Když venku není dost sněhu – ale i když je – lyžaři už skoro sto let míří dovnitř.
Ač je svého času nejvelkolepější a dodnes nejznámější projekt Ski Dubai považován za jakousi ikonu i kolébku lyžování pod střechou, v době jeho otevření v roce 2005 byl tento koncept starý přibližně osmdesát let. V desítkách zemí už lyžovaly kvanta lidí pod střechami – v některých případech na poměrně solidních svazích, jež už byly v provozu v západní Evropě a Japonsku. Tyto atrakce však ještě nezaujaly všeobecnou veřejnost tolik jako technický zázrak v podobě zastřešeného studeného sněhu v horké dubajské poušti.
Posuňme se do letošního roku 2023, kdy jsme nedávno překročili hranici 150 krytých sněhových center po celém světě. Je pravdou, že v roce 2008 došlo k zaškobrtnutí v trendu, když globální ekonomická krize zastavila některé z nejambicióznějších projektů současné doby – včetně bezmála dvoukilometrové kryté sjezdovky navržené na Blízkém východě. Jenže v uplynulé dekádě už bylo postaveno více krytých sněhových center než v letech největšího boomu devadesátých let. V posledních několika letech byla otevřena střediska v Africe (Ski Egypt), Jižní Americe (Snowland v Brazílii) a konečně první i v Severní Americe (Big Snow v New Jersey, USA). Právě bolestné narození amerického Big Snow znamená, že nyní mohou lidi lyžovat pod střechou na zasněženém povrchu každý den v roce na všech kontinentech planety kromě Antarktidy – kde, přiznejme si, se stejně dá lyžovat den co den venku.
Nápis na zdi?
Pro některé to může znít jako lyžařská nirvána: zasněžené sjezdovky kdykoli potřebujete, 365 dní v roce. Pro jiné je to dystopická vize budoucnosti bílého sportu: lyžování nikoli pod modrou ptačí oblohou obklopenou majestátními vrcholy, ale spíše sjíždění mírně skloněných plácků pod uměle vytvořenou kopulí. Anebo jde o zlopověstný nápis na zdi, předznamenávající konečný důsledek klimatických změn a oteplování světa s minimem přírodního sněhu, a tudíž minimem funkčních přírodních sjezdovek?
V takovém případě je jen trochu ironické, že obrovské mrazáky, které jsou k výrobě sněhu a jeho udržování v interiéru zapotřebí, spotřebovávají hříšnou spoustu energie a potenciálně přispívají ke změně klimatu. Tato ironie však naštěstí neušla společnostem, které projektují a budují kryté sněhové dómy; zapojují nejmodernější energetickou účinnost, aby minimalizovaly provozní náklady, a v některých případech posledních projektů pokrývají rozsáhlé střechy lyžařských hal solárními panely, které vyrábějí energii potřebnou k provozu zařízení.
Je tedy budoucností utopický svět věčně sněhových soběstačných center na vlastní pohon? Možná, že celosvětové statistiky již budoucnost tohoto podoboru poodhalují: v roce 2000 bylo v evropských Alpách asi 40 ledovcových areálů s letním lyžováním, a na světě asi 50 krytých sněhových hal. O dvacet let později se počet lyžovatelných ledovců snížil o víc než polovinu, zatímco počet sněhových center se ztrojnásobil…
Předválečná Evropa
Nápad na lyžování pod střechou vznikl ve středu Evropy v polovině dvacátých let minulého století. Angličan Laurence Ayscough si tehdy nechal patentovat něco, co trošku připomínalo sníh – směs pilin, krystalků sody a slídy. Ta se pak rozprostřela na slámu na šikmém povrchu v interiéru.
Prvně v historii byla tato směs oficiálně použita v německé výstavní hale berlínského autosalonu, kde byla v roce 1927 otevřena sjezdovka dlouhá asi 220 metrů a dvacet metrů široká. K provozu byly zapotřebí vagóny s Ayscoughovou sněhovou směsí a vládní vědci museli schválit její bezpečnost. Tato sněhová výstavní atrakce byla úspěšná a o šest měsíců později byla na nepoužívaném Severozápadním nádraží ve Vídni otevřena trvalejší instalace téhož pod názvem Schneepalast (Sněhový palác) s krytým skokanským můstkem (podrobněji jsme psali v prvním letošním SNOW 131, Neslavný rakouský palác).
Norský skokan na lyžích Dagfinn Carlsen postavil na základě berlínských plánů velkolepé zařízení o rozloze 41 tisíc metrů čtverečních a jeho počin se těšil velké publicitě. Nadšení však začalo opadat, když si lidé všimli, že chemická směs ve skutečnosti příliš kluzká není a rychle se zbarvuje do nevábných žlutých odstínů. Nádražní Sněhový palác byl do sedmi měsíců uzavřen. V Paříži však po celá třicátá léta fungovalo menší zařízení s miniaturním skokanským můstkem. Jeho sníh měl jinou chemickou směs než Ayscoughův odvar a byl rozprostřen v tenké vrstvě na svahu pokrytém kokosovou rohoží.
Válečná éra
První známý pokus přivézt něco podobného skutečnému sněhu do interiéru nebyl určen pro veřejné lyžařské zařízení, nýbrž pro velkou komerční show: v prosinci 1936 se v newyorské Madison Square Garden v centru Manhattanu konal Velký halový karneval zimních sportů.
Logistika karnevalu byla překvapivá, protože se na něm objevili skokani na lyžích, jezdci na psích spřeženích, lyžařské hvězdy z Evropy i Severní Ameriky, a dokonce i klauni na ledě. Skokanskou věž vysokou asi 26 metrů musel během několika málo dní postavit tým 100 dělníků. Termostat v Madison Square Garden byl snížen na mínus čtyři stupně Celsia, poté bylo rozemleto dostatečné množství ledu, aby se plocha o rozloze téměř 3 000 čtverečních metrů pokryla povrchem připomínajícím sníh. Show trvala čtyři dny a noci a přilákala 80 tisíc diváků. V letech 1937 a 1938 uspořádaly metropole Boston a Londýn vlastní zimní karnevaly s podobným návštěvnickým úspěchem.
Podobná koncepce výroby sněhu v interiéru, tentokrát však už určená pro dlouhodobější použití, se objevila o dvě desetiletí později v Japonsku. Podnikatelé v malém městě Sayama nedaleko Tokya přišli na způsob, jak prodloužit tamní lyžařskou sezónu. Tentokrát si přírodní led dovezli z hor, opět jej rozdrtili na materiál podobný sněhu a rozprostřeli na krytém svahu dlouhém asi 320 metrů. Kryté lyžařské centrum v Sayama bylo otevřeno v roce 1959 a je nejstarší dosud fungující sjezdovkou pod střechou. Sněhový povrch je tam dnes samozřejmě vyráběn pomocí běžných sněhových děl, nikoliv už dovážen náklaďáky.
Nová éra
Moderní epocha lyžování pod střechou začala v polovině osmdesátých let, kdy mladý australský lyžař Alfio Bucceri vytvořil zařízení, které pojmenoval Permasnow.
V roce 1984 tehdy 28letý Bucceri poprvé lyžoval v Austrálii, což jej nadchlo a rozhodl se zkusit vytvořit podobný zážitek ve svém domovském městě – tropickém Brisbane, asi tisíc mil od nejbližšího přírodního sněhu. „Jako dítě jsem rád mlsal želé a nápad na Permasnow vznikl z myšlenky vyrobit malé částečky želé a ty pak zmrazit. Studoval jsem technologii kluzišť a zjistil, že krystalky želé při plusových teplotách zamrzají na promrzlých trubkách. Nakonec jsem našel vyhovující látku (polymer absorbující vodu), zapojil do projektu australskou univerzitu a Permasnow byl na světě,“ vzpomínal Bucceri. Už první praktické pokusy byly úspěšné, byť opravdu světovou publicitu získal jeho nápad až na světové výstavě Expo 1988 v Brisbane, kde použili jeho Permasnow pro dekoraci švýcarského pavilonu.
Ve stejném roce 1988 byla otevřena první dvě krytá sněhová centra využívající australský Permasnow, v Adelaide a Casablance v Belgii. Obchodní práva na Permasnow získala japonská firma Matsushita Company, jež pak během největšího rozmachu vzniku krytých hal v devadesátých letech postavila přes dvacet těchto objektů pod názvem Snova, většinou v Japonsku, z nichž některé jsou v provozu dodnes.
Komerční úspěch prvních sněhových center lákal nemálo průkopníků k bádání na tom, co se tehdy zdálo být svatým grálem tohoto konceptu – čistý sníh podobný přírodnímu, bez chemických přísad, schopný udržet se v interiérech budov. Takový úkol je technologicky mnohem složitější než dnes už běžné venkovní technické zasněžování. Vysoká vlhkost vzduchu, potřeba konstantního chlazení a údržby povrchu sněhu, na němž stovky lidí lyžují stále dokola, jsou jen některými z mnoha výzev.
Několik lidí tvrdí, že se jim to podařilo jako prvním – jedním z nich je bývalý lyžař Cor Mollin, který vedl už vzpomínanou první belgickou lyžařskou halu v Casablance. V Belgii však Casablanca propadla. „Systém vůbec nefungoval,“ vzpomíná Mollin. „Protože jsme neměli žádnou chladící jednotku, želatinový sníh vůbec neklouzal a málem jsme zkrachovali. Sám jsem pak dělal výzkum a po roce pokusů a omylů jsem postavil svůj první skutečný zasněžovací stroj. Od té chvíle jsme začali být úspěšní.“ Nato založil vlastní krytou sjezdovku Snow Valley v belgickém Peeru, jež je v provozu dodnes a zůstává jednou z největších krytých lyžařských hal v Evropě.
Startující boom
V devadesátých letech dominovaly výstavbě krytých sněhových hal Japonsko a západoevropské země, jež stavěly stále velkorysejší projekty vybavené skutečným technickým zasněžováním v metropolitních oblastech Belgie, Německa, Nizozemska a Británie – mimochodem národů, které tradičně turisticky zásobují lyžařské destinace v Alpách.
V Japonsku rostla jak houby po dešti menší sněhová centra Snova, s výjimkou obřího krytého komplexu SSAWS (Spring Summer Autumn Winter Snow) nedaleko Tokya – do té doby zdaleka největšího projektu se svahem 500 metrů dlouhým a 100 m širokým. Naneštěstí centrum bylo otevřeno v roce 1993, kdy v Japonsku splaskla ekonomická bublina včetně té lyžařské, a projekt se nikdy nedostal z kumulujících se ztrát. Hala byla nakonec v roce 2002 rozebrána a na jejím místě vznikla první japonská Ikea.
Do přelomu milénia bylo po světě postaveno přibližně 50 sněhových hal, v další dekádě jich přibyla další asi padesátka. Nejdelší dosud otevřené kryté svahy se nacházejí ve francouzském Amnéville a německém Bottropu; oba si nárokují světový rekord s délkou kolem 640 metrů.
V posledním desetiletí převzala otěže lídra výstavby sněhových hal jako v kdečem jiném Čína; tato země se snaží splnit zveřejněný slib tamního prezidenta – přesvědčit 300 milionů Číňanů, aby se věnovali sněhovým sportům. Většina z půldruhé miliardy obyvatel Číny však nežije v chladných nebo horských oblastech, takže řešením se zdá být právě zasněžování pod střechou. V zemi bylo vyprojektováno více než 30 nových krytých hal, včetně několika největších na světě. Některá z nich mají mít dokonce – považte – mapy krytých tratí. (Kolik jich bylo skutečně dokončeno, je mimo mé autorské schopnosti zjistit.)
USA: konečně!
Strastiplně vymodlený projekt Big Snow v americkém New Jersey se zdá být ztělesněním jednoho klíčového faktoru téměř všech halových sněhových center: jejich výstavba stojí neúnosně moc peněz, obvykle stamiliony dolarů. Na světě bylo naplánováno mnohem víc takových hal, než kolik jich kdy bylo dokončeno a zprovozněno. Přesto nadále stojí asi 150 krytých sjezdovek postavených během posledních 35 let, z nich více než sto zůstává v provozu, nezřídka nepřiznaně ztrátovém.
Americký Big Snow je součástí obřího komplexu obchodních center v metropolitním New Jersey, který postavila developerská společnost Mills Corporation, ve své době nadnárodní lídr ve výstavbě obchodních center. Tento developer se do svého multimiliardového projektu v New Jersey, tehdy pojmenovaného Xanadu, pustil už na přelomu století. V té době už dokončoval podobné projekty na jiných kontinentech, mimo jiné ve španělském Madridu, kde se nachází další kryté sněhové centrum Xanadu, dodnes v provozu. Projekt Big Snow byl už bezmála dokončen v roce 2008, když přišel známý realitní krach. Stavba se zastavila a přes deset let zůstávala prázdná, než se komplex před Vánoci 2019 začal postupně otevírat.
Mnoho developerů doufá, že když se konečně podařilo v USA krytou halu otevřít, může následovat řada dalších; jen provozovatel nákupního centra, v němž se Big Snow nachází, si dělá zálusk na duplicitní komplex včetně krytého lyžování na Floridě nebo v Severní Virginii, poháněné zelenou energií.
Dává to smysl?
Krytá sněhová centra tu jsou už bezmála sto let a dál zřejmě budou. Pokud jsou správně řízena a umístěna v blízkosti velkých aglomerací, mohou se ukázat jako životaschopná i bez maskovaného dotování. Přesto si moc pravověrných lyžařů nedokáže představit uspokojivé lyžování na krátkém, nenáročném svahu uvnitř jakési gigantické lednice.
Možná jim však uniká smysl nápadu. Kryté sněhové haly se nesnaží nahradit zážitky z opravdových hor. Naopak, jejich cílem je nabídnout lidem po celém světě, aby si pohodlně vyzkoušeli něco nového, o čem nevědí, jestli se jim to bude líbit. A to není na škodu.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě