Často pozoruju z křesel lanovek lyžařské instruktory a jejich počínání na svahu. Dost z nich jakoby si chtělo udržet své zákazníky věčně. Ještě poučnější je pro mě sledovat reakce studentů – a nejvíc těch, kteří vypadají, že budou docela marní.
Jeden z mýtů, který ve sportovní instruktáži (zdaleka nejen lyžařské) přežívá, zní, že úspěšný žák by se měl snažit provádět sport jako někdo, kdo je v tom mistr – nejlíp nějaký profík. Chceš lyžovat jako Ligety? Sleduj, co dělá – a zkoušej ho napodobit. Díky technologiím digitálního videa s možností si cokoli zpomalit, zastavit či rozfázovat nebylo nikdy snazší analyzovat sebesložitější pohyb svůj i profíkův, nechat si instruktorem vysvětlit rozdíly, pak se vrátit na svah a zkoušet aplikovat příslušné změny.
Evidentní vada takového typu přístupu je nabíledni: co je správné pro elitního závodníka, nemusí být a obvykle nebývá pro rekreačního lyžaře. Závodníci dělají ve svých jízdách takové pohyby, které v nižších rychlostech často nebývají proveditelné; všichni to dobře víme. Nakolik má žalud plný potenciál stát se jednou dubem, neznamená to, že takového potenciálu docílí nejlíp tím, že začne imitovat dospělý strom.
Vezměme v úvahu ještě jiný související fenomén: instruktoři, každý přináležící ke své doktríně příslušné výukové asociace, se zaměřují na strukturální elementy svých metod, jako by šlo o ultimativní formu učení. Zdá se to až nevyhnutelné: jakmile nějaká metoda začne být akceptována oborovou autoritou a její instruktoři ji musí vyučovat, vlastní výuková síla takové metody má tendenci být zanedlouho nahrazena rutinou a dogmatismem bez opravdového porozumění. V dnešní kultuře orientované na rychlý výsledek bývá pro sezónně najímané instruktory běžné, že budou vyučovat, cokoli jim jejich autorita nařídí, aby učili – namísto aby vkročili do nepohodlí přemýšlet sami za sebe a snažili se pochopit dynamiku vlastního učení se.
Tím, že jsem vlastně nikdy nebyl žákem nějaké lyžařské školy a jejích osnov, nikdy mě nezajímaly často až plamenné debaty o tom, která oficiální technika lyžování je lepší než jiná. Věřím v ideál jakéhosi přemostění průrvy mezi schopností přirozeně se učit a takovou formou technické instruktáže, jež není svázaná pevnými dogmaty příslušné certifikované metodologie. S tím, že prioritní (pro studenta i instruktora) by mělo být naučit (se), jak se učit – a jak co nejdřív jakoukoli vnější instruktáž přestat potřebovat tím, že se naučím pracovat na sobě sám, zcela přirozeně, podle vlastních schopností.
Málokterý jiný sportovní artikl se vyvíjí tak intenzivně a bez ustání, jako výzbroj pro sjezdové lyžování. Náčiní samotné nese dramatický podíl na vývoji procesu učení se lyžovat i na změnách v samotné technice jízdy. V uplynulých dekádách museli profesionální závodníci i rekreační lyžaři prokazovat neustálou vůli učit se novému a přizpůsobovat se změnám. Z mého pohledu jde o vítaný proces; cokoli, co nás nutí k adaptaci, změně a neustálému vývoji, nám nejenomže pomáhá překonat obvyklou lidskou tendenci uvíznout v bažině rigidních šablon, ale rovněž nás připravuje na nový typ učení se, které je v soudobém rapidně se proměňujícím světě musem.
Jednou si jeden starší instruktor sedl vedle mě na lanovce a já se ho začal ptát. Bylo mu něco přes padesát a šlo o dřívějšího špičkového snb závodníka, který jízdu na snowboardu v současnosti vyučuje. Řekl mi, že se v rámci školy specializuje na klienty, kteří už umí obstojně na lyžích a chtějí se naučit jezdit na prkně. Mluvil o tom, že naučit se na snowboardu obvykle vezme mnohem míň času než to samé na lyžích; ale že zkušení lyžaři mívají nejednou psychologický problém vědomě se opět stát začátečníky. „Vyžaduje to dost pokory, aby se člověk nebránil tomu, že bude znovu začínat na mírných plackách, ačkoli třeba na lyžích rutinně sjíždí černé svahy.“
Připravenost stát se dobrovolně znovu nováčkem považuju za nutnou ingredienci k tomu, abych mohl být dobrým studentem – bez ohledu na obor i dosavadní úroveň dovedností. Je to právě ochota „nevědět“ a nemít problém s tím, že neumím, co nás vedlo jako děti – a vede i jako dospělé – k tomu, abychom se učili nové věci beze strachu ze zesměšnění se, z fyzické újmy, i bez jakýchkoli jiných strachů. Musím zvládnout odložit svou představu o sobě coby dospělé kompetentní bytosti a být ochoten začít znovu, od píky, jako prvňáček. Nic, čemu většina nejen lyžařů není vystavena v pracovních kariérách svých civilních životů, kde nové technologie a globalizační reorganizace vyžadují vládnout stále novými dovednostmi. Soudobý moderní život není dvakrát nakloněn rutině, pokud kdy byl. Po skoro každém je vyžadováno, aby se odnaučil staré, už zrušené způsoby dělání věcí a byl schopen adaptovat se na nové změny, aniž by ztratil rovnováhu schopnosti dělat věci intuitivně správně už v procesu učení se. Prakticky po každém z nás současný život chce, abychom v sobě objevili vrozený talent pro učení se, který je v nás už od raného dětství – dokonce i když to nejednou znamená aplikovat koňskou dávku pokory.
Podobně tak naučit se na lyžích nebo snowboardu není ani tak o lyžích či prkně, jako o vlastním učení se. O tom, jak a proč chce někdo posoudit naučit se jezdit na tom či onom. Stejné bude i ambicí tohoto nového seriálu Mezi ušima. O delikátním umění zkoušet najít rovnováhu mezi spontánním zapálením dělat nové věci intuitivně jako v dětství a racionální aplikací instruktážní agendy, jež destiluje to nejlepší ze starého osvědčeného.
Vím, že nejsem zdaleka sám, kdo vnímá lyžování jako trefnou metaforu pro svobodu a autonomii, kterou si chceme nechat ve svých životech po celý jejich zbytek. Ať už na kterémkoli náčiní, vždy jde o strhující pocit klouzání po sněhu rychlostí mnohokrát přesahující tu běžnou, kterou nám dovoluje vlastní tělo. Dokázat takovou věc s grácií, elegancí a rozumně nadávkovanou odvahou nikdy neztratí ze svého půvabu.
Nadměrná instruktáž lyžování škodí – není to sport, jenž by testoval a měřil přizpůsobování se nastaveným pravidlům a doktrínám; jde o prostředek k ochutnání nové dimenze lidské svobody a posílení víry ve své vlastní schopnosti a vnitřní rovnováhu. Která teprve zajistí nezbytnou rovnováhu vnější, zatímco tělo cestuje ve vysokých rychlostech.
Lyžování může být jedinečnou paralelou pro lidský život v moderní době, která nepřetržitě vyžaduje zvládání pohybů ve stále se měnícím a nám dopředu neznámém terénu, zatímco my potřebujeme zůstat dostatečně mentálně bdělí, abychom zajistili rozumné bezpečí své i ostatních.
Pokud mi v lyžování všechno jde, jak má, pocity z něj přebíjejí snad všechno ostatní, co jsem schopen zažívat v jiných aktivitách. Když se kontrolovaně spouštím dolů terénem a nechávám na intuici samotného těla, aby si našlo vlastní rovnováhu v každém z oblouků, nemusím na nic z prováděného úporně myslet, moje hlava je čistá a srdce plesá, ochutnávám úroveň zážitku, o němž marketéři píšou ve svých reklamách; zážitku, jenž mě nutká vrátit se na sníh i příště, pro víc toho stejného.
Častěji, než chci, se ale tenhle kýžený stav umí změnit ve větší či menší trápení: stačí nějaká znepokojivá obava a já ztrácím přirozený rytmus, opakuju staré zažité chyby, padám. Sbírám se z mokré studené země, občas pochroumaný, a ptám se v duchu sám sebe, zda mám zapotřebí stále něco nového riskovat, pokoušet se posouvat vlastní mantinely stagnace, v níž mé dovednosti uvízly. Mám vůbec šanci ještě dovednostně růst? Jeden vnitřní hlas mi radí, ať s tím nepočítám, další ve mně se hádá, že má význam to zkoušet pořád dál.
Naše největší (nejen lyžařské) výzvy a v důsledku toho i největší možnosti leží v překonání mentálních limitů, jež jsme si do hlav nakladli my sami a jež nám brání rozvíjet se plně až k hranicím svého osobního fyzického potenciálu. Strachy a pochyby v naší mysli jsou automaticky přenášeny do našeho těla v nejrůznějších formách napětí, ztuhlosti a nešikovnosti, jež nám brání nejen lyžovat plynule, ale současně i vidět terén pod sebou jasně a pravdivě.
Tajemství úspěchu neleží v úporné snaze a nejlepším učitelem lyžování je vlastní osobní zkušenost každého z nás. Rozvíjí a kultivuje zdravou úroveň vlastního sebevědomí, která nám dovolí vnímat své chyby a pády jako příležitosti se něčemu novému naučit spíš než důvod ke studu, vzteku a frustraci.
Stejným způsobem jsme se jako děti naučili chodit, mluvit, jezdit na kole a cokoli dalšího z přirozených dovedností. Opírali jsme se o podvědomou mysl a instinkty spíš než úmyslný záměr. Tento přístup se nikdo nemusíme učit, už jej umíme.