Superžena Marie Marvingtová – Blog Kravskej Kluk®

Marie Marvingtová (1875–1963) se proslavila jako letkyně; byla také průkopnicí lyžování a vynálezkyní prvních hliníkových lyží. Stala se sportovním fenoménem razícím cestu ženám do horolezectví, bojových umění, lyžování, cyklistiky, letectví i vojenské služby. Vymyslela koncept a technologii letecké záchranné služby a propagovala ji po celém světě.

Až na výjimky se ženy její éry, které uspěly v alpinismu a letectví, těšily podpoře svých bohatých rodin či manželů. Marie Marvingtová se nikdy neprovdala a na všechna svá dobrodružství si musela vydělávat. Mariin otec Felix Marvingt byl poštmistrem ve francouzském Aurillacu; po roce 1879, kdy Felix ve svých 52 letech uprchl z dusivé úřednické kariéry, žila rodina z jeho důchodu. Felix byl v mládí plaveckým šampionem, v době narození Marie mu bylo 48 let a vřele svou dceru podporoval ve sportu – nejdřív v plavání, pak v cyklistice, kanoistice, horolezectví a gymnastice. Od svých pěti let následovala Felixe při jeho plavbách v Moselle a na turistických výšlapech v Alpách. V patnácti Marie trénovala s cirkusem Alphonse Rancyho a učila se akrobacii na koni. Oplývala bez nadsázky nadpřirozeným smyslem pro rovnováhu, což ji rychle katapultovalo do popředí této jezdecké disciplíny. Díky jezdectví se dostala do kontaktu s důstojníky kavalerie, kteří v tomto sportu dominovali; po zbytek života pak Marie udržovala blízké vztahy s důstojníky francouzské armády.

Univerzální šampiónka
Její matka Alžběta zemřela v roce 1889, v Mariiných čtrnácti. Po matčině smrti začala stále víc tíhnout ke sportu. Zatímco navštěvovala obdobu střední školy v Metách v Lotrinsku (tehdy součásti Německa), učila se lukostřelbě, střelbě z pušky, šermu, boxu, tenisu, golfu a lehké atletice. Během studia medicíny na univerzitě v Nancy si získala pověst ostré závodnice ve všech sportech; vítězila nad ženami v plavání a atletice a nad muži ve střelbě na terč. Víc než medicína ji oslovoval sport, a tak se spokojila s kariérou zdravotní sestry a svůj nevelký příjem si vylepšovala jako spisovatelka sportovních a dobrodružných knih. Pod pseudonymem Myriel prodávala články do desítek novin. Vrátila se do Alp a jako první žena historie zdolala řadu vysokých vrcholů v okolí Chamonix.

Dost žen tehdy jezdilo na kole, ale jen málo z nich se účastnilo nějakých cyklistických soutěží; Marie vyhrála závod Nancy–Bordeaux (1 000 km) v roce 1904, Nancy–Milán (600 km) v roce 1905 a Nancy–Toulouse (900 km) v roce 1906. V tomto roce, ve svých 31 letech, se začala vážně věnovat i lyžování.

Lyžování ve Francii a Itálii bylo v této době z velké části vojenskou záležitostí, protože armády se soustředily na obranu hranic při stále rostoucím napětí s Německem a Rakouskem. Marie založila první civilní lyžařskou školu ve Francii a na druhém vojenském lyžařském setkání v Chamonix v roce 1908 se zúčastnila prvního organizovaného běžeckého závodu pro ženy, sprintu na tři kilometry. Zatímco o armádních závodech se ve francouzském tisku hojně psalo, ženskému závodu novináři nevěnovali moc pozornosti. Marie a její vrstevnice, které trénoval švédský odborník Harald Durban-Hansen, používaly dvě hole v době, kdy francouzský armádní tým stále ještě pádloval s jednou holí. Závod zřejmě vyhrála, ačkoli se nedochovaly žádné oficiální záznamy; možná, že se v těch dobách žádné nevedly. Durban-Hansen ji rovněž učil skákat na lyžích.

V roce 1909 svůj lyžařský triumf zopakovala na mítinku v Gérardmeru. Tentokrát se všechny závodnice objevily v dlouhých kalhotách namísto sukní, což výrazně zlepšilo jejich výkony a navždy předurčilo lyžařskou módu. Potřetí zvítězila na Ballon d’Alsace v roce 1910. Mezitím vyhrávala závody v bruslení, v sáňkařské i bobové dráze.

V létě 1908 se Marie zapsala do historie cyklistiky. Ve svých 33 letech se pokusila přihlásit na Tour de France, byla však odmítnuta – závod byl určen pouze mužům. Tour toho roku měřila 4 500 km ve 14 etapách: v průměru přes 300 kilometrů denně po prašných cestách na jednorychlostních kolech bylo náročných i pro ty nejsilnější cyklisty, a tak organizátoři umožnili po každé etapě den odpočinku. Marie jednoduše jela každou etapu ve dnech odpočinku. Závod dokončila s přehledem, přičemž 76 ze 114 startujících mužů z Tour odstoupilo.

Letecká průkopnice
V letním období během své lyžařské závodní kariéry se Marie začala věnovat letectví. V roce 1907 poprvé pilotovala balon a v říjnu 1909 (navíc během bouře) absolvovala svůj první přelet Severního moře z Evropy do Anglie, přičemž se i se svým pasažérem málem utopila. V témže roce se vydala na sólový let ve složitém a technicky nedokonalém jednoplošníku Antoinettě, jenž byl zkonstruován ještě před vynálezem standardního systému řízení.

Francouzské letectví bylo v Mariině éře stejně jako lyžování silně podporováno francouzskou armádou. Mezi Mariiny přátele, kteří se učili pilotovat, patřil důstojník jezdectva a dělostřelectva Paul-Maurice Écheman. Écheman byl rovněž vynikajícím lyžařem a bruslařem. Oba se stali stálými společníky na letištích i v horách. Zatímco Marie vytvořila několik prvních ženských leteckých rekordů, Écheman byl povýšen na kapitána a dostal na starost jedno z prvních francouzských armádních letišť. V roce 1910 přišla Marie s nápadem spojit své chirurgické a pilotní schopnosti a vytvořit leteckou záchrannou službu. S Échemanovou podporou předložila tento nápad armádě; bylo to však příliš brzy a ministerstvo války nemělo zájem. Écheman zemřel v roce 1911 při havárii svého sólového letu.

Marie, jíž bylo v této době 35 let, pokračovala v dobývání leteckých rekordů, o nichž se psalo v tisku po celém světě. Sláva jí umožnila vydělávat si peníze létáním na výstavách a exhibicích, v zimě pak pokračovala v soutěžení v zimních sportech. Stále víc času věnovala rozvoji koncepce lékařské letecké evakuace. Pořádala konference na podporu této myšlenky a povedlo se jí shromáždit dostatek peněz na objednávku speciálně zkonstruovaného jednoplošníku Deperdussin pro přepravu pilota a dvou pacientů na nosítkách nebo pacienta a lékaře. Společnost však zkrachovala dříve, než bylo letadlo dodáno; jeho konstruktér Louis Béchereau přešel na vývoj stíhacího letounu SPAD pro první světovou válku.

Ve válce
Když vypukla válka, nastoupila Marie rovnou do služby jako chirurgická sestra. Armáda jí nedovolila létat na vojenské mise, Marie se nicméně stala civilní leteckou instruktorkou na částečný úvazek a školila nové armádní piloty. Koneckonců byla jednou z nejzkušenějších letkyň na světě s vynikající pověstí. Absolvovala více než 900 letů, aniž by kdy vážně poškodila letadlo, zatímco více než 15 % pilotů s licencí z roku 1910 zahynulo ještě předtím, než válka začala.

V březnu 1915 byl jeden z jejích chirurgických pacientů zraněným pilotem a ona se dozvěděla, že za něj v jeho bombardovací letce není náhrada. Inkognito se dostala do kokpitu a odletěla na dvě bombardovací mise nad německé letiště. Stala se tak první bojovou pilotkou na světě. Armáda přimhouřila oči. Oficiálně byla zdravotní sestrou. Neoficiálně létala na mise jako průzkumnice – tedy na samostatný průzkum ve stíhacím letadle. Poté si po dohodě s poručíkem pěchoty (a s pomocí svého přítele, maršála Focha) oblékla uniformu vojína a sloužila v zákopech. Po šesti týdnech byla lehce zraněna a poslána do lazaretu. To byl konec její pěchotní kariéry, ale Foch ji přidělil k italským alpským jednotkám bojujícím proti Rakousku v Dolomitech; oficiálně jako bojovou sestru.

Byla to ideální práce. Jako lyžařka a horolezkyně šest měsíců organizovala evakuace zraněných vojáků z horských vrcholů a průsmyků a na lyžích dovážela potraviny a zdravotnický materiál. Poté strávila většinu roku 1916 na italské frontě, údajně jako válečná zpravodajka. V tom, co je o jejích cestách známo, zůstávají velké informační mezery; přátelé předpokládali, že pracovala pro vojenskou rozvědku. Za létání, boj, ošetřování a špionáž si Marie na konci války vysloužila Croix de Guerre i Řád čestné legie.

Lyžařskou vynálezkyní
Po válce Marie neúnavně vedla kampaň za svůj lékařský program letecké evakuace, což paradoxně vedlo k vynálezu hliníkové lyže. V roce 1923 cestovala s francouzskými a italskými jednotkami po Sahaře jako lékařka a válečná zpravodajka a navrhla hliníkové lyže pro experimentální zdravotnické letadlo, které mělo přistávat na písku. To ji přivedlo k myšlence na vlastní hliníkové lyže pro osobní použití. Po návratu do Francie v roce 1927 našla v Nancy kovodílnu, která uměla kovat lyže z pevné hliníkové slitiny pro letadla. Nechala si vyrobit dva páry: jeden pár na písek v poušti, druhý pár testovala na sněhu v Chamonix. Lyže na písek byly jistě lepší než chůze v sandálech po dunách, ale hliníkové lyže na sníh se ve srovnání s lyžemi z tvrdých dřev příliš neosvědčily. Na tvrdém sněhu bývaly téměř neovladatelné, a protože jejich skluznice nedokázala absorbovat vosk, mohly v měkkém sněhu klouzat jen ve velmi omezeném teplotním rozmezí. Přesto její lyže představovaly začátek záměru a francouzské slévárny hliníku v různých oblastech Alp začaly hledat způsob, jak spojit výkon dřevěných lyží s odolností hliníku. Problém byl nakonec vyřešen v roce 1947 Američanem Howardem Headem.

Marie během svého neuvěřitelného života zažila mnoho dalších dobrodružství, mimo jiné vedla první motorizované výpravy přes Saharu, nejprve v upraveném nákladním automobilu Fiat a později v šestikolkách Citroën. Počátkem 30. let se její koncept letecké ambulance přeci jen rozběhl a na jeho podporu vytrvale pořádala množství mezinárodních konferencí. Založila cenu kapitána Échemana pro nejlépe vybavené zdravotnické letadlo a zahájila první výcvikový kurz pro zdravotnické sestry. Během druhé světové války se vrátila k Červenému kříži a po válce byla vyznamenána za blíže nespecifikované činy ve prospěch francouzského odboje.

Jejímu pozoruhodně velkorysému životnímu příběhu jako by scházel adekvátní epilog. Až do svých osmdesáti let byla Marie hojně oceňována leteckou komunitou a francouzskou vládou. V závěru života upadla do chudoby a v roce 1963 zemřela v hospicu zcela bez prostředků ve věku 88 let.

↑ Marie Marvingtová na lyžích v Chamonix v lednu 1913. Kalhoty byly v té době praktickým, leč odvážným módním prvkem mladé ženy