malou chybu, ale netušil, jak přísně mě za ni rozhodčí potrestají.

I když jsem chtěl získat medaili, ve skutečnosti bylo mým největším cílem na olympiádě lyžovat naplno. Pokud se mi to podaří, všechno ostatní už půjde samo. Ale udělal jsem jednu chybu a věděl jsem, že mě to bude něco stát. Jedinou otázkou bylo, jak moc. V těch prchavých okamžicích, kdy jsem čekal na svůj výsledek, jsem cítil stejný svíravý pocit, jaký jsem zažil, když mi bylo 19 let a účastnil jsem se olympijských her v Salt Lake City v roce 2002. V tom roce jsem byl první lyžař na světě, ale v závěrečné jízdě jsem udělal malou chybu, která mě stála možnost získat medaili.

Můj výsledek se objevil. Byl jsem na čtvrtém místě a na startu čekali ještě dva lyžaři. Můj sen stát se olympijským vítězem umřel. Celý život jsem se připravoval na tento jediný okamžik a věděl jsem, že další příležitost už nebude. Snažil jsem se usmívat, říkat správné věci, držet se pohromadě a maskovat zklamání, jak nejlépe jsem uměl. Přišla za mnou máma, objala mě a řekla mi, že je na mě moc pyšná. Máma byla mou největší oporou a fanynkou. Létala po celém světě, aby mě viděla soutěžit, a během střední a vysoké školy nevynechala jediný fotbalový zápas, který jsem odehrál. Přesto ji vždycky víc zajímalo, jak se chovám k ostatním lidem a jak zvládám výhry a prohry, než to, kde jsem se umístil nebo jestli jsem vyhrál.

Když jsem se vrátil do svého pokoje, zavřel jsem dveře, posadil se na postel. Prohrál jsem. Po tváři mi stékaly slzy. Zaplavil mě příval emocí. Chtěl jsem vylézt ven ze svého těla, protože ta bolest byla tak nesnesitelná. Byl to nejhorší okamžik mého sportovního života; cítil jsem se opět naprosto poražený na největším lyžařském jevišti. Druhý den ráno jsem se probudil a doufal, že to byl jen zlý sen. Stále pohlcen emocemi z toho, co se stalo, jsem si v duchu znovu a znovu přehrával tu jízdu. Nechtěl jsem s nikým mluvit, chtěl jsem se držet stranou a být sám. Ale na truchlení a sebelítost nebylo moc času. Do 48 hodin jsem musel vypadnout; byl tu další sen, který nehodlal čekat, až se vzpamatuju z této zničující citové rány: fotbal.

(Zdroj: Jeremy Bloom, Fueled by Failure)

Zdílet