Kasper Fosser umí desítku za 28:37. Ještě výjimečnější je však ve chvíli, kdy asfalt skončí: v lese dokáže běžet rychlostí, při níž ostatní nestačí běžet – a on ještě čte mapu.
Na mistrovství světa v orientačním běhu v Česku v roce 2021 vyrazil Švýcar Matthias Kyburz do lesa tři minuty před Kasperem Fosserem. Nor Magne Dæhli dokonce šest minut před ním. Fosser postupně doběhl oba.
Nebyli to žádní soupeři druhé kategorie: Kyburz patří k nejlepším orientačním běžcům své generace a Dæhli ten den získal bronzovou medaili. Přesto se před nimi v českém lese objevil dvaadvacetiletý Nor, který startoval o několik minut později. Fosser získal svůj první titul mistra světa na longu a druhého Kyburze porazil o více než tři minuty. „Dostali jsme lekci z longu,“ uznal potom Dæhli.
Od té doby Fosser přidal další světové tituly, několikrát vyhrál celkový Světový pohár a několik let patří k nejlepším orientačním běžcům planety. Letos v červenci v Janově vyhrál mistrovství světa ve sprintu a po třetím ze čtyř kol znovu vede Světový pohár. Je mu sedmadvacet.
Dědeček podruhé
Pokud jste četli předchozí text o norském sportovním systému, jedno jméno už znáte. A také jednu nápadnou podobnost: Johannes Høsflot Klæbo má Kåreho Høsflota, Kasper Harlem Fosser má Pera Fossera.
Kasperovi byly čtyři roky, když jeho otec zahynul při sesuvu kamení. Doma zůstala matka, Kasper se sestrou-dvojčetem a několikaměsíční mladší bratr. Fosser dnes říká, že si z otcovy smrti mnoho nepamatuje, rodinnou situaci však samozřejmě změnila. Zesílil také vztah s prarodiči.
Per Fosser nebyl dědeček, který vnuka pouze vozil na tréninky; sám se v roce 1970 stal mistrem světa ve štafetě a orientační běh se pokoušel předat dětem i vnoučatům. U Kaspera uspěl.
Od jeho deseti let spolu objížděli závody po Norsku a Evropě. Per trénoval, radil, kreslil mapy a otevíral vnukovi svět, který dobře znal. Kasper přitom nebyl dítě, které by od první chvíle vyhrávalo všechno; hrál fotbal, běhal na lyžích a ještě v roce 2018 absolvoval norský juniorský pohár v běhu na lyžích. V orientačním běhu se dlouho pohyboval mezi ostatními.
Změna přišla kolem třinácti čtrnácti let – Fosser později popsal, že tehdy začal sportu rozumět jinak. Zlepšil běžeckou přípravu, pochopil mapu a objevil stav, kdy dokáže rychle běžet a současně se za běhu navigovat. Jednotlivé části do sebe začaly zapadat.
O několik let později už se role dědečka měnila; když dvacetiletý Fosser při svém prvním seniorském mistrovství světa v roce 2019 získal stříbro na longu, Per o sobě mluvil spíš jako o mentorovi. Kasper si stále víc rozhodnutí dělal sám.
Už tehdy si podobnosti všiml norský Dagbladet. Klæbo byl jen o tři roky starší; také kolem něj stál dědeček, také si velmi brzy začal stavět vlastní cestu k vrcholu a postupně se učil rozhodovat sám. Fosser je v lecčems Klæbem orientačního běhu; a jejich podobnost nekončí u rodokmenu.
Běžet umí každý. Les rozhodne
Fosser letos zaběhl silničních deset kilometrů za 28:37; to už je čas velmi dobrého běžce i bez mapy a buzoly. Na asfaltu se tedy před atletickou konkurencí schovávat nemusí – sám ale upozorňuje, jak zavádějící může být porovnávání atletického a orientačního běhu.
V lese se při závodě pohybuje třeba kolem 5:30 min/km. Elitní atlet zvládne desítku tempem hluboko pod tři minuty na kilometr. Podle Fossera by přesto běžec, který je na silnici o několik minut rychlejší než špičkový orientační závodník, nemusel v těžkém lese vydržet jeho tempo ani dvě minuty.
Jsou to totiž dva různé způsoby běhu. Atlet piluje techniku pro povrch, o kterém předem ví téměř všechno – každý další krok dopadne na rovný tartan nebo asfalt. Orientační běžec před sebou může mít kořen, kámen, větev, vývrat, borůvčí, bažinu nebo kus země, na který přes vegetaci vůbec nevidí. Jeho běh proto může na cestě působit méně učebnicově – nohy zůstávají níž, krok vypadá úsporněji, někdy skoro šouravě. Tisíce hodin v terénu však naučí tělo něco, co na stadionu nepotřebuje: délka kroku, výška chodidla, došlap, rovnováha a rytmus se neustále mění podle toho, co přichází pod nohy.
Zkušený orientační běžec dokáže jiného orientačního běžce poznat podle pohybu i bez mapy v ruce. Nohy se naučily číst terén, hlava díky tomu může dělat svoji druhou práci – číst mapu, kontrolovat směr, vybírat postup, hlídat vzdálenost a každých několik sekund rozhodovat, zda stále míří tam, kam má.
Fosserova zvláštnost spočívá v tom, jak vysoko dokáže posunout rychlost, při níž celý tenhle systém ještě funguje. V Doksech 2021 nestačilo být rychlejší než lidé před ním; musel je nejdřív v lese najít.
Vlastní Fosser
Fosserův trénink proto nevypadá jako snaha udělat z orientačního běžce atleta; z atletiky si bere to, co potřebuje.
Zajímal se o norský prahový trénink známý mimo jiné od Ingebrigtsenů. Delší intervaly si přizpůsobuje intenzitě longu, kratší middlu. Prahovou jednotku, kterou by atlet absolvoval na silnici nebo dráze, může Fosser přesunout do lesa. Když se připravuje na lesní mistrovství světa, přibývají hodiny v terénu a dlouhé tvrdé tréninky. Před sprintem se příprava přibližuje atletice, protože patnáctiminutový závod mezi domy klade na tělo jiné požadavky než devadesát minut v lese.
Už jako mladý nehledal odpovědi jen u starších orientačních běžců; přemýšlel, co jeho disciplína skutečně vyžaduje, a potom se díval, kdo podobný problém umí řešit nejlépe. Dědeček mu například řekl, že chce-li být opravdu dobrý v severském terénu, musí umět kopce. Fosser si z toho udělal vlastní verzi a tvrdé výběhy trénoval mimo jiné v okolí skokanského můstku Midtstubakken.
Orientační běh sám přirovnává ke skládání puzzle: fyzická příprava, navigace, psychika a další části musí nakonec fungovat současně. Nestačí jednu z nich dovést k dokonalosti a doufat, že ostatní nějak přežijí. Tady se znovu potkává s příběhem norského sportu – norský systém z Fossera nevyrobil sportovce podle jednotného návodu; poskytl mu však prostředí, lidi a znalosti, ze kterých si mohl postavit vlastní řešení. A Fosser si ho postavil.
Ani tenhle Midas nepromění vše ve zlato
Je snadné vyprávět Fosserův příběh jako nepřerušenou řadu vítězství; orientační běh však umí během několika sekund připomenout, že tak jednoduchý není.
Na juniorském mistrovství světa v roce 2019 patřil Fosser mezi největší favority sprintu. Vynechal kontrolu a byl diskvalifikován. Na sprintovém mistrovství světa v Edinburghu 2024 obhajoval titul; ještě hluboko v závodě bojoval o medaili, potom přišla velká chyba na devatenáctou kontrolu. Skončil sedmnáctý.
Letos v Česku vedl dlouhý závod Světového poháru, v závěru fyzicky odešel a Viktor Svensk ho porazil. O několik dní později dostal Fosser norskou štafetu na posledním úseku do vedení, chyboval a nakonec sám přiznal, že proti Svenskovi zvolil špatnou taktiku. Ani Fosser není sportovní král Midas, jehož dotekem se všechno automaticky promění ve zlato.
Zajímavější je sledovat, co dělá, když se to nestane: po ztracené štafetě nehledal komplikované vysvětlení; popsal vlastní chybu a věc, kterou měl udělat jinak. Neúspěšný závod pro něj není důvodem všechno zpochybnit, jako spíš další informací, se kterou může pracovat.
Letos v Janově začal finále mistrovství světa ve sprintu chybou prakticky od startovní čáry. Později ztratil ještě jednou – přesto dokázal závod znovu poskládat a vyhrál o třináct sekund. Sebedůvěra u něj nemusí znamenat jistotu, že chybu neudělá; stačí důvěra v to, co bude dělat potom.
Dva se našli
V Janově se několik desítek minut po Fosserovi postavila na start ženského finále Simona Aebersold. Švýcarka soupeřky rozdrtila; druhou Piu Young Vik porazila o minutu a jedenáct sekund a získala svůj první světový titul ve sprintu. Večer tak odcházeli z mistrovství světa dva noví šampioni – a šli spolu domů.
Fosser a Aebersold tvoří pár už několik let. V orientačním světě to není vztah dvou lidí, kteří se večer potkají po práci a každý vypráví o jiném zaměstnání – oba patří k absolutní světové špičce stejného sportu. Trénují spolu, cestují, znají soupeře toho druhého a mohou si navzájem nabídnout něco, co jejich vlastní prostředí nemá.
Před MS ve Švýcarsku pomáhala Aebersold Fosserovi poznávat terény, které sama znala mnohem lépe; Nor se dostal i na některé tréninky švýcarské reprezentace. Pro Švýcary to nebyla úplně samozřejmá laskavost – pomáhali jednomu z lidí, kteří je za několik měsíců měli na domácím mistrovství světa porážet. Kompromisem bylo mimo jiné sdílení Fosserových GPS dat.
Funguje to oběma směry – Aebersold poznává norský přístup, Fosser švýcarský. Sama popsala rozdíl jednoduše: norská soustředění bývají volnější, švýcarská mnohem přesněji rozvržená. Obojí může fungovat.
Jejich společný sportovní život už nabízí skoro podezřele úhledné obrazy. V roce 2023 se ve stejný den stali mistry světa na longu. V roce 2025 oba světový titul na longu obhájili. Letos v Janově ve stejný den vyhráli světový sprint.
A pak je tu jedna myšlenka, která se u lidí obvykle neříká nahlas. U závodních koní by nikoho nepohoršila – když chce chovatel zvýšit šanci na mimořádného potomka, hledá mimořádné dispozice u obou rodičů. Kdyby někdo podobně pragmaticky dostal za úkol vybrat z dnešního orientačního světa muže a ženu jako výchozí genetickou kombinaci pro příští generaci, Fosser a Aebersold by se nabízeli velmi vysoko. Nejen výsledky; oba mají vzácnou schopnost pohybovat se v těžkém terénu rychlostí, při níž ostatní elitní orientační běžci někdy nedokážou ani zůstat za nimi.
Portrét uprostřed kariéry
Kasper Harlem Fosser se narodil 21. dubna 1999. Když mu bylo dvacet, získal při prvním seniorském mistrovství světa stříbro na longu. Ve dvaadvaceti se stal mistrem světa. Vyhrával lesní longy, městské sprinty i celkový Světový pohár. Letos zaběhl silniční desítku za 28:37 a v červenci přidal další světové zlato. Pořád je mu sedmadvacet.
Když norský Dagbladet v roce 2019 psal o nápadné podobnosti mezi Fosserem a Klæbem, díval se na dva mimořádně nadané mladíky, jejich dědečky a dvě kariéry, jejichž skutečný rozsah ještě nikdo neznal. O sedm let později víme mnohem víc.
Pořád ale ne dost na definitivní portrét.
Fosser může mít před sebou další světové tituly, porážky, zranění, změny tréninku i věci, které dnes neumíme předvídat. Za deset let možná zjistíme, že něco, co dnes v jeho příběhu považujeme za podstatné, byla jen jedna etapa. A možná jsme to nejsilnější ještě neviděli.